Luděk Ťopka: Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (48)

Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub


Když se tu pořád mluví o hříchu a trestu, přidám z toho soudku taky něco. Můj táta, jak tuhle Jožka ví, byl taky lesák, jako děda a jako teď i já, a sloužil jako nadlesní na bývalém šumavském švarcenberském polesí, které v roce 1930 převzal stát.

Bydleli jsme v pěkné fořtovně za Strážným, kam jsem chodil do školy. Na tátově polesí byly celkem čtyři hájovny a do jeho rajónu patřila i bývalá panská, nyní státní pila na Kořenském potoce, kde však byl správce-pilař, který za chod a hospodaření zařízení zodpovídal přímo ředitelské kanceláři. Kromě hajných měl táta k ruce ještě adjunkta Čížka a na lesní práci dvaadvacet sezónních dřevařů, takže o práci a starosti rozhodně neměl nouzi.

Jednou, bylo to takhle zjara roku 1930, jsem seděl u táty v kanceláři a prohlížel si nové číslo Stráže myslivosti, když se otevřely dveře a dovnitř vešel, s uctivou úklonou, vysoký, hubený chlap v hnědé vybledlé kamizole se zeleným límcem, s ruksakem na hřbetě, švarcenberákem na hlavě a dubovou sukovicí v ruce - facír Vincenc Sláma, mezi lesáky v celém Pošumaví známá postava s toulavými botami na čapích nohou a věčnou žízní ve vysmoleném hrdle. Byl už jeden z posledních toho druhu, protože o pár let později už byl s vandrováním konec. Zakázali to nejdřív náckové a po nich teď taky naši komunisti.

„Pozdrav Bůh, pane forstmajstr, tak sem zasejc tady, šak sem se už na tuten kraj mocka těšil. Prošel sem lán světa, všude bylo dobře ale pod Strážnym je holt nejlíp,“ hlásal ten kolohnát, hubu od ucha k uchu, „a ruce už mě svěděj, jak se těšej na práci!“

„Pozdrav Bůh, Vincku, vítám vás, ale obávám se, že pro vás práci nemám. Naši hajní všechno stačí a žádné hony zatím nechystáme. Leda byste počkal, až začneme pod Strážným stavět bažantnici. To bude ale až za tři neděle“, povídal táta, „a do té doby vás zaměstnat nemůžu.“

„Ale pane forstmajstr, já jsem skromnej. Budu u nich dělat do tej doby rád za stravu a nocleh ve stodole na seně, jak tam dycky lehávám. Naštípu jim dříví na zejmu, posloužím v hospodářství, spravím to rozlámný kolo támhle u bryčky. Nebudou mít ze mně škodu, ale jen samej ouspěch!“ mele Vincek a pošilhává po nedopité sklenici piva, na tátově stole.

Mezitím vešla do pokoje maminka, nesla tátovi svačinu. „No Vincku, co vy tady? Povídaly ženské v konzumu, že prej jste se oženil někde ve Štýrsku!“

„Uctivě ručičku líbám, milostpaní“, směje se ten habán a žene se mamince po ruce.

„I nechte tak“, schovává maminka ruku za zády,“ nejsem přece žádnej arcibiskup! Budete teď u nás? Jestli jo, tak bych hnedka něco potřebovala!“

„Milostpaní, udělám, co jim na vočích uvidím, znaj mně přeceť, ne? Co by to jako mělo bejt?“

Táta jenom koukal a vrtěl hlavou, jak se ti dva domlouvají bez něho. Maminka položila na stůl tác s buchtami a hrnek s čajem a obrátila se na Vincka: „Všecko vám povím, ale napřed musíte něco sníst, jste hubenej jako lunt. Přijďte za mnou do kuchyně, něco vám připravím!“

„I toť se ví, milostpaní, jen co se tady s panem forstmajstrem dohodneme vo podmínkách“, kření se Vincek.

