Josef Fousek: Gratulace 2000 (stále aktuální)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Často jsem si říkal, co asi udělám, dočkám-li se konce století, které otevírá cestu do dalšího tisíciletí. Opiji se jako čuně? Budu házet dělobuchy z okna do ulice?
Budu volat: „Sláva!“ a objímat se i s těmi, kteří mi kazili život ve století minulém? Budu telefonovat předraženým telefonem svým přátelům doma i ve světě?

Ani jedno, ani druhé. Mé Silvestry jsou poklidné a téměř melancholické. Ačkoli jsem prožil ve svém bouřlivém životě mnoho volovin a byl strůjcem nespočetných opileckých akcí, kdy se Silvestr slavil uprostřed horkého července, v ten pravý den, kdy se svět veselí a zapomíná na náboženství, na rozlišná božstva, na rozdílnost politických omáček, na barvu pleti a praporů, kdy jediná děla jsou šampusové láhve a nosítka jsou obtížena nikoli zraněnými z bojišť, ale opilci a adepty na operace přejedených žlučníků – v ten den a v tuto chvíli mne přepadá smutek nad odešlým časem – stávám se sentimentálním, hledím do nekonečné řeky, která každým rokem odnáší jeden rok mládí a nespočet dobrých i nevlídných vzpomínek, přesýpací hodiny zkracují kroky, vpíjím se do měsíčního světla, bílá silnice a ojíněné stromy mne kolébají v náruči tiché apatie – a přesto, že klouby deptá artróza, že vržou a bolí ploténky v páteři, v ústech se procházejí mezery ztracených zubních velikánů, na poškrábaných brýlích jsou odlesky pohledů nedostupných slečen, jizvy bypassu se ozývají, boxerský přeražený nos připomíná touhu po slávě, vlasy šedivé jak staré struny zjizvené kytary umlklých písní ..

Frajersky mávnu rukou nad odešlým časem, pozvedám sklenku hodonínské Frankovky, přiťukávám si s Jarmilou, s vnoučátky, se svou rodinou, na ta nejkrásnější slova:
Na přátelství, na lásku, na to, aby všichni slušní lidé na světě byli vidět a znát, připíjím na laskavost a přeji sílu těm, kterým svíce komíhá, připíjím na ty, kteří v ráji nebeském popíjejí mléčnou lihovinu v baru svatého Petra, připíjím na moudrost -
Držím palce těm, kteří vyplouvají na té zpuchřelé, bouřemi historie poznamenané bárce, kterou jsme my, minulé generace, ozdobili plachtami pověr, svárů, závistí a věčnou nespokojeností.
Přeji těm plavcům do nejistoty budoucího století, aby nám odpustili naši věrolomnost, hloupost a zpupnost.
Přeji nám všem pokoru a radost z každého úsměvu, který není výsměchem, z každého setkání, které potěší na duši.
Buďme k sobě zdvořilí a s lumpy se nebavme. A hlavně – nebuďme lakomí, je to ohavná vlastnost.

A poslední moje přání?
Aby se naši pravnuci dočkali doby, kdy příslušnost k jakékoli politické straně bude legračním úkazem.
Nestyďme se říkat tu nejkrásnější větu z lidského slovníku: Mám tě rád...

Josef Fousek



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2009.