Dobromila Lebrová: Bettina von Arnim, německá spisovatelka

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

  
Bettina von Arnim, německá spisovatelka a významná představitelka německého romantismu - 150. výročí úmrtí, výročí UNESCO
 
Bettina von ArnimBettina von Arnim, nebo též hraběnka Arnimová, byla spisovatelka, publicistka, skladatelka, pěvkyně, malířka a ilustrátorka, patronka mladých talentů a sociální aktivistka i bojovnice za ženská práva. Byla představitelkou i pravzorem romantického období. Také byla spřízněna s mnoha významnými osobnostmi této doby. Byla sestrou romantického básníka Clemense Brentana (1778 - 1842), manželkou básníka Ludwiga Achima von Arnim (1781 - 1831). - Byla také tetou významného německého filozofa Franze Brentana (1838 - 1917), který byl učitelem našeho prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Pravděpodobně se jí splnil její životní sen: „Nechť je mojí životní výhrou, abych zůstala sama sebou, a jinak nechci z pozemských statků vůbec nic!“ (Ich selber zu bleiben, das sei meines Lebens Gewinn, und sonst gar nichts will ich von irdischen Glückgüttern!).
»Ich selber zu bleiben, das sei meines Lebens Gewinn, und sonst gar nichts will ich von irdischen Glücksgütern!«
Bettina ovlivnila život Johanna Wolfganga von Goethe (1749 - 1832), okouzlila Napoleona (1769 - 1821) a možná i byla onou „nesmrtelnou milou“ (Unsterbliche Geliebte), které z Teplic psal v r. 1812 Ludwig van Beethoven (1770 - 1817). Některé prameny uvádějí, že v r. 1810 seznámila Goetha v Teplicích s Beethovenem a Beethoven jí tehdy popisoval i důvod známé roztržky, která mezi ním a Goethem vznikla; jednalo se o rodinu rakouského císaře Františka I. (1768 - 1835): „Když jsme se včera vraceli z procházky, potkali jsme celou císařskou rodinu. Goethe se pustil mé paže a postavil se stranou na cestě. Nedostal jsem ho ani o krok dál. Narazil jsem si tedy klobouk do čela, zapjal svrchník, složil ruce dozadu na záda a prošel jsem nejhustším davem. Princové a dvořané vytvořili špalír, vévoda Rudolf přede mnou smekl a císařovna zdravila první…“
Obdivovali ji i další významní skladatelé jako Robert Schumann (1810 - 1856), Franz Liszt (1811 - 1886), i skladatelka, spisovatelka a revolucionářka Johanna Mockel, provdaná Kinkel (1810 - 1858); znala se s hudebním skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym (1809 - 1847). Seznámili se s ní i další mladí hudebníci - skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897) a maďarský houslista Joseph Joachim (1831 - 1907) - V neposlední řadě je i jednou z postav „Nesmrtelnosti“ Milana Kundery.
Bettina von Arnim, rozená Elisabeth Catharina Ludovica Magdalena Brentano, také nazývaná Bettine, se narodila 4. dubna 1785 ve Frankfurtu nad Mohanem jako třinácté dítě z dvaceti dětí svého otce Pietra Antonia Brentana (1735 - 1797) a sedmé dítě z dvanácti své matky, jeho druhé manželky Maximiliany von La Roche (1756 - 1793). Pietro Antonio Brentano byl německý velkoobchodník a diplomat italského původu, který se německy nikdy pořádně nenaučil; Maximiliana von La Roche byla dcerou německé spisovatelky Sophie von La Roche (1730 - 1807); a obě, jak Sophie, tak Maximiliana se přátelily s Johannem Wolfgangem von Goethe.
Rodina pocházela ze staré italské šlechty a byla velmi zámožná. Po smrti otce Bettinini bratři vedli rozvíjející se exportní a importní firmu „Dům u zlaté hlavy“ (Haus zum Goldenen Kopf), v níž měla i Bettina značný majetkový podíl.
