Josef Čermák: Sokolské dědictví

Rubrika: Publicistika – Historie

Přes rostoucí intenzitu generačního zapomínání většina Čechů a Slováků si dosud zachovává jakési povědomí o sokolství. Víme, že Sokol vznikl v Praze v druhé polovině 19.století (1862), že byl inspirován řeckým ideálem "kalokagathia" (někdy vyjadřovaným heslem zdraví - síla - krása), že se vznikem měli něco společného Tyrš a Fügner, že většina československých legionářů v první světové válce byli odchovanci Sokola, že nacisté uvěznili většinu sokolských vůdců (z tisíce vůdců, uvězněných v Osvětimi, jen 68 válku přežilo), že komunistům se málem podařilo pohřbít duchovní podstatu sokolství...

Ti z nás, kteří jsme úžeji spjati s historií této organizace, která měla tak masivní vliv na život celého národa, si možná vzpomeneme, že v devíti světových gymnastických soutěžích mezi léty 1903 a 1938 Sokol se umístnil jako družstvo na prvním místě sedmkrát a dvakrát na druhém místě; že v soutěži jednotlivců v individuálních disciplinách Sokol získal ošatku cen (první s třetí místo v roce 1907, druhé místo v roce 1909, první, druhé a třetí místo v roce 1911, první místo v roce 1922, druhé a třetí místo v roce 1926, druhé s třetí místo v roce1930, druhé místo v roce 1934 a první s druhé místo v roce 1938) - dodnes se pamatuji, s jakým napětím jsme sledovali výkony Aloise Hudce, který získal světové mistrovství na nářadí v roce 1931, šestnáct let hájil svůj titul na kruzích a na berlínské olympiádě v roce 1936 („doufám“, že v přítomnosti Adolfa Hitlera) vyhrál zlatou olympijskou medaili.
A nebyli to jen muži, kteří šířili slávu československého tělocviku: ženy poprvé soutěžily v roce 1934 a získaly první cenu jako družstvo i v individuálních disciplinách. V roce 1938 sokolské členské družstvo se umístnilo první a v individuálních disciplinách sokolské ženy obsadily první tři místa...

Sokolská hradní stráž  Stráž svobody očekává příjezd T.G.Masaryka

I na to jsem dost starý, abych si alespoň mlhavě pamatoval onu nejelegantnější ze všech korunovaných i nekorunovaných hlav té doby (dokonce na koni), Tomáše Masaryka. A se všemi, kterým bylo dopřáno vystoupit na poúnorovém sletu, sdílím hřejivý pocit, že jsme do jednoho, bez povelu, odvrátili hlavu od samozvanců, usazených na tribuně na Staroměstském náměstí. A tak jsem si myslil, že není mnoho, co bych o Sokolu nevěděl. Až do 20.listopadu 2008.
Ten den jsem se zúčastnil přednášky Jana Waldaufa na téma "Sokolské Pluky stráže svobody". Večer řídíl Lubomír Hykel a v sále bylo jen několik desítek posluchačů. Škoda, byla to jedna z neobjevnějších přednášek, které jsem slyšel a pro všecky z nás odhalila další vznešenou kapitolu sokolské historie.

Zdrojem Waldaufových informací byla "Česká země v éře První republiky" od Zdeňka Kárníka, "Říjen 1918" od Adolfa Klimka a diplomovaná práce Josefa Hovorky z roku 1991 "Zajišťování území Slovenska v létech 1918 - 1919", doplněné informacemi z různých sokolských publikací a dvou svazků kroniky pluků Jaroslava Ryšavého (první vyšel v roce 1938 a druhý v roce 1947). K vydání dalších svazků již nedošlo.
Text, který následuje, je buď přesnou citací, nebo parafrází Waldaufových slov:

28. října 1918 byla v Praze vyhlášena Československá republika. Jednou z nejdůležitějších problémů bylo převzetí státní moci, která v té době spočívala v rukou zemského vojenského velitelství, jehož hlavním velitelem byl polní podmaršálek a generál pěchoty Pavel Kestřanek, staničním velitelem Prahy byl generál Zanantoni.
Pražská posádka sestávala v té době z Maďarů, Rumunů a Němců, příslušníků 73. pěšího chebského pluku. České pluky byly na frontě, jejich náhradní útvary v Alpských zemích nebo v Maďarsku. Z českých vojáků byli v Praze jen ranění, invalidé, dovolenci z front, zběhové a političtí vězni. Z těchto dezorganizovaných jedinců se tvořily první československé oddíly: 29. října to byla četa námořníků a první strážní setnina, 31. října došlo k ustavení prvního čs. dobrovolného pluku a prvního dělostřeleckého pluku a 4. listopadu byl ustaven první dobrovolnický pluk.

