Josef Fousek: Švédské vzpomínky

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět



Ukázka z nové knihy Josefa Fouska CESTY ZA NADĚJÍ,
kterou vydalo nakladatelství Knižní klub Praha.
 

V této  své nejnovější knize, která se právě objevila na pultech knihkupectví, píše Josef Fousek mimo jiné i o cestě do Švédska, které se zúčastnil  vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký a ve Švédsku jejich pobyt organizovala zástupkyně šéfredaktora PN Jitka Vykopalová.
Otištěné fotografie v článku jsou převzaty z této knihy.

Redakce Pozitivních novin vřele doporučuje čtenářům si tuto knihu přečíst.

V
 hotelu Palcát se procházel tichý šum květnového poledne. V mé mysli probleskovaly vzpomínky na rušné dny před návštěvou Tábora. Na divadle se skví veliký nápis DNES JOSEF FOUSEK.
Už nemám trému, ale přesto mi před každým veřejným vystoupením přejede mráz po zádech. Je to respekt? Bylo vyprodáno a já jako vždy nevěřil, že se lidé zajímají o kmeta mého věku. Samozřejmě to těší a domnívám se, že to i zpomaluje moji kardiosituaci.
Na pódiu toho krásného divadla Oskara Nedbala jsem myslel na Miroslava Šimka a na všechny kamarády, se kterými jsem zde vystupoval jako host před více než dvaceti lety. Před svým recitálem, jak se říká mé poloimprovizované zpovědi, jsem zahájil vernisáž fotografií Evy Pilarové v divadelní výstavní síni.
Eva byla zřejmě dojata a stála s pugétem květin vedle mne jako něžná víla. „Jsi stejná jako tvé lyrické fotografie,“ šeptal jsem a pozoroval diváky, kteří naslouchali Evině písni.
A vzpomínky se stále vracely a neodbytně připomínaly, že jsme oba s Evou ročník třicet devět, že je květen, že před šedesáti třemi roky skončila strašná válka a také jsem hrdě myslel na CD „Dům plnej snů“, na kterém Eva zpívá píseň s mým textem a hudbou Romama Šandora „Píseň třešňového vína“.
Eva podpisovala fotografie, pan ředitel ji zpovídal a já jsem se vrátil o mnoho let nazpět. Recitoval jsem text „Píseň třešňového vína“ v Hudebním divadle v Karlíně.
Šimek ji uvedl: „Josef Fousek tuhle báseň napsal pro svou maminku Boženku.“ Nikdo nevěděl, že den před tím, po Štědrém dnu, má maminka skonala.
„Pepíčku, děkuji za tvá slova,“ probudila mne Eva ze snění. Dostal jsem zarámovanou fotografii, kterou Eva vytvořila při návštěvě u nás v Kladně.
Tenkrát mně přivezla léky na mé „nabourané“ ploténky. Večer s táborskými diváky se povedl, sluší-li se, abych to sám říkal. Jako vždy, nešetřil jsem se. Neumím to. Pokaždé mne strhne euforie a rozdal bych divákům srdce. Po každém vystoupení dávám do kupy své síly dva dny.
Ležím v hotelovém pokoji a mlčím. Pokaždé končím představení se smutkem a radostí. Jsem v zajetí neustálých pochyb.
Odjíždím, Jarmila dává za zadní sklo květiny, máváme recepčnímu a před námi je cesta krásnou českou krajinou. Směr Holýšov. Jsem kočovník, tulák, miluji změny, cesty, nové lidi... Při děkování na pódiu kulturního domu v Holýšově jsem vylezl na židli a klaněl se. Nikdo netušil, že jsem málem spadl. Nejsem Jerry Lee Lewis, který vyskočil na piano a zpíval rokenroly. Tak aspoň ta židle.

