Elena Paclová: Láááska / Slůvko

Rubrika: Literatura – Zábava

Láááska

Nejsem už nejmladší, v mém věku se citové vztahy už lehce nenavazují, přesto dnes hrdě říkám: Mám přítele!
Když jsme se poprvé setkali, nebyl rád. Jeho rodina někam odjela a osud tomu chtěl, že byl nucen strávit tento čas v mé blízkosti.
Mně se tento štíhlý, urostlý, mladý krasavec s plavnou chůzí zalíbil na první pohled a přiznávám, že jsem o jeho přízeň usilovala. On přijímal mé dvoření zprvu netečně, ale ukažte mi tvora rodu mužského, který odolá náporu dobrého jídla a něžné péče o své pohodlí…?
Rodina se mu vrátila, on odešel. V mém srdci však uvízl drápkem, semínko vztahu bylo zaseto. Chyběl mi.
Pak jsme se jednoho dne potkali.
Vyšla jsem mu radostně vstříc, chtěla jsem navázat na náš, byť jenom letmý a krátký vztah – o kterém jsem byla přesvědčena, že trvá – narazila jsem však na hradbu lhostejnosti a na studený, přezíravý pohled jeho krásných očí.
„Proč? Proč je ke mně tak chladný? Proč se tváří, že mne vidí poprvé? Proč nerozeznám v jeho očích ani náznak vzpomínky?“ 
V mém zklamaném srdci ale nepřestává doutnat jiskřička naděje. Snad si vzpomene, až opět odjedou…
To, co jsem předpokládala, se brzy stalo. Opět byl u mne.
Nebyla jsem tehdy doma sama, přebývala u mne moje pěkná, černovlasá, zelenooká, mladá snacha. Okamžitá vzájemná sympatie těch dvou byla nepřehlédnutelná, můj vztah k mému miláčkovi je však nesobecký a tolerantní, bylo nám všem spolu dobře.
Hluboké noční ticho náhle rozřízl rozčilený hlas mladé ženy.
„Já vím že se rád mazlíš, ale do postele tě nepustím!“
Bum, prásk a mladý krasavec se ocitl za dveřmi. Slyšela jsem, jak se ozývá úpěnlivě, vemlouvavě i rozezleně, pak i hlasitě a neodbytně, dveře však zůstaly zavřené.
Přišoural se, zahanbený a schlíplý, k mému lůžku. Domluvila jsem mu, tišila ho i hladila…
Krásný čas jeho pobytu u nás uplynul jako voda a mně zůstaly opět jenom vzpomínky. Všední dny mi občas zčeří vzpomínka na hřejivou hebkost jeho krásného těla, vláčně se poddávajícího teplu mých dlaní…
Jak rád si z nich bere jídlo, které mu s láskou připravuji! Ta nedočkavost, ta chuť, a - nestydím se to popravdě říct – ta žravost, s níž se na jídlo vrhá, zatímco já ho s potěšením a něhou v srdci pozoruji…
Je však opět doma. Má svou rodinu, to respektuji.
Když čas od času přicházím se svým manželem k nim, přivítá nás, to ano, ale vzápětí se otočí a odchází. V jeho upřených očích nikdy nedokážu rozpoznat, jaký cit ke mně chová.
Jednou, když jsme seděli u společného stolu, už jsem to nevydržela a pokusila jsem se ho lehce pohladit. Uhnul.
„Proboha, proč, copak neví, že ho mám ráda? Copak mu nesloužím? Nevzpomíná si už na naše hry a mazlení?“
Vzápětí se peskuji: „Uklidni se, on je tady DOMA! Doma, se svou rodinou, to přece víš! A nemůžeš to nikdy změnit, nekomplikuj mu život!“
Takto žijeme několik let.
Černovlasý elegán čas od času přichází, oddává se mi, pak je znovu odvážen a tváří se, že mne nezná. Zvykla jsem si a vím, že jsem pouze přítelkyně pro dny jeho osamění.
Naše poslední setkání mne však přesvědčilo o něčem jiném.
Dělal něco na zahradě, když jsem chvatně vcházela do domu, kde žije. Skočil jako blesk a mihnul se dveřmi, aby mne mohl přivítat na schodech. Byla jsem překvapena, potěšilo mne to.
Když však si pak, zatímco jsem jednala se svou dcerou, lehl k mým nohám a převalil se na záda, prohnul se jako luk, přičemž vytáhl a zatáhl drápky, v krásných žlutých očích naléhavou prosbu: „poškrábat na bříšku prosíííím!“ pochopila jsem. Tady, ve svém domově, dnes veřejně přiznal, že mne má taky rád.
Mám přítele! Milého, krásného, černého kocourka!

Slůvko

Každý z nás má ve svém soukromém slovníku slova oblíbená, neoblíbená, slušná, uhlazená, častěji či méně často používaná; dobře známe i slova takzvaně nevhodná. I nejzdvořilejší člověk ukrývá ve své tajné přihrádce výrazy, které ve slušné společnosti nelze užít, přesto použita ve správné chvíli jsou (ach, jak velmi!) ulevující.

Vyskytuje se však jedno slůvko, s nimž si už léta nevím rady. Je mi dost nemilé a matoucí, protože pokaždé znamená něco jiného. Však ve Slovníku spisovného jazyka českého zabírá toto „zvratné zájmeno osobní“ v mnoha variantách víc než jednu stránku.

To nepříjemné slůvko – mnozí, zvláště podřízené osoby mi to potvrdí – je jaksi obojetné. Ono sice nabízí uklidňující jistotu řešení – v tom je stálé a neměnné – na druhé straně však v sobě skrývá přehršel otázek, balík problémů, úkolů a vlastně i pokyn k jejich vykonání či vyřešení, obvykle pro shora jmenované. Ne, nemám ho ráda, obzvlášť kdy ho vyřkne šéf nebo manžel. Proti všem gramatickým pravidlům je v takové chvíli právě tento výraz ve větě pro mne svým významem nejdůležitější.

To se udělá…

To se vyčistí, zašije, vypere, upeče, uvaří, uklidí, umyje, vyrobí, sežene, zařídí, objedná, vymyslí, provede, přinese, odnese, přiveze, odveze, poseká, uhrabe, natře, nakoupí, vyplní, napíše…

Utkala jsem se s tímto slovem a jeho významem v praxi už tolikrát, že mám někdy při seznamování chuť říci: „Těší mne, že vás poznávám. Moje jméno je SE.“

Foto © Míša Stošická

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 12. 2008.