V r. 1793 zemřela Bettinina matka a ona byla až do svého třináctého roku se třemi sestrami poslána do školy v klášteře Voršilek ve Fritzlaru v Hessensku, severovýchodně od Frankfurtu. O čtyři roky později zemřel Bettinin otec. Krátce bydlela Bettina u svého nejstatšího nevlastního bratra Franze ve Frankfurtu, ale ještě stejného roku se přestěhovala se dvěma sestrami k babičce Sophii von de La Roche do Offenbachu nad Mohanem, nedaleko Frankfurtu. - Babička ovlivnila pozdější feministické dílo a názory své vnučky. Napsala totiž v r. 1771 první německý ženský román „Die Geschichte des Fräuleins von Sternheim“ (Historie slečen ze Sternheimu).
V r. 1802 začalo její přátelství s Karolinou von Günderrode (1780 - 1806), německou spisovatelkou a básnířkou, se kterou si čtyři roky dopisovala. Tato romantická dáma byla zamilována do profesora filologie Friedricha Creuzera (1771 - 1853), který byl ženatý se ženou o 13 let starší. Milenci si přísahali lásku až za hrob, a když se on pak při nemoci zapřísáhl své, o něho tehdy pečující manželce, že Karolinu nechce už vidět a Karolině to oznámil, spáchala demonstrativní sebevraždu - na břehu Rýna se probodla dýkou. To způsobilo Bettině velkou trudnomyslnost, při které ji bratr Clemens doporučil četbu milostného Goethova románu „Die Leiden des jungen Werthers“ (Utrpení mladého Werthera), který tehdy ovlivňoval evropské romantické smýšlení hlavně mladých lidí. - Takto popisují některé prameny začátek Bettininy snahy pro seznámení s Goethovou matkou. Pak použila korespondence po své babičce Sophii.
Tím v r. 1806 začalo její velké přátelství s matkou Johanna Wolfganga von Goethe, Catharinou Elisabeth Goethe (1731 - 1808). O rok později navštívila ve Výmaru uctívaného, o 36 let staršího básníka a začala jejich slavná vzájemná korespondence.
V letech 1806 - 1808 sbíral Bettinin bratr Clemens spolu s přítelem, básníkem Ludwigem Achimem von Arnim (1781- 1831), který pocházel z pruské šlechtické rodiny, lidové písně. Oba básníci patřili k větvi tzv. „heidelberské“ romantiky. Bettina se s nadšením k jejich práci připojila. Sbírka byla vydána pod názvem „Das Knabe Wunderhorn“ (Chlapcův kouzelný roh). Toto dílo se stalo základním kamenem pro romantický básnický styl té doby. Inspirovalo později také skladatele Gustava Mahlera (1860 - 1911) k napsaní skladby pro alt nebo baryton sólo a velký orchestr se stejnojmenným názvem.
Po smrti své babičky Sophie von de La Roche bydlela Bettina převážně v Marburgu v Hessensku u své o pět let starší sestry Kunigunde Brentano (1780 - 1863), provdané za zámožného právníka Friedricha Karla von Savigny. Kunigunde byla jednou ze sester, se kterou Bettina vyrůstala v klášteře ve Fritzlaru. Tehdy studovala zpěv, skladbu a hru na klavír u operního skladatele Petera von Wintera (1754 - 1825), Mozartova pokračovatele a Weberova předchůdce, a u Sebastiena Boppa (asi 1793 - 1861). Své první písně uveřejnila pod pseudonymem Beans Beor. -V té době pobývala v Bavorsku - v Mnichově a v Lanshutu, seznámila se s německým filozofem, Friedrichem Heinrichem Jacobim (1743 - 1819), který byl autorem názvu nihilismus a propagátorem osvícenství. Dále také poznala básníka Ludwiga Tiecka (1773 - 1853). V r. 1810 poznala také ve Vídní Ludwiga van Beethovena.
Během r.1810 se se sestřinou rodinou přestěhovala do Berlína. Krátkou dobu zpívala Bettina v Berlínské pěvecké akademii (Berliner Singakademie). Tehdy také skládala písně na náměty helénské poezie od básnířky Amalie von Helwig (1776 - 1816).
V r. 1811 došlo v jejím vztahu s Goethem ke zlomu v důsledku zakročení Goethovy manželky Christiane (1765 - 1816) a vzájemné ostré výměně názorů mezi oběma dámami. Goethe nadále zakázal Bettině návštěvy ve svém domě. Bettina se později pokoušela svou korespondenci obnovit, ale Goethe nechával její dopisy neotevřené.
Achim von ArnimV r. 1811 se Bettina provdala za Ludwiga Achima von Arnim. V té době poněkud omezila své skladby i psaní, avšak pravděpodobně napsala nějaké skladby k poezii německého lyrika Johanna Christiana Friedricha Hölderlina (1770 - 1843).
