VOLÁNÍ DO LONDÝNA 2.
Janu Kaplickému a FUTURE SYSTEMS. Moje fetišárium a bezmezná česká zhúvěřilost.

V Praze 16.8.2008

Milý Jene,

Tady se zase blíží osudové, navíc kulaté výročí srpna 1968, okupace, tedy důvod Tvého odchodu ze země před 40 lety. Opět se tu budou odehrávat známé dobové tance veřejně působících osobností a nebo těch, které se za ně považují. Ale co hlavně, probíhá tady naprosto nesmiřitelná mediální válka zastánců a odpůrců Tvého projektu N.K. Mně nevadí antagonismus argumentů, pokud jimi opravdu jsou, vadí mně vulgarita a sprostota a nejenom ta z ulice.
V minulém textu jsem pro dobro celé věci apeloval na to, abys nelpěl na té Letné, vyslovil jsem praktické argumenty dopravní nedostupnosti Letenské pláně. To je závažná stránka celé věci. Aby vědění pro všechny, kdo o to stojí, bylo rychle a snadno přístupné. Ono není vůbec lhostejné, zda cesta do knihovny trvá půl hodiny, dvojnásobek času, a nebo ještě déle. Ta absence dopravní infrastruktury a obslužnosti v daném prostoru může vše zabít, pokud ne vážně a na mnoho let zkomplikovat. O reálných problémech nepřipravenosti hl.města a nejasnostech s územním plánem o povaze vlastnictví pozemků ani nehovoře.

Ve věci obtížné přijatelnosti “blobu” na Letenské pláni chovám i osobní důvody. Citové a hudebně dramatické současně a jsou srozumitelné zejména při pohledu z protější strany Vltavy. Vnímám celou věc Malostranské zástavby jako hudební báseň, protože mně tak zní. Jdeš-li pěšky po nábřeží od mostu Legií okolo Novotného lávky, pak Rudolfína, tak to je dobře vidět a cítit současně. Složitá strukturovanost historické zástavby Malé Strany v celé své členitosti konfigurace terénu působí dramatickým staccatem rozdílných výškových úrovní a akcentů věží a věžiček. Pak se v drobnokresbě detailů rozbíhá ta báseň, jako když se kutálejí perličky.
Někdo něco může slyšet a jiný neslyší a necítí, na rozdíl ode mě, třeba vůbec nic. Nikomu sílu svých pocitů necpu, jen je uvádím k zamyšlení. Drobnokresebné perlení vikýřů, balustrád, úzkých a subtilních, ale i široce rozkročených domů, stejně tak jako paláců a taky jejich komínů ustává a nastupuje mohutné souznění celé architektonické filharmonie.Ta se násobí v mnohohlase partů všech sekcí toho pomyslného hudebního tělesa v monumentálním tvaru všech hlasů a hlásků, aby nakonec dostávalo dominantní akcent v podobě Pražského hradu.
To už není “perlení” jednotlivostí, to je úžasná monumentalita, nosné drama toho mohutného sborového chóru, vyjadřující lopotu a usilování násobku stovek generací. Celého toho našeho tisíc a jedno sto let trvajících snažení a pokusů o důstojné přežití našich národů v očekávání a touze po své samostatnosti a svobodné existenci v mezinárodně platné právní subjektivitě. A pak se ten hudební jazyk ztiší a zklidní v “lento” tempu přímkou roviny Letenské pláně. To uklidnění vjemu oka i duše je stejně tak přirozené jako potřebné. Tak to má být, ta pláň by měla zůstat takovou, jakou je. Tedy bez pomníků, bez mořských Oceánií se žraloky a jinými potvorami, právě tak jako bez fotbalového stadionu, ale rovněž tak bez Tvé knihovny. Říká mně to logika předchozího. Navíc ona ta pláň sama o sobě vůbec nevýznamnou není, jakkoliv byla v minulosti politicky zneužívána. Je temenem historicky cenného “VINIČNÍHO VRCHU”.
Považ prosím, o jak závažnou věc se jedná. Ona ta “Historická Praha pohostinná” je vlastně nepřetržitě znásilňována a ničena. Pokaždé něčím jiným. Falešná ideologická dogmata vystřídala konzumeristická zběsilost, a tak šéfovi památek na magistrátu vůbec nevadí, když je marginalizován památný Vyšehrad nevýznamnou a navíc utilitárně nepěknou budovou nájemního domu, který se v touze po zisku vlastníků škrábe nahoru, pohledově nepřijatelně k jednomu z významných národních symbolů.

