Ivan Kolařík: Částečné pominutí mysli

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Každý člověk se někdy v životě pomátne na rozumu. My, lidé starší, důchodci, se domníváme, že částečné, ne-li úplné pominutí mysli potkává převážně lidi mladé. Jak jinak by mohli holdovat příšerné muzice, kterou se zálibou se sluchátky na uších, kývajíce se monotónně do rytmu a louskajíce přitom prstama, od rána do večera do zblbnutí poslouchají?

Jak jinak by mohli mít mladá těla potetovaná od hlavy až k patě a i na nejintimnějších místech prošpikovaná lesklými přívěsky roztodivných tvarů? Nedochází k pominutí mysli, když se na veřejnosti hrdě promenádují jako havrani černě odění mladí lidé, jejichž zjev vám nahání hrůzu? Holky s děravými punčochami zavěšenými na podvazkových pásech, které vyčuhují zpod miniaturních sukének, s černými křuskami a do špiček napomádovanými černými vlasy, takže i nám, smyslným seniorům, dávají zapomenout na hříšné myšlenky.

Věci, které se ještě celkem do nedávna považovaly za tabu, dnes mladí lidé bez zardění praktikují a navíc se tím chlubí, jako by se nechumelilo, na osobních stránkách internetu. Jenom my se červenáme a děkujeme bohu, že nemravně pózující dívka není naše dcerka nebo vnučka.

 

Často se nám zdá, že dnešní generace operuje na úplně jiné vlně, než jsme operovali my. Že je tak nějak docela mimo, že její příslušníci jsou jaksi ujetí a nerespektují základní morální kódy. A to nám, starcům, nahání hrůzu, protože se obáváme o budoucnost příštích generací.

Po střízlivém uvážení však dojdeme k neomylnému závěru, že nad námi, když jsme byli mladí, starší generace zrovna tak lámaly rukama a lamentovaly nad naší budoucností, jako to nyní děláme my. Pamatuji si, jak rodiče nemohli pochopit naši zálibu v pro ně tak dekadentních tancích jako byl twist, jak nesdíleli naše nadšení pro rock and roll, jak nám zakazovali nosit džínsy nebo nemožně uzoučké kalhoty štruksáky, ke kterým jsme i za nejparnějšího léta hrdě nosili boty pohorky.
Naši rodiče a prarodiče zrovna tak pohoršeně poukazovali na pomatená děvčata s natupírovanými vlasy a širokými sukněmi, která, zrovna tak jako kluci, řádila na tanečním parketě a svíjela se do rockového rytmu. Nedej pánbůh, aby si některá z moderních slečen začala holit nohy nebo se snažila zbavit nevzhledného chomáče v podpaždí. O tak zvaném “brazilském” typu holení, které je dnes docela běžnou záležitostí, se raději nezmiňuji. Takové výstřeleky byly považovány za mravně nepřijatelné a zvrhlé. Nešťastnice, která šla se západní módou, byla nemilosrdně označena za poběhlici. Staří lidé se křižovali a předpovídali brzký konec světa.

Nebuďme však pokrytci. Ruku na srdce! I my, obstarožní penzisté se občas částečně nebo i úplně pomineme na rozumu. K našemu pominutí mysli většinou dochází, když se bláhově po uši zamilujeme do krásné, o čtyřicet let mladší filmové hvězdy nebo do dvacítky, kterou potkáme na party našich vnoučat. Když kvůli tomu přestaneme jíst, ztrácíme tělesnou váhu a manželku, která o nás s nevšední láskou pečovala převážnou část života, omylem nazýváme jménem vysněné krasavice, zanedbáváme ji a nakonec ji hanebně opustíme, jsme zralí na ústav pro duševně choré.

Někdy však je naše částečné pominutí mysli přece jenom k něčemu dobré. Nejdříve jsem se domníval, že jsem se docela zbláznil, když jsem se nechal přemluvit, abych si pořídil počítač. Toto přesvědčení se ve mně jenom utvrdilo, když jsem několik let nedovedl tento prokletý přístroj ovládat. Díky nezištné pomoci kamarádů se nakonec stal počítač nerozlučnou částí mého života, bez které se nedovedu obejít. Takže jsem na věc změnil názor a říkám si, jak jsem udělal dobře. Pro změnu označuji za zabedněnce ty, kteří počítač dodnes nemají.

