Dáša Cortésová: Jaký byl Ladislav Bezubka (8)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze.
Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC.
Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006).
Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny.
JAKÝ BYL LADISLAV BEZUBKA  

Kapelník Ladislav Bezubka měl neuvěřitelný nos na výběr skladeb pro naše koncerty. Přehled o současných hitech byl samozřejmostí, ale v každé zemi je to jiné. On přesně věděl, co se bude líbit v zemích bývalého SSSR, v Polsku, Maďarsku nebo Německu. My zpěváci jsme někdy reptali, nesouhlasili jsme s ním, ale kapelník se poslechnout musel. Hned po prvních koncertech jsme mu složili poklonu, protože se opravdu nemýlil.
Orchestr Ladislava BezubkaV Rusku vybral Heleně Loubalové jejich píseň a chtěl, aby ji hned druhý den zpívala. Okamžitě nechal jednoho člena orchestru napsat noty, večer před vystoupením se udělala zkouška a chudák Helena se učila slova jako divá.
Nakonec jsme to museli vyřešit tak, že já jsem se nahoře nad jevištěm mezi světly potila vedrem a Heleně napovídala dolů. Prostě ze dne na den se slova zapamatovat nedají.
Ale byla to opět správně vybraná skladba a Helena ji musela téměř pokaždé opakovat.
Nikdy nezapomenu na příhodu, kterou nám Láďa Bezubka vyprávěl:
„Jednou jsme se s Helenou rozhodli, že by bylo prima vyrazit si do světa jen tak na výlet. V rámci naší práce stále cestujeme a to jsou věčně jen přejezdy z místa na místo, hned zkoušky a vystoupení. Udělali jsme plán. Shodli jsme se, že Budapešť je krásné město a nám nikdy nezbyl čas, abychom si to tam prohlédli.
Brzy ráno jsme vyrazili celí nadšení! Když jsem dorazili do Budapešti, snažili jsme se někde zaparkovat, abychom se mohli v klidu pěšky seznámit s krásami této metropole.
Když se nám to podařilo, Helena správně podotkla, že si raději poznamenáme název ulice, kdybychom se ve městě ztratili. Zatím jsme se sice ve světě domluvili, ale maďarsky umíme asi pět slov. Bude lepší nic neponechat náhodě. Hned na tom Ladislav Bezubka s Helenou Loubalovoudomě, kde jsme nechali, auto byla cedule, kterou Helena pečlivě tiskacím písmem opsala.
Chodili jsme křížem krážem celé odpoledne, prostě jsme si to užívali. Památky, nádherné obchody, o kterých jsme si v té době mohli nechat jenom snít. Kavárničky s vynikající kávou, kterou jsou Maďaři proslulí.
Unavení jsme se skutečně nějak v tom městě zamotali a začali jsme hledat naše auto. Nedařilo se nám to a Helena si vzpomněla, že si zapsala jméno ulice, takže se zeptáme.
Začali jsme zastavovat chodce, ukazovali naši cedulku a lidé na nás nechápavě zírali. Už jsme byli zoufalí, když jsme konečně narazili na člověka, který uměl německy a my jsme mu mohli vysvětlit náš problém. Pán byl velice ochotný, tak jsme mu podali lístek s názvem ulice. On chvilku koukal a pak se začal strašně smát. Řekl nám, že jsme si opsali ceduli, na které bylo maďarsky napsáno POZOR, PADÁ OMÍTKA. Nakonec, samozřejmě, všechno dobře dopadlo…“
Uznejte, že je to tak originální příhoda, že ji nemohu zapomenout a musela jsem se s vámi o ni podělit!      

Další díly najdete zde                                                      

Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2009.