Zapomněl jsem, že mám za sebou týden ve Švédsku, tisíce kilometrů cest, letadlem, auty, autobusem, metrem. V letadle při dosednutí na stockholmské letiště Arlanda jsem poděkoval pilotovi potleskem.
Můj syn Tomáš a vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se nepřidali.
Na letišti nás srdečně přivítala Jitka Vykopalová, dobrá duše celé naší kulturní „mise“. A tak jsme stáli na půdě Švédského království, o kterém jsme v tu chvíli, musím přiznat, krom střípků z jeho historie, mnoho nevěděli.
Chvíli jsem se marně snažil upoutat pozornost svých přátel. „Před chvílí jste opustili klenuté prostory stockholmského metra, které připomínají strašidelné jeskyně s draky, a přivítal vás Stockholm protkaný jezery, zdraví vás stěžně starých lodí, slyšíte mluvu, které nerozumím ani já,“ říkal jsem teatrálně.
„Jak vidíte, setkáváte se s vlídností a ochotou, v kavárnách, barech, ve veřejných místnostech nečpí odporný cigaretový dým, stěny domů nejsou hyzděny malůvkami primitivních malířů.
Předpokládám, že nevíte, že vojáci za vlády královny Kristiny v roce 1639 táhli do Čech, a vůbec netušíte, že za tři sta let v roce 1939 jsem se narodil já, který bude vaším průvodcem v tomto krásném městě.“
Právě v té chvíli Tomáš zjistil, že jsme přejeli několik stanic a nebýt Jitky, které Pavel zavolal o pomoc, bloudili bychom v podzemí metra dodnes.
Nakonec jsme vystoupili do krásného květnového parku plného slunce, kde na trávnících trávili své volno lidé všech věků a profesí. Pejsánkové mají svůj ohrazený prostor pro bobánky, na volně přístupných grilech si lidé mohou opékat pochoutky, řidiči dodržují předpisy a jako by nikdo nepospíchal.

Právě když jsem si připravoval program pro krajany, projížděla za mostem královská garda na koních. Pan král slavil narozeniny, večer se rozhořely ohně a hrála muzika.
Nás přivítal večer lehký deštík: „Možná nám prší štěstí,“ poznamenal Tomáš, který zná mé tísnivé pocity před každým vystoupením.
Ve starém domě č.39 Hartwickska Huest z roku 1769 hraji se svým synem Tomášem.
Srdečné přivítání mne zbavilo obav. Vyprávím, zpívám, deklamuji.
„Čeští a slovenští krajané naslouchají podivínovi z Kladna,“ šeptal Tomáš.
Profesionální klavírista Franz Hudec, který nám poskytl svůj byt ve Stockholmu, vlídný člověk, který žil před odchodem do exilu v Bratislavě, usedl ke konci našeho vystoupení ochotně za klavír a společně jsme zahráli boogie-wogie „Až natáhnu, Lásko, brka“.

A cesty pokračují – směr do krajiny lesů a jezer. Jindra Šípek se svou ženou se stali našimi společníky a učiteli cestou na švédský venkov, kde na nás čekali další přátelé, kteří odešli z naší země za svobodou.
Stovky kilometrů a za okny auta nekonečné kino doprovázené zasvěceným Jindrovým výkladem.
„Domečky v krajině jsou nabarveny červenou železitou barvou, ti majetnější měli domečky žluté.“

Kostelní mlýn, cíl naší cesty. Několik dní s krajany, kteří nikdy nezapomněli na svou vlast, na moravské sklípky, na slovenské hory, na českou krajinu, na písně otců, na melodie z hospůdek, na stověžatou Prahu a na své domovy.

„Fousku, znám tvé aforismy, epigramy i písničky,“ říkal mi po mém recitálu Otakar Štorch, který poznal trpkou školu v jáchymovském gulagu. Díval jsem se na toho člověka, který chodí světem se srdcem na dlani. Nic neskrývá a nezná lež. Je to těžká a krásná cesta.
„Slyšel jsem tvé básně v rádiu Svobodná Evropa,“ řekl jsem Otovi. Podali jsme si ruce a vyměnili dary. Já daroval CD „Nemám čas lhát“ a dostal jsem sbírku básní „Morality“.
 
