Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (16)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (16)

Po prázdninách jsem vedla Denisku poprvé do velké školy, jak říkávala. Těšila se na ni. S většinou dětí se znala ze školky, paní učitelka Drbohlavová byla vlídná starší paní. Pamatovala si, že jsem byla před léty též její žákyní. – Ty se jistě budeš učit tak dobře jako kdysi tvoje maminka! pravila povzbudivě k mé dceři. Deniska se zatvářila, jako by se jí učitelčina slova dotkla, a odměřeně prohlásila: - Já líp! Nečekajíc už na další pokyn, sama vykročila k první lavici, aby se posadila. Mnohokrát jsme si tohle její entrée v rodině připomínali!
Deniska se ale skutečně učila výborně.
V září už také stál kolem našeho domku nový plot. Luboš s mým tátou to o dovolené a víkendech dokázali. Byli jsme jím okouzleni. Najednou náš dům celou ulici rozzářil. Každý, kdo šel kolem, se na něj obdivně zadíval. Plánovali jsme pochopitelně hned další práce. Především bylo třeba dát do pořádku zahrádku za domem. Pro jiné, mnohem aktuálnější úkoly jsme ji po dlouhé roky zanedbávali. Pouze na dvou záhoncích jsem pěstovala mrkev a ředkvičku pro děti. Stejně jako při přípravách na stavbu domu, i teď jsme si z městské knihovny vypůjčili různé zahradnické příručky a časopisy. Měly nás inspirovat ke konečnému návrhu, jakou tvář by naše zahrada měla mít. A tak jsme začali rýt, hnojit, uhrabávat…
Jednou ale, když jsem se s Patrikem vrátila domů, zastihla jsem Luboše místo na zahradě v obýváku. Přitom venku bylo pro zahrádkářské práce přímo ideální počasí. Můj lenivý manžílek se ale rozvaloval v křesle, popíjel kávu a přitom pročítal nějaká lejstra. Postavila jsem nákupní tašky s těžkým nákupem na zem, vyrvala Patrikovi z ruky suchou větev, kterou přitáhl do obýváku, a podrážděně na Luboše vyjela: - Tak já dřu jako barevná, starám se mu o děti a milostpán má tady havaj…!
Otočil se na mne a s líbezným úsměvem zdůraznil: - A bude mít ještě větší!
Nechápala jsem, co se s ním děje. – Vy jste v práci nasávali! odhadovala jsem tu nejjednodušší příčinu syndromu náhlé lenivosti.
Zavrtěl hlavou. – Neuhodla! A kolik že ti to tenkrát naměřili IQ?!
- Nemám čas na tvé žertíky! zabručela jsem a znovu se shýbla pro tašky s nákupem.
Luboš mě zadržel. – Ne, počkej! Je to důležité, posaď se! ukázal na volné křeslo.
Velice neochotně jsem se tedy do něho zhroutila.
Můj muž pak srovnal papíry do úhledné hraničky, a když byl s touto velice náročnou prací hotov, vrhl po mně tajemný pohled a zeptal se: - Hádej, kdo za mnou byl v práci?!
- Kriminálka…! řekla jsem a v hlavě mi okamžitě naskočila Zdenina tvář. Určitě Luboše vyslýchali, zda něco neví o jejím útěku na Západ.
Zdeně se její plán skutečně zdařil. Účastníci zájezdu Čedoku se vrátili z Jugoslávie v udaném termínu bez ní. Jak jsem se později dozvěděla, při zpáteční cestě zůstala v autokaru neobsazená ještě další čtyři místa. Podle pokynů své přítelkyně jsem vyčkala ještě další den a teprve potom se vydala dopis předat. Kuchtovi už tušili, že Zdena zdrhla. Její matka na můj vkus proto už zbytečně teatrálně plakala. Pan Kuchta ji naopak utěšoval vcelku rozumnými argumenty. Zdenin dopis jsem sice nečetla, ale předpokládala jsem, že už jen potvrdí danou situaci. Nechtěla jsem však být u toho, až obálku otevřou. Proto jsem jen ve chvatu připomněla, že jim dám vědět, až se mi Zdena ozve, a prchala domů.
Trvalo ještě asi deset dní, než za mnou přiběhl do skladu šéf a zděšeně mi hlásil, že mám na telefonu Paříž. Omluvila jsem se zákazníkovi, který čekal, až mu na rudlu vyvezu pytel sádry, a Volánkovi vysvětlila, že mám v Paříži kamarádku.
- Tak kamarádku?! A netancuje vona třeba v Moulin Rouge?! vyzvídal mlsně. – Já slyšel, že tam berou jenom český holky!
- Tahle, šéfe, začne tancovat po prázdninách kolem rýsovacího prkna!
Značně jsem ho tou zprávou zarmoutila. Začal pak sám obsluhovat muže, který si k nám přijel pro sádru.
V boudě jsem se vrhla po odloženém sluchátku. – Tichá…! vykřikla jsem do jeho mušle.
- Neřvi tak, vole! napomenul mne důvěrně známý hlas. – Jsem od tebe jen asi dvanáct set kilometrů…!