K pozitivnímu konečnému výsledku částečného pominutí mysli však dochází zřídka. Ve většině případů se naše různá rozhodnutí, učiněná zrovna když nám to nemyslí, střetnou s nezdarem a blbou náladou. Dodnes na příklad nepochopím, že se pokouším hrát golf. Zde jistě dochází k zatemnění mozku, protože za hru zaplatím nekřesťanský peníz a místo abych z ní měl radost, promrhávám čas tím, že ryju krtky a hledám míčky. O mizerném výsledku nemluvě. A co teprve když se dám přemluvit k patnáctikilometrovému pěšímu pochodu příkrým horským terénem nebo k nebezpečné jízdě na prknu na třímetrových mořských vlnách oceánu hemžícího se žraloky?

Člověk vlastně blbne prakticky pořád. Alespoň já. Jinak by to asi nešlo. To, že se snažím přelstít úctyhodný věk, jdu s moderní módou a oblékám se, jako kdyby mi bylo dvacet, nedaje na to, že mě vrstevníci častují pohrdavými pohledy a šeptají si něco o tom, že jsem se asi zbláznil, ukazuje, že mi ve stáří asi skutečně kape na karbid. Kornatění mozku se vší pravděpodobností dalo také podnět k tomu, abych si pořídil metr a půl velikánskou plazmu televizi a z útulného pokojíčku udělal biograf.

Ano, nedávno u mě došlo k totálnímu pominutí mysli. Přesto, že jsme moderní LCD televizi měli, neuposlechl jsem moudrou ženu Máňu a přes její zákaz jsem hromskou a samozřejmě hrozně drahou telelevizi stejně koupil. Nejméně tři týdny jsem však běhal po obchodech a mrhal čas vyjednáváním nejlepší ceny. Čas, který jsem mohl třeba mnohem užitečněji využít vstřebáváním kulturních zážitků v oblíbené restauraci. Po zakoupení přístroje jsem však s hrůzou zjistil, že na tak velikou bednu potřebujeme nový nábytek. Následovalo další běhání po obchodech a nekonečné handrkování o ceny. Výroba na míru objednaného nábytku trvala měsíc. Během této doby jsme neměli možnost se na televizi koukat, protože “starý” přístroj jsme dali Armádě spásy.

Prvních pár dnů bez navyklého koukání bylo krušno. Pozvolna jsme si však zvykli. Náhle jsme se ženou Máňou zjistili, že se dá bez televize nejnom žít, ale navíc se dá žít plodně. Četbou, posloucháním muziky, konverzací, děláním věcí pospolu. Bez televize se nám začalo utužovat manželství. Přestaly rozpory o tom, kdo bude koukat na jaký program. Začala živá konverzace o tom, co kdo přečetl, výměna politických názorů, návštěvy kamarádů, chození do kin, divadel, na koncerty. Život bez bedny začal dostávat zdravou náplň. Cítili jsme se s Máňou jako znovuzrození. Během měsíce se neuvěřitelné stalo skutkem a zaplanula dokonce jiskérka velkého citu. Přestal jsem být bláznivě zamilován do hrdinek stříbrného plátna a mladičkých televizních reportérek. Naše životy se ubíraly správným směrem. Byli jsme štastní. Začali jsme znovu jako kultivovaní lidé jíst u stolu a ne před televizní obrazovkou.

Příchod nového nábytku, zapojení televize, která zabírá tolik místa v pokoji, že se jeden druhému musíme obratně vyhýbat, připojení pěti speakerů (reproduktorů), které životní prostor ještě více zmenšují, udělal škrt přes náš nově nalezený život. Nastal návrat do minula. Skončilo manželské blaho. Speakery sice vytvářejí realitu, jakou máme v kině, ale přes jejich hlasitost na sebe s Máňou musíme křičet, abychom slyšeli vlastního slova. Takže se vlastně pořád jakoby zvýšenými hlasy hádáme.

Naštěstí nakonec přece jenom zvítězil zdravý rozum. Celkem s lehkým srdcem jsem se plazmy zbavil. Žena Máňa však byla toho názoru, že jsem se opět těžce pomátl na rozumu, protože jsme na prodeji ztratili velké peníze. Zato jsme ale volní jako ptáci. Prostor v nábytku určený pro televizi jsme zaplnili knížkami. Vnoučata se honí po pokoji, o nic se nepřerážejí a já se nechvěji hrůzou, že způsobí škodu na drahé plazmě. Našim životům znovu zavládla celková harmonie.

Jenom Máňa čeká, kdy se opět pominu na mysli a vymyslím si nějakou šílenost, na kterou zase všichni doplatíme. Nezaručuji, že se tak nestane, neboť takový je už život penzisty, který má příliš mnoho času a roupama neví co dělat… 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2009.