Sloupky Jiřího Menzela (32)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Po delší pauze pokračujeme v publikování sloupků, které slavný filmový i divadelní režisér a herec psal v polovině devadesátých let a které poskytl Pozitivním novinám.
SLOUPKY JIŘÍHO MENZELA (33)
 
Tak nevím - ten výraz je specificky český modus dubitandi.
Dubito, ergo sum - pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách - tedy jsem a žiju.
 
Tak nevím. To byla první dvě slova, která jsem vyhrkl, když mi časopis Story nabídl svého času pravidelnou spolupráci.
Kdysi, jako kluk, jsem opravdu chtěl být novinářem a sloužit veřejnosti podobně, jako byl novinářem můj tatínek. Jen se mi nelíbilo pravidelně sedat k čistému papíru a psát povinnosti. Připomínalo mi to domácí úkoly, které do dneška nenávidím.
Nakonec mě ukecali, ale stejně jsem psal i tyhle řádky skoro vždycky až na poslední chvíli tak, jako za dob mé mladosti jsem psával ty domácí úkoly.
Tak nevím. Z těch dvou slov se potom stal titulek i refrén mých sloupků. Zdálo se mi, že vystihují přesně moje pocity při psaní: Totiž že o tom, o čem píšu, zároveň i pochybuju. Že se bojím vyjadřovat se kategoricky. Proto: Tak nevím.
Teprve nedávno jsem si vzpomněl, odkud jsem se důvěrněji seznámil s tímto souslovím, které rád používám i v projevu nepsaném.
Byla to knížka Pavla Eisnera o půvabech naší mateřštiny „Chrám i tvrz“.
Nalistoval jsem si znovu, co mne kdysi na této větičce okouzlilo. Stálo tam:
Tak nevím. Ten výraz je specificky český modus dubitandi. Dubito, ergo sum - pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách - tedy jsem a žiji, - napsal pan Eisner.
Napsal dále:
...že je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Životní optimismus temperovaný skepsí.
Jak se ten moudrý pan Eisner strefil. Celý život se mi to jako čistokrevnému Čechovi pere v hlavě: Optimismus, patrně šťastně vrozený (jinak nevím, kde bych k němu přišel), a skepse, získaná životní zkušeností.
Žijeme v Čechách a tu jsou oba na místě. Optimismus - víra, že ty příští roky budou šťastné, a skepse, která zbavuje optimismus slepoty a vede k opatrnosti. 
Tak nevím...
Přiznávám se, - raději hodně potichu, - že tomu modernímu umění nerozumím
a že dokonce nemám rád věci ošklivé
 
Umění, a výtvarné umění zvlášť, udělalo veliký pokrok. Od škrábanic v altamirských jeskyních až po Reichstag, zabalený do celofánu. Od pazourku a dláta, přes štětce s paletou, se tvořivý umělec dobral až k balícímu náčiní.
Patrně nejužitečnější výrazový prostředek je pro dnešního umělce dobrá vyřídilka. 
Umím si představit, jakou to dalo práci přesvědčit německé poslance, že ta stará majestátní budova, kterou postavili Němci, podpálil Holanďan, rozbombardovali Američané a vztyčili na ní vlajku Rusové, že ten barák musí být v zájmu Umění zabalen Bulharem. (Pozn. red.: V roce 1995 bulharský výtvarník Christo Javačev zabalil berlínský Reichstag.)
Zvykli jsme si na výstavách a galeriích vidět podivuhodné věci. Plátna, v záchvatu šílenství jen tak pocákaná, hromady železného šrotu, artefakty složené ze zvířecích vnitřností a podobně. Umělecké dílo už nemusí být výsledkem zápasu o tvar. Bývá spíše výsledkem umění přesvědčit diváka, že jakýkoli nesouhlas, nepřijetí, neporozumění, by bylo projevem kulturního barbarství.
A tak cestujeme po galeriích a muzeích, díváme se na obrazy a sochy vytvořené v dobách minulých, těší nás jejich krása, jejich řád a obdivujeme to, co nám tu zanechali naši předkové.
Ale taky víme, že v umění má být pokrok a že je třeba hledat nové cesty. Proto na výstavách a v salónech současných umělců už tolik nevidíme obrazy a sochy, ale vstřebáváme artefakty.
Omračuje nás, jak jsou krásně ošklivé, protože pozor! - co je hezké, to by mohl být kýč.
Je v tom veliká demokracie. Tvorba současná nesmí být výsadou jenom těch, kteří něco umí. Neumím-li vládnout štětcem, proč neslepit dohromady pár drobností nalezených na smetišti. Nezvládnu-li namalovat krávu tak, aby se podobala krávě, je tady úžasný vynález - abstraktní umění.
Je těžké mu rozumět, o to lépe se o něm teoretizuje.
Je téměř nemožné poznat v abstraktním obraze, co je výsledkem poučení z tvorby předchozí a zdrojem poznání pro tvorbu příští, a je nesnadné odhalit drzý podfuk. Ostatně to ani není nutné.
Podobně jako Werichův Rudolf druhý nakupoval Mony Lisy jednu po druhé, protože jedna z nich by mohla být pravá, tak i my se nábožně koukáme a dokonce i kupujeme moderní umění, protože co kdyby se později ukázalo, že něco z toho hodnotu opravdu má.
Moderní umělec, který si umí udělat výstřední „image“ vždycky najde blbce, který za pocákané plátno, doprovázené příslušným odborným blábolem, dovede vysolit pár stovek tisíc.
Co mě se týče, přiznávám se, - raději hodně potichu, - že tomu modernímu umění nerozumím a že dokonce nemám rád věci ošklivé. Občas se mi stává, že po chvilce strávené mezi vystavenými artefakty se mi, stejně jako kdysi panu Chruščovovi, zasteskne po obrázku s břízkami.
Tak nevím.
Asi bychom měli pozvat do Prahy pana Christo Javačeva. Je tady pěkná řádka budov, kterým by slušelo, kdyby nám je taky zabalil. Bývalý parlament, například. Nebo Palác kultury. Musel by ovšem pan Christo slíbit, že už je nikdy nerozbalí.

(pokračování příště)

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 12. 2008.