Ve strážních setninách byli zčásti vojáci ukáznění, ale mnohem více bylo těch, kteří hledali jen zaopatření. Místo služby chodili jen pro žold a menáž. Jejich nespolehlivost líčil na jedné schůzi Národního výboru dr. Scheiner:

"Ráno jsem potřeboval na stráž k jednomu vlaku s vojenským materiálem do Vršovic 26 mužů. K menáži mně jich denně přichází dva tisíce, ale těch 26 jsem sháněl celé dopoledne. Ke dvanácté hodině jsem jich měl třináct a vypravil jsem je. Do Vršovic však došel jen jediný a ten došel proto, že tam má rodinu a šel tedy k ní - ostatní se rozutekli cestou. Teprve koncem listopadu, v prosinci a v prvních měsících roku 1919 se vraceli jednotlivci a celé české útvary z Rakouska, z Maďarska a z front. Vraceli se také italští a francouzští legionáři a teprve pak se mohly postupně tvořit první řádné jednotky čs. armády."

Velitelství I. Sokolského praporu  Sokolští dobrovolníci z Pardubic

V den vyhlášení republiky, 28. října 1918, neexistoval žádný vládní orgán, který by byl schopen převzít státní moc od rakouského zemského vojenského velitelství a který by mohl zajistit pořádek ve státě a bezpečnost jeho obyvatel. Jediná organizace, která toho byla schopna, byl Sokol. Národní výbor proto pověřil svého člena zastupitelstva, starostu české obce sokolské (ČOS), dr. Josefa Scheinera, zřizováním branné moci čs. státu.
Prvním činem bylo ustavení sokolských Národních stráží. Na výzvu starosty dr. Scheinera se během odpoledne 28. října shromáždili v pražských sokolovnách příslušníci Sokola, muži a dorostenci, většinou v sokolských krojích. Byla jim přiděleny úkoly a večer se již rozcházely do pražských ulic první hlídky Národní stráže, které měly zajistit, aby převrat probíhal i nadále spořádaně, bez drancování, násilnosti a bez krveprolití.
Ještě večer 28. října bylo ustaveno ústřední vedení Národní stráže na Staroměstské radnici a jeho velitelem byl ustanoven náčelník ČOS Jindřich Vaníček. Během následujících dvou dnů byly Národní stráže ustaveny také v dalších městech. Hlídaly všechny úřady, kasárna,skladiště, nádraží a jiné veřejné budovy. Národní výbor také pomocí sokolstva ovládl situaci v Praze a na venkově. Do Národních stráží se pak také hlásili členové Dělnických tělocvičných jednot (DTJ), Střelci, Orlové, hasiči, studenti a skauti.

