Ondřej Suchý: Záhadná hvězda Truda Grosslichtová

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Truda Grosslichtová v době největší slávy na dobové pohlednici
Ještě jsem stále pln zážitku, který mě potkal vloni v létě a k němuž se nepřestávám vracet. Dnes bych se o něj rád podělil se čtenáři Pozitivních novin. Dovolte mi, abych toto své vyprávění o další z hvězd mého života v úvodu trochu „zdramatizoval“…
Psal se rok 1987. V hotelu Paříž, od něhož to kdysi dávno bylo jen pár kroků k domu, kde bydlíval Oldřich Nový, se ubytovaly dvě dámy z Holandska – paní Truda de Vries se svou dcerou Evelyn de Vries-Elshout. Paní de Vries se tehdy přijela naposled podívat na město, kde pobývala do konce 2. světové války a v němž jako Truda Grosslichtová prožívala ve třicátých letech slávu skutečné mezinárodní filmové a divadelní hvězdy.

 V hlavní roli filmu Advokátka Věra z roku 1937  Truda s Dano Živojnovičem na titulu Kinorevue

Bývala členkou Nového divadla Oldřicha Nového, v partnerství s Novým si zahrála hlavní roli ve filmu Advokátka Věra, s Vlastou Burianem si pak zahrála ve filmech Revizor a Hrdina jedné noci, s Hugo Haasem v Jedenáctém Truda Grosslichtová na francouzských gramofonových deskách firmy Pathé, jako Tanja Dollpřikázání. Celkem natočila přes pětadvacet filmů a zde jsou názvy ještě alespoň několika z nich: Právo na hřích, Rozpustilá noc, Irčin románek, Z bláta do louže, Anita v ráji, Kvočna, Klatovští dragouni…
Pod jménem Tanja Doll hrála ve francouzských verzích českých filmů Lelíček ve službách Sherlocka Holmse (Le Rois bis) a Kantor Ideál (Professeur Cupidon) režiséra Roberta Beaudoina.
Díky jejím jazykovým schopnostem ji obsadil slavný režisér Julien Duviviér do role madam Benoitové, společnice komtesy Stradové, ve svém velkofilmu Le Golem.
Jako Tanja Doll pak také nazpívala ve Francii u firmy Pathé nejednu gramofonovou desku.
Na plátnech kin se objevila také v Německu: Viděli ji tam v německé verzi českého filmu Aféra plukovníka Redla (Der Fall des Generalstabs-Oberst Redl) anebo v německém filmu režiséra Franze Winzlera, Skandal in der Parkstraße.

 Truda Grosslichtová a Tanja Doll v jedné osobě  Jedenácté přikázání (s Jiřinou Štěpničkovou)
 Truda s Oldřichem Novým  Ve filmu s Jindřichem Plachtou a Járou Kohoutem

Vraťme se ale zpět do roku 1987: Paní Truda de Vries, nikým nepoznána, procházela tehdy s dcerou Evelynou v Praze místa, kde půl století předtím prožila velký kus života. Žitná ulice číslo 44, tady naposled bydlela, Filmové ateliéry na Barrandově, sem kdysi každodenně přijížděla. Tentokrát chtěla dovnitř pouze nahlédnout, jenomže vrátný byl neústupný a tak se nakonec musela spokojit jen s pohledem zvenčí.
A už jsme v současnosti. Píše se rok 2008 a v hotelu Paříž se ubytovali hosté z Holandska – paní Evelyn de Vries-Elshout s manželem a také paní Eva Elias (jinak též Eva Eliášová) žijící v Nizozemí od osmnácti let a považující Trudu Grosslichtovou za svou druhou matku. Paní Eva se ujímá role tlumočnice a paní Evelyn odpovídá na otázky, které hledají odpovědi na některá „tajemná“ místa v životopise její maminky.
Truda Grosslichtová se vzdala své herecké i pěvecké kariéry před nástupem německého fašismu. Odmítla hrát v německých filmech, opustila divadlo, ovšem neemigrovala se svým tehdejším manželem Stefanem Munkem, jak se tradovalo, ale zůstala v Praze, kde nastoupila na nucené práce do továrny.
V Praze se v roce 1945 seznámila s nizozemským vojákem a burzovním makléřem Hansem de Vries, který přišel do Čech s americkou armádou. S ním pak odcestovala do jeho vlasti.

 Se svým prvním manželem, hercem, zpěvákem a režisérem Stefanem Munkem Truda po válce s manželem a maminkou v Haagu

„7. listopadu 1946 se otec s matkou vzali, ona přijala jeho jméno a odstěhovali se do Amsterodamu, kde spolu žili až do otcovy smrti v roce 1985,“ odpovídá dcera paní Trudy.
„Matka pracovala zprvu krátký čas jako Šťastné manželství překladatelka, brzy se však začala starat jen o mého otce a o mě. Uměla hovořit pěti cizími jazyky - francouzsky, vlámsky, italsky, anglicky, německy. A samozřejmě česky.
O svém mládí, o své původní profesi i o Štefanu Munkovi mi vyprávěla; znám také některé její filmy a mám mnoho jejích filmových fotografií. Vím, že hrála i ve Francii, že se znala s Mauricem Chevaliérem a že s ním snad také někdy zpívala.
Po otcově smrti se přestěhovala do Nieuw Vennepu, protože jsem tam žila já se svým mužem a našimi dvěma syny. Tady nás také v roce 1995, ve věku třiaosmdesáti let opustila. Jsme na maminku velmi pyšní…“
V kavárně hotelu Paříž s námi ono odpoledne sedělo ještě několik dalších fanoušků té „jedné z nejzáhadnějších, nejkrásnějších a nejobsazovanějších“ českých hereček předválečného filmu – Iveta, Markéta, Jan a osmnáctiletý student Jaroslav Lopour, který od roku 2006 láskyplně spravuje pozoruhodné webové stránky vzpomínané hvězdy.
Nevím, kdo z nich to vyslovil jako první, ale stalo se, že než jsme se rozloučili, slavnostně jsme si připili na naší sešlost, kterou jsme pojmenovali jednou provždy Fan klubem Trudy Grosslichtové! Nebudeme se ani pravidelně scházet, ani vydávat bulletin, ale stali se z nás toho dne díky Trudě Grosslichtové dobří přátelé.
A to je přeci pěkné, ne?

 V hotelu Paříž, léto 2008 (zprava): Dcera Trudy Grosslichtové Evelyn de Vries-Elshout se svým manželem, Eva Elias a Ondřej Suchý.  Fotografoval Jaroslav Lopour.  
      V hotelu Paříž, léto 2008 (zprava): Dcera Trudy Grosslichtové Evelyn de Vries-Elshout se svým manželem,
                                    Eva Elias a Ondřej Suchý.  Fotografoval Jaroslav Lopour.

(Psáno pro časopis Revue 50plus)

Copyright © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 01. 2009.