„Prachsakramentskej chlape, vám ta huba jede. Ale že jste to vy a že se tak dlouho známe, tak budiž. Bude to holt na můj účet. Ze státního vás platit zatím nemůžu.“

„Pámbíček zaplať vašnosti pane forstmajstr, spolehnou se, starej Vincek se vynasnaží, aby byli spokojený, ale nejčko, dyž dovolejí, bych si vodskočil do kuchyně, jak poroučí milostpaní.“

„Ale jo, jen běžte, milostpaní tady má větší šarži než já“, mávl táta rukou a chlap byl ve vteřině pryč.

Facír Vincek u nás pobyl déle, než jsme čekali. Neuplynul ani týden a hajný Buchholz z dolní hájovny si zlomil na Silnickém vršku nohu, a tak ho musel nahradit Vincek. Byl to sice potulný, ale zkušený a dobrý lesák a myslivec. Dohlížel na těžbu, byl u příjmu dříví, pomáhal s bažantnicí, jednal s formany při odvozu na obě pily, státní i na tu řasnickou pod Hliništěm, co patřila Němci Obermayerovi, vyrobil a rozestavil po lese tři krmelce a šest lizů a ještě stačil zastat i nějakou tu práci na našem dvoře.

Měl jsem ho rád a on si oblíbil i mě, a tak jsme byli taková podivná dvojice, dlouhý hubený chlap a malý desetiletý kluk. Naučil mne řadu užitečných věcí, poučil o zvěři a stromech, o rybách a rostlinách, vyrobil mi vábničku na srnčí a čeřínek na hrouzky, které jsme potřebovali na štiky, zkrátka byl to můj kamarád.

Teď je ale třeba říct také něco o životě v našem příhraničním prostředí. Obyvatelstvo tam bylo smíšené, ale Němců bylo skoro víc, zejména ve vsích, které byly prakticky celé německé. Žili v nich většinou lesní dělníci a malí řemeslníci. Ve městech byly české správní instituce s českými, ale i některými německými úředníky, četnické stanice a praktičtí lékaři a ve větších i nemocnice, kde ale také pracovalo mnoho německých doktorů. Zkrátka, německý živel převládal. Přesto ale v té době spolu žily obě komunity normálním způsobem, ctíce a uznávajíce navzájem kulturní a zvykové rozdílnosti těch druhých.. Lidé se ženili a vdávali bez ohledu na národnost, na plesech a tancovačkách se společně bavili a jen sem tam došlo k třenicím nebo hospodským potyčkám, jaké jsou konečně obvyklé i v ryze českých oblastech, a které většinou neměly s rozdílnou národností nic společného.

My, kluci, jsme spolu kamarádili, protože jsme si všichni rozuměli. Všichni, české i německé děti jsme chodili do naší české školy ve Strážném, protože německá byla až ve Volarech. Přesto jsme se ale někdy škorpili nebo i poprali. Němci na nás pokřikovali: Böhmák, Schnupftabak Gänsdreckel kie kaak!, což jme jim vraceli pokrouceným: Tajčák, šnuptovák, kenstrekl, kí kák! a bylo to. Jednou ale došlo přece jen k malé pračce, která se stala příčinou pozdějšího, poněkud většího konfliktu s důsledky, které daly tomuhle příběhu název.

Bylo to o prázdninách toho roku a já jsem se vracel ze Strážného, kam mne maminka poslala cosi koupit, když mne potkali čtyři němečtí kluci Hlinišťáci, se kterými jsme se prali všichni, Němci i my Češi. Samozřejmě, že jsem se stal cílem jejich pozornosti. Došlo k malé bitce při níž jsem byl poražen, zpohlavkován a kopnut do šimpánu, ale podařilo se mi trefit tlustého Seppa Obermayera do nosu. Jak se mu z něj spustila krev, byl konec boje. Seppl brečel a táhl se svou partou do Hliniště a já, rovněž v slzách, taky domů.

