Luděk Ťopka: Balíček příběhů z podivínské hájovny

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (46)

Balíček příběhů z podivínské hájovny

Obec Podivín leží asi pět kilometrů za Lednicí, tedy od tábora sotva jedenáct, a tak jsme už za pár minut přistáli u Jožkovy hájenky. Přivítání bylo bouřlivé nejen za účasti Jožkovy rodiny, ale i jeho dvou kamarádů, takže když jsme po chvilce usedali ve velkém pokoji se stěnami plnými krásných trofejí, bylo nás zase pět.

Začalo se, jak jinak, přípitkem dobrým modrým portugalem za za přítomnosti konvice horkého čaje s rumem a podnosu s vynikajícím mazancem, a Jožka mi představil své kamarády myslivce. Do jizby pomalu stoupala z hrdla konvice příjemná vůně navozující sváteční náladu a vzpomínky.

Nejprve jsem o sobě pověděl něco já, pak Jožka a nakonec se rozproudila zábava, jíž se jako zelená nit táhla ta společná zelená vášeň. Každý dal něco k lepšímu, já příhodu o své první ráně z lankasterky a Jožka o upytlačeném bažantovi. Také jeho kamarádi přidali na hromádku každý po jednom příběhu a nakonec nezůstal nic dlužen ani Honza Sluka. Všechno se mi ale do tohoto povídání o vojně, lese a víně nevešlo a tak mi nezbylo, než z těch jejich vyprávěnek uvázat tenhle zvláštní balíček.
Příběh Jožky Bartoše – Pomstěný kokeš

Bylo to hned v květnu 1945, když se mi podařilo ukořistit v újezdské škole, kterou kvapně opustil prapor Todtovy organizace, nefunkční vojenskou pistoli Luger Parabellum. Byla sice krásná, ale k ničemu. Chyběl zásobník a jakási součástka, bez níž nefungovala ani spoušť. Chvíli jsem se s ní těšil, ale pak se mi podařilo vyměnit ji s jedním kamarádem za ma- lorážnou terčovku vzor Pavlíček.
A to už byla jiná káva. Do té přesné jednoranové pistolky ráže .22 s asi osmipalcovouhlavní jsem se přímo zamiloval. Střílel jsem z ní převážně šortkama, kterých jsme měli dost, protože tata jednu malorážku doma měl. Cílem byly zpravidla plechovky postavené v lese na pařezech, šišky v korunách smrků, nebo při použití nejkratších, ptačích patronek s jedním brokem, také vrabci nebo hraboši.


Vystřelili si z ní i někteří moji kamarádi a já zase z jejich zbraní. Bylo jich tenkrát mezi mládeží dost, a tak jsme pořádali i tajné střelecké soutěže. Protože ale většinou byly ty bouchačky velkorážové, zpravidla devítimilimetrové pistole nebo revolvery, byly výsledky střeleb nevalné. Trefit takovým kanónem z netrénované ruky pivní láhev na patnáct kroků bylo umění, nebo náhoda. Můj Pavlíček to ale dokázal vždycky a přesně, takže jsem zakrátko získal pověst mistra. 

Po čase mne už ale přestala ta vítězství bavit a zatoužil jsem po něčem lepším a dobrodružnějším. Jednou, když jsem se vracel v podvečer lesem domů, jsem si všiml, že v jednom místě mladého borového porostu hřadují ve větvích bažanti. Později jsem je tam viděl vícekrát a mluvil jsem o tom i mezi kamarády.

Asi po týdnu, když jsme seděli u rybníka s několika kluky a děvčaty u ohníčku a při písničkách trempa a kytaristy Honzy Loukoty, vzal si mne Jarda Šímů stranou. „Jožko, já bych jednoho bažanta potřeboval. Věrka, co s ní chodím, má příští středu svátek a já bych jí chtěl dát nějakej originální dárek. Tak si myslím, že by to moh bejt právě ten bažant. Dal bych ti za něj kilo, co říkáš?“
Jarda Šíma byl o tři roky starší, vyučil se zámečníkem a pracoval už rok v ČKD, takže měl na rozdíl od nás, kluků téměř ještě školou povinných, vlastní příjmy. Neměl jsem do toho moc chuti a také jsem mu to řekl, ale on do mě nepřestával hučet, až jsem mu to nakonec slíbil s vidinou celé stovky.
Ještě ten večer, při návratu z toho potlachu, jsem to vzal přes to borovíčko a ve světle baterky se na větvi zase zaleskla brka pořádného kokeše a na vedlejší haluzi dvou slepic. Zhasl jsem svítilnu a tiše, abych je nevyplašil, vyšel na cestu a pospíchal domů.
Druhý den jsem byl už rozhodnut a připraven k pytlácké akci. Podvečer jsem sebral v kůlně jutový pytel a s pistolkou za pasem vyrazil k tomu hřadu. Nebyl daleko, takže jsem už za pár minut stál pod jedním z pětimetrových kmínků s parádním kohoutem na haluzi tak tři metry vysoko. Bál jsem se použít longrajfli, a tak jsem nabil šortku, namířil a střelil. Rána to byla v tom večerním tichu i tak jako z kanónu, a když mi bažant žuchnul k nohám, sebral jsem ho, vstrčil do pytle a upaloval k naší hájence.
Ukryl jsem úlovek ve stodole a vyšel znovu ze dvora zadní brankou do lesa, abych nepřišel domů příliš brzo. Došel jsem až na své oblíbené místo na nedaleké pasece s krmelcem a posadil se na pařez po stoletém dubu. Jak jsem tak seděl, viděl jsem v jasném světle měsíce, jak asi tři metry ode mne co chvíli přeběhnou po vyšlapaném chodníčku hraboši. Chvíli jsem je pozoroval a pak nabil ptačí patronku, zamířil a plesk, ranka jako nic a hraboš na zádech zaklepal bačkorama. Druhou ranou jsem minul, ale třetí zase zásah a myšák „hore nohámi“, jak říkával můj trnavský děda. Nabil jsem další minipatronku, ale další kořisti se už nedočkal, a tak jsem opatrně spustil úderník na doraz, uložil zbraň do náprsní kapsy hlavní vzhůru a kráčel pomalu domů.