  6. rota  I.pluku Stráže svobody

Převzetí vojenské moci nebylo vždy snadné: v Praze se generál Kestřanek bránil vyjednávání poukazem, že bez svolení vídeňského ministra války nemůže vydat vojenskou moc z ruky. Když však uviděl, jak sokolské oddíly vnikly v noci do budovy, obsadily její schodiště a nádvoří, svolil k vyjednávání. Sokolové také mezitím již odzbrojovali maďarské, německé a rumunské vojáky.
Příští den, 29. října byla nad Pražským hradem vztyčena československá - tehdy ještě červeno-bílá - vlajka. Stráž na Hradě zaujaly sokolské hlídky. 1. prosince došlo k demonstraci pražských Němců, studentů a demobilizovaných důstojníků, kteří se vyrojili z Německého domu a z chodníků od Prašné brány k Můstku, provolávali různá hesla, zpívali nacionální písně a pokřikovali na Čechy.
Zpráva o demonstraci přivolala na Příkopy, kde došlo na mnoha místech k potyčkám, sokolské stráže, které vyprostily provokatéry z rukou Pražanů, z nichž někteří začali roztloukat německé nápisy nad obchody a chtěli demolovat Německý dům. Podobně byly chráněny objekty i jinde. Tak v Brně došlo k různým šarvátkám a hrozily krvavé národnostní srážky. Pamětníci vyzvedávali zásluhy sokolských strážných hlídek a německý konzul Wewer ve své zprávě zdůraznil, že "za zachování klidu ve městě třeba poděkovat skvělé disciplině Sokolů."
5. ledna 1919 radikálové - včetně bolševiků, zabírali velkostatky a rabovali obchody - na Žižkově obsadili tržnici a přilehlé obchody. Setnina pluku Stráže svobody docílila taktním způsobem vyklizení tržnice i ulic. K podobnému incidentu došlo v Kralupech nad Vltavou. I tam úspěšně zasáhli Sokolové.
Mostní rota I. sokolského praporu na bratislavském mostěJestliže ustavení republiky bylo nadšeně přivítáno českým obyvatelstvem, nebylo tomu tak v oblastech s převážně německým obyvatelstvem.
Již 29. října 1918 Němci proklamovali - s odvoláním na Wilsonem vyhlášené právo na sebeurčení národů - vznik tak zvané provincie Deutshböhmen a nezávislých útvarů Sudentenland a Böhmerwald, zatímco vídeňský parlament se snažil udržet co nejvíce území zvlášť na Moravě (Deutsch-Österreich).
Ale nejobtížnější situace byla na Slovensku. Byla sice ustavena Slovenská národní rada, ale telegrafní, poštovní a železniční spoje byly ovládány Maďary, jichž vláda se domnívala, že Maďarsku bude zachována většina území Uherska, včetně Slovenska. Poněvadž na Slovensku neexistovaly žádné jednotky, převrat musil být vyhlášen v Praze. Jak zoufalá byla situace na Slovensku, ukazuje telegram, který 2.února 1919 obdržel od bratislavského župana Zocha starosta ČOS dr. Scheiner, v němž Zoch žádal vyslání Sokolů do Bratislavy.
Na jedinou výzvu uveřejněnou v Českém slově se okamžitě přihlásilo 1 200 Sokolů z Prahy, 880 z českého venkova a 400 z Moravy, kteří hned v sokolských krojích odjeli do Bratislavy. župan Zoch ve svém poděkování Sokolu uvedl:" Vedomie, že za nami stojí 2 000 Sokolov, zposobilo, že ďiabolský nápor nepriatela bol zlomený. Sokolom ich ochotu a obetavost slovenský lud nikdy nezabudne a ostane nám ich bratislavské chovanie vždy vzorom národnej obetavosti a ukaznenosti." V březnu 1919 byla v Maďarsku vyhlášena sovětská republika. Její vojsko vpadlo v květnu na Slovensko a obsadilo značnou část jeho území, ale bylo Sokoly a čs. vojenskými jednotkami (včetně vracejích se legionářů) donuceno k ústupu.
Soudobý kronikář popsal tehdejší úlohu Sokola takto: "Sokolstvo přijímalo obtížné úkoly v Praze i po celé zemi s jistotou, která budila obdiv i malomyslnost odpůrců. Sokol odzbrojoval cizí vojsko, zachraňoval uprostřed německého území milionová skladiště oděvů, obuvi, zbroje i střeliva, střežil nepřátele našeho mladého státu, odhaloval skladiště zatajovaného zboží a zachraňoval jeho rozvlečení, střežil umělecké sbírky, hlídal kasárna, továrny, zbrojnice, nádraží, železniční tratě, chytal podvodníky, lupiče, provokatéry, bděl ve dne i v noci nad klidem v ulicích. Změnil se z nadšeného idealisty v střízlivého strážce pořádku." 
Odmítám věřit, že organizace s takovouto minulostí skončila svoji historickou roli jako služka komunizmu, roli, kterou vedení, komunisty dosazené, proti vůli členstva, krátce hrálo během jedné fáze režimu.

Polní stráž I. praporu u Dunaje III. prapor II. pluku Stráže svobody

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2009.