Zajásala jsem: .- Takže ti to vyšlo…!!!
- Jo, docela bez problémů. Co u nás?!
- Myslím, že to vzali v pohodě…! zalhala jsem. – Pan Kuchta zapracoval!
- Dopis jsi jim dala?!
- Jasně, tak přece zněl ten rozkaz! A co ty?!
Zdena mi stručně vylíčila, jak si zaplatila jednodenní výlet do Terstu, tam se od své skupinky odtrhla a přihlásila se na italském úřadě pro politické uprchlíky. Odtud odjela asi po týdnu za svou příbuznou do Francie. Chtěla jsem se jí zeptat na sto dalších věcí, které mě zajímaly, přerušila mi však další otázku: - Hele, ten telefon mě bude stát už nejmíň sto frantíků, radši ti napíšu. Ale chtěla bych mluvit s mámou a se Slávkem. Ať mi někdy večer z pošty zavolají, jo?!
Cestou z práce jsem jim předala papírek s číslem, které mi Zdena nadiktovala, a nesčíslněkrát zopakovala všechno, o čem jsme spolu po telefonu mluvily. Myslím, že se i paní Kuchtová uklidnila…
- Proč kriminálka?! uklidnil mě dvěma slovy Luboš. – Přišel si pro mne ředitel!
- Máš průšvih…?!
- Vůbec ne. Odvedl si mne k sobě do kanceláře a tam mi vyložil svůj plán…!
Skočila jsem mu v obavách do řeči: - Chce, abys s ním zase jezdil!
- Počkej, netlač tak na pilu! napomenul mě a teprve potom mi prozradil, o čem s nejvyšším šéfem mluvili: - Chce mě jmenovat vedoucím konstrukčního oddělení!
- Ne…! zvolala jsem v radostném úžasu.
- Jo! Starý Horáček odchází do důchodu a někdo musí oddělení vést!
- Takže to budeš ty…?!
Luboš sáhl po hrnečku a trochu se napil kávy. Lžičku si přitom nevyndal, takže mu hrozilo nebezpečí, že si vypíchne oko. Normálně to nesnáším, ale teď byla situace tak vážná, že jsem si odpustila upozornit ho na ten závažný společenský poklesek. – Prozatím snad ano!
- Proč jen prozatím?! zeptala jsem se s obavami.
Vysvětlil mi: - Na funkci vedoucího konstrukčního oddělení je předepsáno vysokoškolské vzdělání…!
- A to ty nemáš…! Připomněla jsem zklamaně a utřela mu přes stolek dvěma prsty koutek úst, kde byl ušpiněn od kávy. Vždycky jí a pije jako neandrtálec! Přitom ho vychovávala matka, která oslňuje každou společnost svým vybraným chováním.
- Ale budu mít! řekl s naprostou jistotou. – Dodělám si vejšku“!
- Ty chceš jít studovat?! Ne… proboha, to ne! já tady nechci být celý týden sama jen s dětmi, zatímco ty budeš na koleji prohánět spolužačky…!
- Počkej…! zadržel mě. – Ředitel chce, abych se přihlásil do dálkového studia. Jeden rok mi uznají, možná dva, když udělám opravku z matiky… a za tři roky, až půjde Patrik do první třídy, bude už jeho tatínek inženýrem! Chápej, že mi teď půjde všechno líp! přesvědčoval mě. – Spoustu věcí už znám z praxe a před zkouškami mi dá fabrika studijní volno. Budu mít na ně nárok! No řekni, Martino, sama: co bych doma dělal, když už jsem ti barák postavil?!!!
Přiznávám, že mě Luboš svým úmyslem dokonale překvapil. Vlastně tenkrát mluvil o mé stále nezahojené rance, kterou jsem skrývala v duši. Přesto jsem mu položila velice důležitou otázku: - A bude ti to stát opravdu za to?!
- Jistě. Počítej se mnou! Jako vedoucí oddělení budu mít měsíčně o čtyři stovky víc než teď. To dělá za rok skoro pět tisíc! Za to můžeme jet všichni čtyři na dovolenou k moři… Děti ještě neletěly letadlem…!
- Kdepak! Koupí se za to nová pračka! zchladila jsem ho schválně, ale když jsem viděla, jak posmutněl, vzala jsem ho za ruku, přitáhla k sobě a políbila ho. – Jsem ráda, že to chceš udělat! zašeptala jsem.
Stejně nevěřil. – Opravdu mi to schvaluješ…?!
- Dokonce jsem na tebe hrdá! ujistila jsem ho pateticky.
- Já to teď určitě dokážu!
Dostala jsem najednou šílenou chuť se s ním milovat.
Do obýváku ale přiběhl Patriček a dožadoval se rohlíku. Takže jsme museli milování odložit až na večer. Tehdy mě také Luboš donutil ke slibu, že nová automatická pračka bude v seznamu našich příštích nákupů až na druhém místě. O tom prvním jsme zatím vedli spory patřící spíš do oblasti sci-fi.