Na dvoře jsem se přesvědčil, že pytel s bažantem je ve stodole dobře ukryt a vešel do předsíně. Podle zvyku jsem si v chodbě za dveřmi chtěl zout boty, ohnul se, ale v tom mi pistole vypadla z kapsy přímo na úderník a pleskl výstřel. Cítil jsem, jak mi brok proletěl rukávem a uvízl v předloktí. Naštěstí nikdo ve světnici nic neslyšel, tak jsem rychle svlékl kabát a viděl, že střela prošla celým svalem, ale neměla již dost energie vyletět ven a uvízla mi těsně pod kůží. Měl jsem štěstí, že jsem nenabil shortku, nebo dokonce longrajfli, to by bylo dopadlo asi hůř.
Co teď, pomyslel jsem si? K doktorovi je už pozdě a do rána by se mi to mohlo zanítit. Nezbývá, než si pomoct sám. Protože ranka příliš nekrvácela, stáhl jsem rukáv košile a klidně vešel do světnice. Mamka něco šila, tata poklimbával u kamen a sestra pletla svému frajerovi svetr, takže jsem jen pozdravil a šel nahoru do své komůrky, kde jsem choval všechny své poklady a nářadí. V zásuvce stolu byly žiletky, ve skřínce na polici lahvičky s jódovou tinkturou a lihem a balíček buničité vaty, a tak jsem se rozhodl rychle. Kůži nad brokem jsem potřel jódem, namočil žiletku do  líhu, zatnul zuby, řez a vytlačil kuličku zpod kůže. Bolelo to, ale bylo to za mnou. Horší bylo, že teď rána dost krvácela, takže jsem na ni přiložil tampon z vaty. Když jsem ho asi po čtvrté vyměnil, krve ubylo, proto jsem to místo přikryl kouskem buničiny a přelepil leukoplastí. Shrnul jsem rukáv, takže nebylo nic vidět, jen to pálilo jako čert. Sešel jsem dolů, povečeřel a šťastný, že naši nic nepoznali, odešel na kutě a záhy s bolestí, ale přesto s úlevou usnul.
Ráno jsem se probudil se značnou cukavou bolestí v předloktí. Odstranil jsem náplast a viděl, že okolí rány je hodně zarudlé a ruka opuchá. Opatrně jsem vše zase přelepil, seběhl ze schodů, rychle se umyl, posnídal a pod záminkou návštěvy kamaráda Ríši, vyjel na kole k lékaři. Čekárna byla v tu dobu prázdná, takže jsem nečekal, zaklepal a za minutku už seděl v ordinaci s rukou v péči našeho starého pana doktora Zgabaje. „Cos to, kluku, dělal? Vypadá to na střelnou ránu. Já ti to ošetřím, ale musím to ohlásit četníkům, to je moje povinnost podle zákona.“
Pověděl jsem mu všechno po pravdě a prosil, aby nikomu nic neříkal, že by to pro mne mělo následky doma i ve škole a přísahal, že se té zbraně hned zbavím. Mazal jsem domů a tetelil se strachem, kdy se octnu na četnické stanici. Když jsem přišel za dva dny k převazu, doktor se jen uculoval. „Jen se netěš, oni mají četníci teď moc práce, ale až budou mít čas, oni si tě zavolají a jestli u tebe tu flintičku najdou, tak pudeš do basy!“
Nu, nezavolali mne, ten zlatej člověk nikam nic neohlásil a rána se za týden bez komplikací úspěšně zacelila. Já jsem pak prodal Pavlíčka jednomu zájemci z Běchovic a zůstal neozbrojen až do nástupu do svého prvního místa, kdy jsem si pořídil starší hamrlesku a později i pěknou zbrojováckou kulovnici.
A ten bažant ve stodole? No, vykopal jsem mu na zahradě hrobeček a pohřbil ho s omluvou a slibem, že byl mou první a poslední pytláckou obětí. Stovku jsem oželel, ale zato se poučil, že po zlém činu následuje záhy trest. Tedy alespoň někdy. Proto přeji všemu poctivému mysliveckému lidu „Lovu zdar“!

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2009.