To není pouhé staromilství, jak míní jedna redaktorka “kulturní rubriky”, jakkoliv i staromilci mají své místo mezi všemi. Můj názor kromě obsahu předešlého v sobě asi zahrnuje fakt, že jsem na rozdíl od Tebe, který není vázán naprosto ničím, široce rozkročen přes několik staletí evropského historického malířství. Ty tvoříš bez zábran vize toho svého vidění budoucnosti, zatím co já žiji v bláhové naději a touze zachovat alespoň některá umělecká díla minulosti pro budoucnost. Mnoho jsem asi nestačil. Za čtyřicet let tři sta realizací. Prostými a rutinními konzervátorskými zásahy počínaje, až po závažné záchranné rekonstrukce.
Ostatně já ty hysterie okolo knihovny nevnímám jako obecný mezigenerační spor, poněvadž jím ve skutečnosti není. Je to boj s lidskou malostí a misomustvím. Ty šarvátky a podpásovky vyčerpávají všechny. Tebe i odpůrce. Navíc existují okolnosti, že ta vzájemná válka může skončit tak, že nebude vítězů, ani poražených, ale že prohraje tvoje knihovna. Ty spory za pár let se nemusí týkat nikoho z dnešních protagonistů, ani mě, ani Tebe. Ještě k tomu mému vztahu nejenom k městu, ale k celé zemi.
Jsem s ní tak bytostně srostlý, že bych svůj odchod odtud do “velkého světa” vnímal jako zradu na svých předcích, spoluzakladatelích prvé, svobodné republiky. To není “hradčanismus”, jakkoliv vše vnímám s velkou emotivitou.

Přirozeně, že jak pozitivní, tak negativní, ale autentický a přirozeně projektovaný výraz respektu ke všem, kteří za ni v minulosti položili své životy. Nejenom to. Nesnáším hrabivost a nezřízenou touhu po zisku všude tam, kde cítím, že se vyprazdňuje podstata této země, k hmotnému prospěchu nemnohých a ke škodě celku. Za zvláštní pozornost stojí arogance moci. Žijí ve své paranoidní a utkvělé představě, že jim město patří, ne že by ho měli spravovat ve prospěch celku, ale počínají si, jako by byla Praha jedna velká stavebnice, nějaký MERKUR a nebo LEGO, svoji úlohu chápou jako novodobí conquistadoři.
A pak jsou tady ty developer Investmenst company. No od těch očekávat nějakou míru empatie a citu pro krásu a kulturní historii a nebo mravnost v jejich počínání, to už je za hranicí i těch nejodvážnějších snů. Slovy páně Wericha: “Hrabivci a helbrechtníci, to jsou taky velcí šizunkové”. Škody jsou hmotné i duchovní. Tedy uhraditelné, jakkoliv obtížně napravitelné, a ty druhé, které napravitelné nebývají proto, že reinkarnace prosté hrdosti na svoji národní příslušnost je věru velmi nesnadná. To jen na okraj a na vysvětlenou, poněvadž ví Pánbůh, kdy se vůbec sejdeme a kolik budeme mít času. Přijmi prosím tenhle dopis jako vysvětlení mých postojů, abys pochopil způsob mého uvažování a porozuměl mým argumentům.

Jisté reklamní studio si před lety udělalo dobrou prebendu, když hlavnímu městu Praze vnutilo v červeném čtverci opsaný text: “Praha, Prag, Prague”. Snad v naději touhy přemnohých být “světoví”. To není nic nového: Totéž bylo obsahem propagační brožury RAJ 1 už v r. 1964. Jak tehdy, i dnes, všem uteklo, že tvar názvu hlavního města je v dlouhém čase zkomolený pratvar prastarého názvu této země již z ranného středověku, totiž: PRAGEA, neboli PRAZEMĚ. (V geologickém pojmosloví tedy žádné pražení, ani prahy přes řeku Vltavu, ale je to takto prosté.) Středověcí vzdělanci, světští i církevní, si byli již tehdy v hlubokém středověku vědomi magického významu a kouzla této země, aby neblahým vývojem tak zvaného pokroku bylo téměř vše zapomenuto, znesvěceno a zarputile zašlapáváno do nicoty.
Když jsem slyšel argumentaci ředitele N.K., s jakou lehkostí obhajoval zničení jednoho ze vzácných koutů staré SvatoTomášského lokace bezduchou a uniformní masou internacionálního hotelu, tak bych byl býval zvracel. Zvláště zavrženíhodný byl jeho paralogismus: “Kdyby naši předci nebourali a nestavěli, tak bychom dodnes bydleli v jeskyních”.
To je soubor problémů, které jsou obtížně definovatelné, neměřitelné, ale jsou výrazem míry úcty a respektu a taky pokory k historii této země, stejně jako ke všem, kteří jí dali to nejlepší ze sebe sama. Po celé věky. I prostor, proluky a to, co jiní nazývají tzv. ”hluchým místem”, má svůj význam a logickou důležitost v okolních souvislostech stavebně historických dispozic.