Na dvoře právě vyvážel Vincek hnůj od naší Stračeny, a jak mne uviděl, všeho nechal. „Prokristapána Venoušku, co se ti stalo? Kdo tě tak zrychtoval?“

„Kluci z Hliniště, pane Sláma, vedl je tlustej Sepp z pily, ale dostal vode mně na čumák, až se mu spustila červená, brečel a pak vodtáhli všichni domů.“

„No, to mně těší, že ses nedal a Sepp dostal, co mu patří, ale teď jdi domů. Až tady skončím, uděláme spolu draka. Až začne foukat ze strnišťat, naučím tě, jak se po něm posílají psaníčka a koníci. A teď běž!“, plácl mne po zádech a zdvihl trakař s hnojem.

Doma to maminka přijala s pohoršením a s pláčem ošetřila moje válečné zranění, ale táta to vzal celkem klidně, takže se to obešlo bez velkého kázání. Jenže nazítří, hned ráno, zastavila na našem dvoře bryčka z podhlinišťské pily a do kanceláře vrazil starý Obermayer.

„Herr Forstmeister, to je škandál, ja si stežuju, ten vaš lausbub včera sbil myho Seppla do nosu až krev tekla. Das ist chrosne a ja tak nenechal, pudu na gendarmerieposten meldovat!“

„Tak halt, pane Obermayere, ono to bylo trochu jinak. To banda vašich kluků napadla a zbila mýho synka a ten se jen bránil. Takže, chcete-li to ohlásit četníkům, prosím, jak je ctěná libost, ale až mne zavolají, přivedu si svědka!“, blufoval táta, „ A žádnýho kluka, ale dospělého chlapa. Tak si to rozmyslete!“

„Na ja, gut, nyc ve slym, mochli byzme urofnat zum beispiel dva eichenstämme gratis pro moje sägewerk, co vy šikate?“

„Pane Obermayere, právě jsem vám řekl, jak to bylo a co udělám. A teď, prosím, opusťte kancelář, mám moc práce, Grüß Gott!“

„Gut, ja pudu, ale to neny konec, pofidam ja fam, wir sehen uns noch!,“ prásknul dveřmi pilař a ze dvora ještě dolehlo: „Hyjá hyšta , verdammt nochmal!“, prásknutí biče a hrkot kol, jak vozítko proletělo bránou.

Po tři dny byl klid, ale pak v sobotu večer došlo v kořenskej hospodě k další události. Náš Vincek se vracel na kole z horní hájovny a zaskočil si do Krausovy hospody na jedno pivo. U stolu pod oknem sedělo už několik chlapů z podhlinišťské pily se svým šéfem Obermayerem. Vincek zůstal u šenktyše, že vyzunkne jedno jen tak na stojáka. Dostal ho, napil se a slyší od stolu pod oknem: „Jo, dos is´tr Knecht vom Forstmeista, solle er Zeuge sein. Tu, kommal hea u sag was tu gseen host!“

Vincek mlčel a koukal, aby dopil a vypadl. Nechtěl žádné nepříjemnosti, ale  podnapilý Němec vstal a popadl ho pod krkem. „Na, was sagste, tu Schweinkerli? Šadnej tchechischa Lausbub wird moje Seppl do nosa schlagen, rozumela?“.

To už Vincek nevydržel, srazil mu ty jeho tlusté pazoury a odstrčil ho od sebe tak, že chlap se svalil, až podlaha zaduněla. V tu chvíli ale vyskočili od stolu dva chlapi, postavili svého principála na nohy a vrhli se na Vincka. Ten byl sice dlouhán, ale žádný velký silák, takže když ho popadli každý z jedné strany a podrželi mu ruce, neubránil se a inkasoval od pilaře pořádnou ránu přes oko a druhou do zubů. K třetí už nedošlo, protože zasáhl hospodský a oba hromotluky přetáhl bejkovcem (to byla jeho metoda pacifikace horkých hlav), což oba přijali jako domluvu a vrátili se i se svým šéfem a nadávkami na lavici u okna. Vincek vyplivl půl zubu na šenktyš, přihodil k němu korunu dvacet a opustil ten pohostinný dům.

