Práci v laboratoři jsem miloval. Jednak jsem se stal skutečně dobrým znalcem vín a hlavně, byl jsem v Minchinbury jediný chemik.
Taková pozice je do určité míry sice zavazující a zodpovědná, konec konců byl jsem to já, kdo nesl veškerou odpovědnost za kvalitu, ale na druhou stranu přináší spoustu výhod. Mně neměl do práce nikdo co kecat včetně manažera.
Ráno jsem si koupil noviny „The Sydney Morning Herald“ a do půl deváté je nejen četl, ale i studoval. V psacím stole jsem měl příruční anglický slovník, a když se mi stalo, že jsem narazil na slovo, které jsem ještě neznal, tak jsem si je poznamenal do sešitu. Ze sešitu jsem se každý den učil. Jinými slovy, četl jsem si stránky s poznamenanými slovy vždy od začátku, dokud jsem si nebyl jist, že znám všechna slovíčka nazpaměť.
V půl deváté mně dělníci přinesli vzorky vín. Udělal jsem rozbory a podle nich vypočítal, co a kolik do kterého vína přidat. V devět jsem s tím byl hotov, pak byla svačina a po ní jsem dělníkům předal instrukce. Zatímco dělníci míchali vína, já jsem ve speciálním koutě sklepa připravoval kvasinky na příští den.
To jsem měl hotové za patnáct minut, ale byla to velice zodpovědná práce. Pokud by se kvasinky nechytly a demižon s míchanicí likéru a vína nevykvetl, nemohli jsme druhý den dělat fermentaci. Za celou dobu v Minchinbury se mi to stalo jen jednou...
V jedenáct mně dělníci přinesli vzorky vín, do kterých namíchali, co jsem jim v devět vypočítal.
Znovu jsem udělal rozbory, a pokud bylo všechno v pořádku, dal jsem pokyn, aby se vína stočila do lahví. Pokud ne, museli znovu něco přidat a další dvě hodiny to vmíchávat do tanku. Odpoledne jsem ještě jednou dostal vzorky, ale jinak bylo odpoledne moje.
Nudil jsem se. A tak jsem začal psát. V Minchinbury jsem napsal svou první knihu „Tábor na Aligator River“. Přinesl jsem si český psací stroj a mlátil do něj každou volnou chvilku. Knihu vydal pan Müller z kolínského Indexu a stala se bestsellerem mezi českou emigrací.
Do Česka pochopitelně nesměla a kopii, kterou jsem poslal mámě, cenzura nepustila....
Jelikož jsem zcela viditelně nebyl vytížen, dal mně Don na starost návštěvy, které přede mnou provázel fabrikou Bob. Zároveň mi dal za úkol otevírat a zamykat fabriku. Také mně však zvedl výplatu a denně mi platil za zamykání hodinu přesčasu. Tím jsem se dostal už na celkem slušnou výplatu a začal být spokojenější i finančně.
Návštěvy, které přibližně jednou za měsíc zavítaly do naší fabriky, byly různé. Mohlo jít o učitele z Universit, politiky, Rotarians (Rotary clubs), z nichž pár bylo až z Irska a Velké Britanie, nebo jen o vzácné hosty majitelů naší firmy. Obvykle jsem skupinu provedl hlavní budovou a vysvětlil jim výrobu vín a šumivých obzvlášť. Minchinbury byla impozantní budova se svými baráčky, tenisovým hřištěm, zahradami a palmami okolo, ale hlavně sklepy, které měly až dva metry silné stěny. Ve sklepech byla teplota celý rok stejná. Zde jsem obvykle přidával historku s francouzskými pavouky, kteří se v minulém století dostali do sklepů s dubovými sudy, které ve Francii firma Penfolds zakoupila. Tito pavouci pak věrně bránili špunty v lahvích šampaňského, které jsme ve sklepech měli, proti škůdcům, kteří je napadali.
„Bylo by zajímavé zjistit, jestli mezi sebou pořád mluví francouzsky...“ končíval jsem prohlídku sklepů pro pobavení návštěvníků. Takových historek jsem si připravil několik.
Hosté je většinou odměnili úsměvem nebo i zasmáním, a tak těch historek přibývalo, až jsem nakonec měl pořad pomalu jako komedii a ne seriozní exkurzi. Nakonec jsem vzal hosty do jídelny, která sloužila i jako muzeum. Na to se těšili nejvíce, protože kromě pohoštění se zde koštovala vína. Většinou tolik, že hosté odjížděli zcela nadšeni, škytajíce, že tak dobrou exkurzi ještě nezažili.
Pohoštění obstarávala paní Becková s Penny Moss, která byla manželkou našeho řidiče Harryho. Obě to dělaly rády, protože se u toho najedly a nemusely ten den pracovat ve štítkárně, kde se lahve štítkovaly a ukládaly do papírových kartonů.
V jídelně byl dlouhý oválný stůl a všechno zařízení včetně židlí bylo z devatenáctého století. Vše ze solidního dřeva! Na stěnách visely starodávné fotografie a kresby. Kapitána Minchina, který zde dostal governorský dar jednoho tisíce akrů a po kterém se Minchinbury jmenuje, dr Mackaye, který nechal fabriku postavit v tisíc osm set sedmdesátém roce a fotografie celé řady významných lidí, jejichž význam jsem neznal a jež už nikdo z naší firmy nepoznával. A tak jsem si je pojmenoval po svém. „Tohle je dr Mackay“, tvrdil jsem drze, poukazuje na muže s plnovousem, který vypadal jak vystřižený z osmnáctého století.
„Tohle je pan Jeffrey Penfolds Hyland, který....“ a vtom vystoupila z hloučku hostů stařenka, o hůl se opírala, chudinka, nasadila si lorňon(!) a zaskřehotala: „To není Jeffrey!“
„A kdo to je?“, zalapal jsem po dechu.
„To nevím, ale Jeffreyho bych poznala! Byla jsem jeho osobní sekretářkou skoro třicet let...“
Zastyděl jsem se a nabral barvu našeho burgundského červeného. Pak jsem zablábolil, že jsem moc rád, že mne na ten omyl upozornila, ale rád jsem nebyl.
Od té doby jsem všechny fotografie opatrně představoval začínaje slovy: „ Domníváme se...“