 
KÓDY DRÁTŮ
Otakar Štorch
 
Stojím v švédském jaru
nad telegrafními dráty zabitým ptákem
Bůh ví zdali pták neudělal to samé
co onen jáchymovský pěšák
jenž onehdy dávno před mnohými roky
když opět jednou
po tolikáté vyšel z uranové hlubiny
jen co si z haliny odepnul vyhaslou karbidku
vybočil z té děsidoby skrz blízké dráty
koloběžně oznamující
Zde se střílí bez výstrahy
Zde se střílí bez výstrahy
 
Jitka, duše naší návštěvy ve Skandinávii, nás představila panu velvyslanci České republiky a jeho spolupracovníkům, poznali jsme i mladého velvyslance Slovenské republiky.
Pan obchodní rada mi prozradil, že jeho manželka je psychiatr. Samozřejmě, že můj syn poznamenal, že takové známosti se mi při mém způsobu života mohou hodit.

Pavel Loužecký zapisuje poznámky pro vydání Pozitivních novin a já přednáším báseň čínské básnířky Čang Ti jako host na hodince poezie. Tam někde nad severskou krajinou padá déšť a voní polární bouří.
To vše se ztrácí a dálnice se před námi vine jako betonová řeka. Tomáš řídí a já si podvědomě sahám na hruď.

Ve starém tisíciletém kostele v Habo prohlížím obrazy svatých, Křížovou cestu, modlím se za rodinu, za všechny dobré lidi. V duchu mám přání, aby naše světová loď přátelství neskončila svou pouť jako starý koráb Vasa hned po vyplutí z přístavu.

Poslední večer ve Stockholmu. Toulám se sám okolo našeho přechodného bydliště a samozřejmě, že zakotvím v řecké restauraci. Za oknem na mne mává muž, který mi otevřel před půlhodinou dveře do kostela. Je podobný mému příteli reverendu Janu Schwarzovi.
Když jsem mu říkal, že jsem katolík, usmál se: „Pánbůh má rád všechny tvory.“

Pozval jsem své kamarády Pavla a Tomáše. Řecké víno mi připomnělo ostrovy, kde jsem napsal větší část této knihy. Tomáš zapálil svíci na stole. Za hodinu se loučíme s novými přáteli. Začaly zvonit zvony na nedalekém kostele Sankt G
öran.
Zamávalí jsme Jitce a autobus nás vezl k letišti. Bojím se letadel.
„Připoutejte se, prosím!“
Hodina a půl strachu a přistáváme v Praze. Tentokrát jsem tleskal po přistání opět sám.

Na letiště pro nás přijel vnuk Josef. “Dědečku, nedři se s tím kufrem. Nesmíš zvedat těžké věci.”
Loučím se s Tomášem a oba víme, že návštěva u našich krajanů ve Švédsku v nás zůstane navždy.

Objímám v paneláku svou ženu Jarmilu. Jako vždy jsem si nevšiml, že za dobu mého výletu do Švédska vymalovala náš obývák. Na přivítání jsem jí zarecitoval verše exulanta Ivana Jonáše:

JSI JARO

Studené Jaro jak klidné čekání
hovor s žerty smích a trocha květů
jak zkušený milenec vyčkává Čas
až roztaje Země a vydechne horce
až rozpuknou pupence
až zavoní brázda
až slavičí trylek zesílí v zalykání
 
Opatrně tančíš na cestě přede mnou
mizíš mi vracíš se hledáš si zkratky
hloubku jezera měříš klacíčkem u břehu
půjč mi své ruce dechem je ohřeju
obleč se do vlasů
nastav mi ústa
a zavři oči
 
(ze sbírky Ivana Jonáše Severské předjaří)
 
“Zase je u konce jedna z tvých cest za nadějí,” vítá mne Jarmila. Přikývl jsem, ale v duchu jsem si říkal, že cesty za nadějí nekončí nikdy.

Články uveřejněné v Pozitivních novinách na téma CESTA DO ŠVÉDSKA:

Jitka Vykopalová: Pepa Fousek a jeho Fouskoviny, Pavel Loužecký
a jeho Pozitivní noviny pozváni do Skandinávie!

Pavel Loužecký: Jak jsem potkal Fousky
Líba Karlsson: Fouskův balzám na duši
26. setkání švédských krajanů v Kyrkervarnu 
Švédský král dostal rodokmen svých českých předků
Marie Chatardová – Jitka Vykopalová: Moje poslání ve Švédsku
Milan Dubský: Spřízněnost evropských královských vládnoucích šlechtických rodů

Foto z knihy © Tomáš Fousek, Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 12. 2008.