U nás se děvečka Kristýna a naše maminka o Vincka postaraly, ošetřily oko a opuchlý ret a tatínek mu za jeho krev, prolitou za moji čest, věnoval pětku, dvě veržinka a tři flašky piva. To Vincka sice potěšilo, ale potřeboval mimo materiální satisfakce, také morální a tu si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Práce bylo stále dost, bažantnice už byla sice postavena, ale bylo třeba sázet nové stromky, vybudovat tři nové oplocenky a hlavně vytěžit předepsanou kubaturu měkkého i tvrdého dříví. Hajný Buchholz byl už také schopen služby, takže lesní personál byl kompletní. Vincek byl přitom zaměstnán hlavně příjmem. To je, jak víte, velmi zodpovědná práce a na něho se táta vždycky mohl spolehnout. Jenže v poslední době Vincek zjistil, že se dřevo nějak ztrácí. Přijato bylo méně kmenů, než bylo pařezů.

Jednou podvečer, když se vracel z hospody zkratkou přes poslední vytěžené místo pod Strážným, všiml na hromadě kmenů připravených k odvozu na podhlinišťskou pilu dvou, jejichž silnější konce byly pomazány vrstvou bláta, ačkoliv ostatní byly vzorně čisté. Seškrábl ty škraloupy a ejhle - žádná vyražená čísla! Protože u příjmu každý vytěžený kmen řádně průměrkou změřil, číslovačkou označil a zanesl do notesu, bylo jisté, že tyhle jsou kradené a byly patrně tajně poraženy až po příjmu. Jak se dříví ztrácelo a kam putovalo, bylo teď jasné a Vincek dostal nápad.

Druhý den, když jsem přišel ze školy a vyběhl po svačině na dvůr, uviděl jsem otevřené dveře do kůlny, kde jsme měli ponk se svěrákem, kozlíkem na klepání kosy, pily, pořízy a jiné nářadí a nástroje, a slyšel, jak si tam Vincek potichu pohvizduje. Rozběhl jsem se tam a spatřil ho, jak hraboší v truhle pod ponkem, šmejdí po štelářích, v almaře se starými kabáty a na skobách na stěnách a něco hledá.

„Dobrej den, pane Sláma,“ pozdravím, „co to hledáte?“ 

„I dobrej, dobrej, Venoušku! Hledám ten velkej, tlustej kolářskej nebozez, co dycky visel támhle u vokna na skobě vedle tý pily“.

„Já vím, kde je, pane Sláma, pan adjunkt s ním minulý měsíc vrtal díru do oje k vozíku a nechal ho ve stodole na řezačce“, povídám a už letím do stodoly. Nebozez pořád ještě leží tam, kde ho lajdák Čížek položil, a tak ho za minutku podávám kamarádovi Vinckovi.

„Děkuju, Vašíku, tos mi pomoh, kdepak já bych ho tam hledal!“

„A k čemu ho, pane Sláma, potřebujete? Co budete dělat, můžu se dívat?“

„Víš, Venoušku, tohle je moc tajná práce a nevím, jestli bys uměl mlčet a nikomu nic neprozradit!“

„Jé, pane Sláma, to já budu mlčet jako hrob, nikomu nic neřeknu, na mou duši, na psí uši!

„No tak dobře, když ses takhle zadušoval, tak běž a řekni mamince, že jdeš se mnou do lesa!“

Skokem jsem byl v kuchyni, získal mamčin souhlas a za chvilku už klusal po boku svého dlouhonohého kamaráda po cestě ke Strážnému.

Za půl hodinky jsme došli ke svážné s hromadou čtrnácti tlustých smrkových kmenů. Na chvíli jsme se na ni posadili, abychom se po tom lezení do vršku trochu vydýchali a Vincek si zapálil cigaretu. „Jestlipak jsi, Venoušku, někdy čet Písmo svatý, bibli?“, ptá se Vincek,

„Jo, zkoušel jsem to, ale ničemu jsem nerozuměl, je to psáno takovou divnou češtinou, to se nedá číst. Jak tomu může někdo rozumět!“

„Hm, to máš pravdu, to mnohdy nechápou ani dospělí, i když to umějí přečíst. No, tam je totiž psáno: oko za oko, zub za zub. To znamená, že se má oplácet stejné stejným. Já teď ale oplatím něčím trochu nestejným, takže bych to biblické opravil jako „okno za oko a zuby za zub“.