V r. 1814 se manželé přestěhovali už s dvěma nejstaršími syny na zámek Achimovy rodiny Wiepersdorf v Braniborsku, jižně od Berlína.
Zhruba dva roky vydržela Bettina v nudě venkova a pak manželé žili odděleně. On dost churavěl a staral se o své panství a ona v Berlíně pečovala o výchovu dětí. Nechtěla být “domácí puťkou“. Manželé si hodně dopisovali a jejich vzájemná korespondence je úctyhodná. V r. 1823 však manželství postihla krize a Bettina začala navrhovat Goethův pomník, který však zůstal pouze v podobě modelu.
V r. 1824 navštívila v Kasselu pohádkáře - bratry Grimmovy - Jacoba (1785 - 1863) a Wilhelma (1786 -1859).
Manželé Arnimovi měli celkem sedm dětí, čtyři syny a tři dcery. Dcera Maxima se stala později velmi činnou na berlínském královském dvoře, nejmladší Gisela byla rovněž spisovatelkou a manželkou jednoho z potomků pohádkářů bratří Grimmů. - Vnuk Achim Arnim von Bärnwalde Wiepersdorf_ malba_ Arnim von Barnwalde(1848 - 1891) byl synem nejstaršího syna Freimunda a stal se pozdějším majitelem panství a byl rovněž malířem. Namaloval jejich rodinné sídlo.
V r. 1829 se Bettina velmi sblížila s německou spisovatelkou židovského původu Rahel Varnhagen von Ense (1771 - 1833), která velice usilovala o zrovnoprávnění žen i židů. Názory paní Rachel Bettinu značně ovlivnily.
Achim von Arnim náhle zemřel 21. ledna 1831 na srdeční infarkt; jiné prameny uvádějí mozkovou mrtvici.
Teprve po smrti manželově rozvinula Bettina všechny své schopnosti. Začala připravovat manželovo dílo k vydání. Otevřela si v Berlíně v ulici Unter den Linden č. 21 salon, který se stal dostaveníčkem množství tehdejších intelektuálů.
Rok po manželovi Bettiny zemřel také Goethe, což jí umožnilo v r. 1835 vydat „Tagebuch zu Goethe Briefwechsel mit einem Kinde. Seinem Denkmal. “ s podtitulem „Buch der Liebe“ (Deník ke Goethově korespondenci s jedním dítětem. Jeho památce; Kniha lásky). - Touto knihou vybudovala určitý Goethův obraz, o jehož pravdivosti se literární historikové dost přou. Podstatné je to, že z díla je možné poznat náladu doby romantismu v Německu přes to, že dílo samo je dost zavádějící. Pochopitelně, vzhledem k všeobecnému obdivu ke Goethovu géniovi, bylo vydání knihy brzy rozebrané. Původní, skutečné dopisy byly vydány až v r. 1922.
Podpis Bettiny von ArnimTato dvojakost a porovnávání pravdy se skutečností jejího vztahu vůči Goethovi jsou popsány v Kunderově románu „Nesmrtelnost“. Kundera nahlíží na Bettinu jako na ženu, která vždy zkoušela, pomocí styků s nadprůměrnými osobnostmi své doby a pomocí autosugesce hlubokého vztahu se současnou, snad nejuctívanější německou osobností, dosáhnout vlastní slávy.
V r. 1835 ji postihla osobní tragédie - při koupání zahynul osmnáctiletý syn Kühnemund Waldemar (1817 - 1835).
V r. 1840 vydala Bettina jako “dopisový román“- „Die Günderrode“ (Günderrodová) - další korespondenci se svou někdejší přítelkyní Karolinou. Opět je to směs skutečné a fiktivní korespondence nespoutané Bettiny s přísně nábožensky vychovávanou Karolinou, která skončila svůj život z nešťastné lásky .
