Elena Paclová: Ono se řekne odemknout...

Rubrika: Literatura – Povídky

Ono se řekne odemknout...

Zná to snad každý - tu zlou vteřinu, ten blesk poznání, kdy dveře bytu nezvratitelně zaklaply a nelze už nijak zvrátit skutečnost, že naše klíče zůstaly v zámku. Zevnitř.
Nám se to stalo v den, kdy Prahu zavál sníh, byla dopravní kalamita a cesta k našemu obydlí nebyla sjízdná. Přesto přijeli. Chvíli jim to, pravda, trvalo, ale na vizitce zámečnické pohotovosti bylo napsáno, že jsou služba non-stop a oni slovo dodrželi.
Na schodišti je čekají dva provinilí staříci.
„Děkujeme, jste hodní, to jste nás zachránili, už nám je docela zima, děkujeme vám“ povídá muž a vytahuje portmonku, zatímco druhý příchozí se lopotí se zámkem.
Po chvíli se dveře s klapnutím pootevřely.
„Zaplaťpánbůh, díky, kolik jsme dlužní?“ 
„Moment ještě, nezlobte se, pro pořádek - ukažte mi občanský průkaz – to my musíme…“
V té chvíli se ukázalo, že možná bude potíž. Ani jeden z nás nemá v občance toto bydliště zapsané jako trvalé. Bydlíme tady s laskavým svolením dcery jen tak, bez nahlášení.
„No tak, to tedy… moment, to já vás nemůžu do toho bytu vpustit“ říká v rozpacích zámečník a stoupne si před otevřené dveře.
„Ale my tady opravdu bydlíme, zeptejte se sousedů tady vedle, naproti, nahoře, dole…“
V té chvíli schází po schodech holčička.
„Dobrý večer!“
"Ty je znáš?“ zeptá se mladý muž.
„No jasně, vždyť tady bydlí!“
Napětí se vytratilo, volat policii nebylo třeba.  
Zachránce vypsal účet, my zaplatili a konečně se můžeme ohřát.
 
Někdy klíče od bytu zůstanou v zámku, ale jsou k nenalezení, protože jsou zvenčí, nebo spořádaně visí na správném věšáčku, ale v chalupě 100 km vzdálené…
Můj muž má bohaté zkušenosti s klíči od auta. Ty se mu docela často houpají v zapalování, zatímco on zoufale nakukuje skrze skla a nejradši by se protáhl klíčovou dírkou. Proto i já nosím klíče od auta trvale s sebou – co kdyby opět…
 

I děti dokážou s klíči divy
 
Jednoho dne jsem zašla se svým ani ne tříletým vnukem navštívit druhou babičku, která  bydlí s ním, v rodinném domě, v nejnižším podlaží. Má rozlehlou koupelnu s malými okénky ve výši očí a zvenčí nevysoko nad terénem, a jednu místnost s přímým vstupem na zahradu. Ivánek chodí k babičce rád, protože má u ní oblíbenou atrakci. Sprchovací kout je velmi oblíbené místo na hraní. Tam si zaleze a nesčetněkrát zavírá a otvírá dveře průsvitné kabinky, přičemž hýká nadšením.  
 
V ten den byl nějak rozvernější, nebo nechtěl v něčem poslechnout, to už nevím – vběhl rázně do koupelny, zabouchl dveře a cvak cvak, zamkl se tam. Na tu chvíli zděšení a bezmoci vzpomínám velmi nerada.
Proč tam ten jediný klíč zůstal? Proč se potřebuje stará dáma ve svém vlastním bytě zamykat v koupelně?
Výčitka však neřeší situaci.
Naštěstí je Ivánek odvážný a soběstačný, byla to pro něj legrace.
Opatrně jsme ho naváděli, aby se pokusil pootočit klíčem v zámku. Smál se a křičel nene!
 
Zavolaly jsme non-stop službu otevírání zámků, pak telefonem přiznaly pracující matce, co se stalo, a zvenčí, přes okénko koupelny, udržovaly s ním kontakt.
Matka přijela celkem záhy, vysoukala rukávy, zalomcovala okénkem a kupodivu, jí se ho -na rozdíl od nás dvou - podařilo nějak otevřít. Nařídila provinilci, aby si přitáhl k oknu stoličku (naštěstí tam byla), vylezl na ni a podal jí ruce. Bude totiž švanda!
Malý to vzal jako hru, už se tam malinko nudil.
Matka ho popadla a vytáhla ve chvíli, kdy u vrátek zabrzdilo auto zámečnické pohotovosti.
I ten druhý účet byl mastný. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 01. 2009.