„Jakým oknem a jakýma zubama, pane Sláma? Já tomu nerozumím.“

.„Počkej a dočkej času, jako husa klasu,“, zvedne se Vincek, vyndá z pytle nebozez a podává mi jakousi krátkou železnou tyčku, „pojď sem a podrž to!“ Sehne se nad jednou tou kládou a začíná do ní vrtat. Dívám se, jak nástroj pomalu proniká dřevem, občas ho Vincek vytočí zpět, vypadnou piliny a znovu točí a točí, až špička, a nakonec i celé ostří proniká na druhou stranu. Čučím na to jak Vincek nebozez opačným otáčením z klády vytáhl, uložil zpět do pytle, z kterého teď vyndává železnou paličku.

„Podej mi tu tyčku, Venoušku!“, slyším a podávám. Vincek ji několika pádnými údery paličkou zaráží do kmene, pak vytáhne z pytle podobný, ale krátký kousek železa, nasadí na konec zaražené tyčky a doklepne ji asi o dva centíky hlouběji. Nakonec vyndá z kapsy dva krátké dřevěné kolíky, spíše špunty a ucpe jimi otvor na obou stranách, takže na povrchu vypadají jako malé suky.

„Tak to by byl ten první krok, Vašíku, a teď mne čeká ještě druhý úkol, ale ten musím splnit jenom já sám. Slibuju ti ale, že ti potom všechno povím, protože si to taky zasloužíš. A nezapomeň, že jsi slíbil mlčet! Tak a jde se domů!“

Vraceli jsme se trochu delší cestou, protože mi Vincek ukázal ještě noru jezevce a zpod starého sena v krmelci vytáhl dva jelení shozy, které si tam ukryl. Byl jsem nadšen. Jeden měl pět výsad a druhý šest. Vincek mi slíbil, že mi z jednoho udělá střenky na nůž, který jsem dostal loni k Vánocům a měl jen dřevěné. Tak jsme došli domů akorát k večeři.

O týden později, bylo to ve středu odpoledne ( pamatuji si to proto, že ten den odpoledne jsme školu nikdy neměli) zase přihrčela na náš dvůr bryčka, a to právě když táta stál před kanceláří s adjunktem a hajným Poláčkem. Z vozíku seskočil rozkacený Obermayer a řve: „Herr Forstmeister, ja zase furt jedu stežovat. Jedna fichtenstamm ve vaše posledni lieferung sničilo siebenundzwanzig suby na mojem pilovi. V tom dževe byla eene eisenstange sarašeny a pila kaput. Tas is eene velky netbalost a ja šadam od vas nachradu. Ten pila kostet dvestepadesat kronen!

„Grüß Gott, pane Obermayere, pojďte prosím, do kanceláře, povíte mi, o co jde“, odpovídá klidně táta a otvírá dveře, zatímco adjunkt s hajným vrtí nad tou scénou hlavami a odcházejí. Byl jsem zvědavý, a tak jsem proklouzl do kanceláře také, usadil se na štokrlátku v koutě a byl jedno ucho.

Po skleničce jalovcové se Obermayer sice trochu uklidnil, ale pořád mlel o sedmadvaceti zubech na katru, které mu zničil kus železa v kmeni z poslední dodávky, a žádal náhradu.

Táta se ale bránil: „Prosím vás, kde by se v našem lese vzal strom se želenou štanglí? Ještě tak možná hřebík, který si tam mohl zarazit dřevař k pověšení kabátu, ale celá tyčka? Vyloučeno, to nemohl být strom z našeho lesa!“

„Doch, Herr Forstmeister, ja nebral šadny stroma od jiny les. Tenchle je s vasich lesu dodana!“

„Dobrá, pane Obermayere, pojeďme se na to zatracený dřevo podívat a jestli je opravdu od nás, zaplatí vám ředitelství nový pilový list!“ S tím Němec souhlasil, a tak s ním odjížděl i táta a navíc, jako výsledek mé úpěnlivé prosby, i já.