Spolu s nejmladší dcerou Giselou (1827 - 1889), později provdanou Grimmovou, pohádkářkou, vydala Bettina rovněž v r. 1840 pohádku s názvem „Reichsgräfin Gritta von Rattenzuhausbeiuns“ (těžko přeložitelná slovní hříčka) o příhodách hraběnky Gritty z Myšiho nebo Krysího hrádku. Gisela von Arnim
Zajímavé je, že v r. 1842 vydala sbírku svých sedmi hudebních skladeb, věnovaných jako podpora šéfdirigentovi Berlínské dvorní opery Italovi Gasparu Spontinimu „Dedié á Spontini“ (Připsáno Spontinimu). Bylo to v době, kdy Spontini, někdejší chráněnec Bedřicha Viléma III., žil v Berlíně po králově smrti pod velkým tlakem, opuštěn přáteli, spíš dokonce nenáviděn pro svou výbušnou povahu. Jeho celoživotní dílo bylo konfrontováno především s operou Čarostřelec“ Carla Marii von Webera (1786 - 1826), která více odpovídala německé povaze té doby, než hudba italská.
V r. 1842 se Bettina pravděpodobně setkala s Karlem Marxem (1818 - 1883).
Při epidemii cholery v Berlíně v třicátých letech se Bettina angažovala pro sociální pomoc v chudinských čtvrtích a sama pečovala o nemocné. Napsala v r. 1843 knihu kritizující společnost „Dies Buch gehört dem König“ (Tato kniha náleží králi). Byla to kniha na základě fiktivního dialogu mezi Goethovou matkou a matkou pruského krále. Byla to výzva ke králi, aby se více staral o blaho svých poddaných. Samotný titul je důkazem značného taktického umění této dámy, protože ji jednak částečně ochraňoval a částečně vzbuzoval zvědavost.V Bavorsku a Rakousku byla tato kniha zakázána.
Po prožití celé doby komunismu lze nám jen těžko strávit její ohnivá prohlášení, silně připomínající hodiny marxismu-leninismu, přesto, že jsou určitým pohledem na dobu zcela vzdálenou, s naprosto jinými podmínkami:
„Kdo je poddaný státu? Je to chudý! - Není to také bohatý? - Ne, protože jeho základnou je jeho vlastní majetek a jeho vlastní přesvědčení, že patří pouze jemu! - Chudé poutají k sobě nedostatek, omezené síly a jejich postavení.- Nenasytnost, pýcha, uchvatitelství poutají bohaté k sobě... chudí jsou společný národ, zatímco bohatí nejsou společný národ, zde je každý sám sám za sebe, a jen tehdy jsou spolu, když si dělí kořist na útraty chudých.“ - Toto napsala v r. 1844 ve své knize „Armenbuch“ (Kniha chudých), která ale za jejího života nevyšla. Vyznávala formu utopického socialismu podle francouzského filozofa, hraběte Henriho de Saint-Simon (1760 - 1825).
Bettina vydala v r. 1844 i svou korespondenci s bratrem Clemensem Brentanem pod názvem „Clemens Brentanos Frühlingskranz, aus Jugendbriefen ihm geflochten, wie er selbst schriftlich verlangte“ (přibližně Jarní věnec z dopisů z mládí Clemense Brentana, upletený na základě jeho vlastní písemné žádosti). Dílo bylo nejdříve před vydáním zabaveno, ale na přímluvu krále Bedřicha Viléma IV. (1795 - 1861) mohlo být vydáno.
Další její korespondence byla právě s tímto pruským králem, který rovněž podléhal současné módě romantismu.
V r. 1847 byla Bettina odsouzena za údajnou urážku úřadu na dva měsíce do vězení, ale z trestu se vyvlékla na základě příbuzenství s jedním ministrem. Pro šlechtice to byla v té době nejvyšší trestní sazba za dané provinění.
Roku 1848 chtěla vydat korespondenci se svým nadšeným zbožnovatelem, pozdějším průmyslníkem a publicistou Philippem von Neuhaus (1815 - 1872), kterého povzbuzovala k psaní poezie, nazvanou „Ilius Pamphilius und die Ambrosia“. (Ilius Pampilius a ambrozie), s narážkou na římského krále Numu Pompilia (753-673 př.n.l.), podle legendy následníka zakladatele Říma - Romula. Celou korespondenci dost podstatně upravila, jak už bylo jejím zvykem - zkracováním, komentováním, přidáváním, ničením originálů. - Avšak opět byl náklad nejdříve zabaven, ale pak dílo vyšlo.
V rozčarování, které nastalo po ztroskotané revoluci r. 1848, napsala pokračování knihy „Dies Buch gehört dem König“, nazvané „Gespräche mit Dämonen“ (Hovory s démony), v níž nastolila otázku odstranění trestu smrti, rovnosti žen s muži a rovnoprávnosti židů.