Luboš se mnou v příštích dnech nemluvil o ničem jiném než o svém studiu. Pochlubil se, že si napsal na děkanát fakulty o přihlášku, a protože u dálkařů začíná školní rok až v říjnu, má prý velkou šanci, že ho přijmou.
Se svým úmyslem se pochlubil i na oslavě padesátin mého táty. Z nedostatku místa se nekonala v bytě mých rodičů, ale u Simony. Ta také připravila pod máminým dohledem bohaté občerstvení. V čele stolu seděl oslavenec, který se přes máminy výhružky těšil, že se co nejdřív vydá na cestu do bezvědomí, vedle nás pan Grosman s Lubošovou matkou. Ti dva se stále stýkali, ale jak tvrdili, zůstávali pouze přáteli! Viktor a Simona se ujali zcela nezištně obsluhy, Patrik s Deniskou a Simonina dvojčata měli připravený stolek v dětském pokoji. Bez rodičů tam byli asi náramně spokojeni.
- Opravdu chceš tu školu, Lubošku, dokončit?! zeptala se ho matka. Bylo na ní vidět, jak je úmyslem svého syna potěšena.
Než jí stačil můj muž odpovědět, ozval se táta: - Já ti to taky schvaluju, Luboši! Protože takový inženýr – to zní hrdě!
Máma zasyčela: - Prosím tě, ty se do toho nepleť! A snad jsem ti řekla, abys tolik nepil! připomněla mu znovu velice důrazně.
- My mladí kluci snad víme, kolik snesem! upozornil ji, a jak míval ve zvyku, zvedl prst výhružně skoro až nad hlavu.
- Tak to ty nebudeš vědět ani v devadesáti! zapochybovala máma.
Luboš počkal, až mí rodiče zmlknou, a teprve potom svou matku informoval:
- Čekám už jen, až mi z fakulty pošlou přihlášku ke studiu!
- A proč to vůbec děláš? zajímalo Viktora. – Kvůli tomu, abys měl titul?!
Můj muž za naprostého ticha vysvětlil, že bude od prvního října jmenován vedoucím konstrukční kanceláře. Zmínil se i o předepsaném požadavku vysokoškolského vzdělání.
- A taky asi kvůli penězům…! odhadla správně naše máma.
- Tak to nejvíc…! přiznala jsem.
Viktor se na mne shovívavě usmál. Současně si asi všiml, že moje sklenka je už skoro prázdná. Uchopil tedy láhev s koňakem a s elegancí profesionála mi znovu dolil. – Podle mne to zrovna není ten nejlepší způsob, jak se dostat k penězům!
- Znáš snad lepší?! ptal se Luboš a já na něm poznala, že se ho Viktorova poznámka dotkla.
- Myslím, že jo! potvrdil náš švagr.
- Tak nám prozraď… vybídla jsem ho zlomyslně, - kudy podle tebe ta správná cesta k bohatství vede?!
Předpokládala jsem, že znejistí, nebo začne vykládat nějaké obecné nesmysly, kterým se s chutí vysměji. Viktor však pravil bez jakéhokoliv zaváhání: - Jedna například přes párky v rohlíku!
- Cože…?!!! Zvolala jsem nahlas, předstírajíc, jak výborně se jeho odpovědí bavím.
Luboš už zase v obvyklé pohodě zopakoval: - Přes párky v rohlíku?! Slyším dobře?! Smál se nahlas a krásně přitom mhouřil ty své modré oči.
Ani tentokrát Viktor však nepřipustil, že by šlo o žert. Naopak kývl hlavou a důrazně zopakoval: - Ano, přes blbé párky v rohlíku! Potom Luboše vybídl: - Zastav se u mne někdy v práci, předvedu ti něco! Dál si už všímal ostatních hostů. – Jezte, pijte, volal. – Dědo, obrátil se na našeho tátu, - spolu jsme si ještě ani nepřipili…!
Možná, že bych na párkový rozhovor v příštích dnech docela zapomněla, připadal mi přinejmenším směšný, ale v pátek se Luboš vrátil z práce asi o hodinu později. Byl zamyšlený, tvářil se velice vážně a málem by mi zapomněl dát pusu na přivítání. – Co že jdeš pozdě?! zeptala jsem se.
Vyčerpaně se posadil v kuchyni na židli a po chvíli vydechl: - Viktor měl pravdu. Na těch párkách se asi dají vydělat opravdu těžké peníze!
V příští půlhodině mi zopakoval, co všechno se od švagra dozvěděl, když se u něho cestou z práce zastavil. – Měl bych to zkusit, peníze budeme pořád potřebovat…! znělo na závěr jeho rozhodnutí.
- Takže si postavíš na náměstí boudu a budeš v ní prodávat párky v rohlíku?!
- Tak třeba ne zrovna na náměstí…!
- A co tvoje dálkové studium?! připomněla jsem mu možná dost nevhodně.
Odbyl mě mávnutím ruky. – To mi snad neuteče. Přihlásím se až za rok!
V té chvíli jsem už zcela jistě věděla, že Luboš nikdy v životě vysokou školu nedokončí!

     

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2009.