Na pile tátovi ukázali poškozenou pilu, ze které to železo stačilo vyrvat pěknou řadu zubů, než se podařilo katr zastavit. Táta nad tím pokýval hlavou a musel uznat, že ke škodě opravdu došlo, ale trval na prohlídce toho kmene.

Na dvoře ležel napůl naříznutý kmen a v řezu se lesklo železo, které jsem ještě před pár dny držel v rukou. Táta tu kládu obcházel až přišel na její konec, kde mělo být vyraženo číslo, ale který se tou ozdobou nemohl pochlubit. Plocha řezu byla špinavá, ale prázdná.

„Pane Obermayere, povídá táta a neubrání se vítěznému úsměvu, „podívejte, není číslovaný, neprošel příjmem a tedy nemůže pocházet z našeho polesí. Takže lituji, ale vaši reklamaci nemohu uznat, to jistě pochopíte. Pokud vám někdo dovezl ukradené dřevo, je to váš problém. A teď prosím, abyste nás laskavě nechal dovézt domů.“

Na to už Obermayer nenašel odpověď, sklapl a zavolal kočího. Než ten ale přišel, zahlédl jsem ve štítu pily okno s roztříštěnými tabulkami v obou jeho křídlech a v jednom z nich ksicht tlustého Seppa, jak na mne dělá dlouhý nos. Jeho táta zpozoroval, že někam hledím, podíval se také a zařval: „Schau daß tu verschwindest, tu Lauskerli, kumm hea, ik lehre tich gute Sitten!“ Kluk se lekl, trhl sebou a rozřízl si o sklo dlaň na ruce. S brekem seběhl dolů, ale ukázalo se, že rána není hluboká, spíše větší škrábanec, a tak to vyřešil jen kapesník, který mu kolem rány uvázal jeho neméně tlustý tatík s poznámkou: „Tochle okno rosbila nejakej mistvieh f noci vor drei tagen a ta sklenarš aus Hloušna pšijde aš übermorgen, verflucht nochmal!“

Vtom přišel kočí, nasedli jsme do košatinky a vyjeli z brány pily. Doma dal táta kočímu pětikačku, ten s díkem obrátil a vyjel bránou ze dvora. Tu za ním Vincek zavřel a vzal mne kolem ramen: „Tak co Vašíku, cos viděl na pile?“

„Všechno, pane Sláma, to okno, bezzubou pilu a Seppa s oteklým nosem. Teď už vím, proč jste to přísloví (tehdy jsem ještě nevěděl, že to přísloví není) tak změnil, a děkuju vám i za sebe!“

A co bylo dál? Facír Vincek po čtvrt roce odešel na další vandr, sestra se provdala do Prahy za doktora Korejse, co k nám jezdil o prázdninách chytat brouky a motely, a já odešel na lesnickou školu do Písku. Čas běžel, přišel sedmatřicátý rok a s ním Henlein se svými ordnery, a tak jsme v září 1938 museli opustit naši krásnu myslivnu pod Strážným, která byla od narození mým domovem, a přestěhovali se k našemu strýci do Olomouce.

Po válce, v šestačtyřicátém pak dostal táta místo na lednickém polesí, já se šťastně oženil a po dlouhé službě na vranovické myslivně nakonec skončil na ředitelství v Břeclavi, kde jsem už tolik let a kde také dozajista i umřu. Tedy v Břeclavi, ne na ředitelství. Zatím ale žijem, dobré vínko pijem a dokud budu mít, kamarádi, vás, pejska, flintu a les, budu na světě rád.“

Tím tenhle příběh, založený na tom starozákonním biblickém frazému, vlastně končí a poučení z něj žádné nevyplývá. Snad jen to, že někdy neškodí těm příslovečným Božím mlýnům trochu práce ubrat a popadnout ji do vlastních rukou. To ale opravdu jen někdy, takže „Lovu a lesu zdar!“.

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz


Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 03. 2009.