Kniha, ve které poukazovala i na statistické údaje o chudých, způsobila takový rozruch, že byla okamžitě po vyjití zakázána pruskou cenzurou.
Anonymně vydala spis „An die aufgelöste Preußische National-Versammlung“ (K rozpuštěnému Pruskému národnímu shromáždění), nazývaný také „polskou brožurou“. Na základě tohoto spisu byla podezírána z podněcování někdejšího povstání slezských tkalců, které proběhlo už v r. 1844. Znovu uplatňovala myšlenku lidového panovníka, který by tvořil takový stát, aby v něm lidé chtěli žít. V té době se také zasazovala o propuštění básníka a revolucionáře Gottfrieda Kinkela, manžela své obdivovatelky, skladatelky Johanny, rozené Mockel (1815 - 1882), z vězení, kde byl doživotně uvězněn po událostech r. 1848. - Kinkelovi se nakonec podařilo při transportu do Špandavy uprchnout do Anglie.
Bettina stále byla pod královou ochranou, tak se trestu sama vyhnula.
V r. 1853 byly vydány Bettininy sebrané spisy.
Pokoušela se i nastolit uměleckou formu, která by více odpovídala ženské povaze.
V r. 1854 Bettina utrpěla při návštěvě dcery v Bonnu záchvat mozkové mrtvice, ze kterého se už pořádně nevyléčila. Byla ochrnuta na jednu stranu těla a ztratila zrak i sluch. Její stav se později zlepšil jen nepatrně.
Zemřela 20. ledna 1859 v Berlíně v kruhu své rodiny; bez jediného dne přežila o 28 let svého manžela. Pochována byla na hřbitově ve Wiepersdorfu vedle něho. Hrob Bettiny von Arnim
U příležitosti jejích 200. narozenin v r. 1985 byla v Berlíně založena Společnost Bettiny von Arnim (Bettina von Arnim Gesselschaft). Společnost si dala za cíl seznámit s životem a dílem autorky. Po tři roky Společnost Bettiny von Arnim sbírala materiály a vydala „Internationale Jahrbuch der Bettina von Arnim Gesselschaft“ (Mezinárodní ročenka Společnosti Bettiny von Arnim).
Zámek Wiepersdorf byl v době NDR používán podobným způsobem jako u nás zámek Dobříš - pro rekreaci spisovatelů s režimem konformních. Tuto tradici určítým způsobem převzala i nová spolková vláda - zámek je nadále využíván jako domov umělců.
Letošní výročí jejího úmrtí je připsáno na seznamu UNESCO jako významné výročí, týkající se světové kultury.
Její portrét byl vyobrazen na posledním vydání německé pětimarkovky z r. 1992.
Ve škole Voršilek ve Fritzlaru, kde byla Bettina žákyní internátní školy, se v r. 2002 konalo mezinárodní fórum o jejím životě a díle.
Bettinu von Arnim vnímali lidé různě. Současníci ji popisovali jako podivínské, nezkrotné stvoření, „l´enfant terrible“, jako nějakou bytost se skřítkovskou povahou. Skutečně byla malé postavy, že ji mohli i nazývat „skřítkem“. - Jiní ji zase ctili jako Undine (mytologickou vodní vílu), Sibylu, Psyché nebo Goethovu Mignon z „Viléma Meistera léta učednická“ (Wilhelm Meisters Lehrjahre), jak se i sama vykreslila.
Její bratr Clemens ji popisoval: „Napůl čarodějka, napůl anděl... napůl vědma, napůl lhářka; napůl kočka, napůl holubice; napůl ještěrka, napůl motýl; napůl měsíční cudné světlo, napůl bujná osoba z masa a kostí...“
Lidé v ní viděli také emancipovanou, mnohostranně vzdělanou a zvídavou ženu, která se úspěšně zasazovala o osobní nezávislost a duševní svobodu, nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Kritika jejího díla byla spíš poplatná době, kdy bylo dílo kritizováno. Její sociální smýšlení se nám nyní zdá možná překonané, není však jisté, nebudeme-li například za nějakých dvacet let stejně kritičtí jako ona, pokud se mezera mezi bohatými a chudými ještě více rozevře.
Jisté ale je, že Bettina von Arnim podle svého přání zůstala vždy sama sebou.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.