Ten výrok dočasně vlivného velmože byl stejně nehorázný (ovšem jinak), jako plán komunistického ministra kultury padesátých let po válce. Záměr akademika Zd. Nejedlého tehdy spočíval v tom, že chtěl zbourat oboustrannou, historizující zástavbu Pařížské třídy, a cituji: “Zbudovat po obou stranách bulváru prosté domy táborské (evokace husitského hnutí), které by byly bližší srdci, ale i duchu socialistického člověka.” ( Sic!!!) Patrně nevíš, stejně tak jako ubývající pamětníci těch dob, že ten kulturní zločin posvětil jak ÚV KSČ, tak tehdejší vláda. Dokonce si daňoví poplatníci uhradili i náklady na ideovou studii. Nevím to jistě, táty se už zeptat nemohu, ale tehdy se říkalo, že to měl zpracovávat atelier arch. Krohy a kol. Ta akce probíhala souběžně se stavbou pomníku Stalina. Že k tomu kulturnímu zločinu nedošlo, za to může pouze tehdejší nedostatek finančních prostředků. (Sádrovou maketu jsem v sedmdesátých letech viděl “na vlastní oči” laskavostí PHDr. Šperlinka od památkářů.)
Rozumím tomu, že architekt, když vidí pár hektarů louky nebo volného prostoru, tak se cítí volný jako pták. Necítí se vázán ničím, žije pouze svými vizemi a představami, poněvadž nové, moderní technologie mu otevírají mnoho cest, zatím co nepřející lidská mysl jim brání.

Nevím, zda víš, že jsem byl první, kdo v Lidovkách nazval ve své polemice Tvůj projekt N.K. “Muchomůrkou”. Já se Ti za to neomlouvám, ani se nekaji, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že to nemělo a ani dnes nemá pejorativní charakter a navíc ta evokace vypadla z hlavičky jednoho z mých vnuků. Kromě toho mně v dané chvíli bezpředsudečné reakce malého kluka připadla více než případná. (Kouzlo nechtěného.) Inspirace přírodou a jejími konstrukcemi hmot je přínosná v mnoha ohledech, odhlédnu-li od estetických kategorií. Někteří Tví kolegové čerpali z přírody už v minulosti a lidstvo bylo výsledky toho opisování a nebo inspirace téměř vždy oblaženo. Nezáleží na tom, zda to bylo ustrojení a konstrukce stvolu vysokých trav a nebo “háčků” jistých bylin. Matka příroda je nejdokonalejší systém, a kdykoliv si člověk usmyslí, že ji bude svým přístupem a neblahými skutky “mistrovat”, ponižovat a nebo si v nadutosti své vlastní bude hrát dokonce na Pánaboha, tak mu dá paní Příroda po hubě. Proto jsou mně Tvé projekty srozumitelné a blízké, jakkoliv mám vnitřní pochybnosti o Tvém vnímání tvarosloví lidské budoucnosti, (bude-li ovšem jaká.) Já Tvá vidění respektuji, poněvadž to je z mé strany přirozený postoj k autorským principům. A do nich politická partokracie nemá co mluvit, natož zasahovat.

V tom prvém případě ta konstrukce stvolů nějaké subtropické trávy přinesla poučení a využití přírodních principů a v architektuře posloužilo pro nové koncipování nosných konstrukcí budov v seismicky rizikových oblastech. Ten druhý příklad je důkazem významu pozitivní lidské všímavosti. Pokud by si jeden pozorovatel přírody ze Švajcu nevšiml vlastností a zvláštního ustrojení částí jedné byliny, tak bychom do dneška byli všichni ochuzeni o dobrodiní “suchých zipů”.

Nedávno jsem něco hledal v tom svém “fetišáriu”. Trvalo to dlouho a ty drobnosti vracely do mysli dětství: Skautská lilie, několik malovaných placek trampských osad, pak pazourek, čedičový úlomek s negativním vlysem prehistorické “šroubovice”, krystal křišťálu ze Sudet, a taky podivnosti z říše přírody. Kus jantarové pryskyřice z polského pobřeží. Má zvláštní vejcovitý tvar s otvorem uvnitř a třeba v tom otvoru mohl přebývat nějaký malý mořský živočich, kdo ví. A pak taky roztodivný útvar, který se alespoň mně jeví jako plodnice nějakého keře, či subtropického stromu. Dostal jsem ji jednou od táty. Tak jsem požádal přítele a on ty tři drobnosti nafotil. ( Posílám Ti to i s negativem, abys s tím mohl naložit tak, jak bys potřeboval.) Snad Ti to může být k něčemu dobré a nebo to hodíš za hlavu, nevím. Ta plodnice, semeník, mně připadá dobrá. Jako karoserii auťáku to nevidím, jakkoliv by se to asi dalo zpracovat, ale oni by na to navěšeli všelijaké ty spoilery a bylo by to kouzlo čistoty tvaru pryč.

Přeji Ti hodně zdaru, drž se a snad to k něčemu bude dobré.
Srdečně zdraví Pavel