Monika Pertlová: Hafni!

Rubrika: Literatura – Povídky

„Hafni,“ vyhrkla a svérázně na něj nasedla. Při pohledu zespod mu její rozšířené nosní dírky připomínaly prázdnou elektrickou zásuvku. Zvláštní, pomyslel si. Za ta léta společného soužití se jejich láska postupně převtělila do její dvojité brady, jeho pleše, jejich vrásek, jeho pivní pneumatiky a dalších drobných estetických odchylek, které s sebou postupně přivál čas. Rád ji zlobil, obzvlášť v posteli. To nic neměnilo na tom, že lepší ženskou si po svém boku (momentálně na svém podbřišku) snad ani přát nemohl.  
 „Mamino, mamino,“ polechtal ji na prsu, „že já blbec tenkrát bláhově sliboval v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě… kdo moh tušit, že za pár let budeš nosit bombarďáky, který se běžně šijou na míru siamským dvojčatům…“
 „No dovol,“ ozvala se dotčeně a symbolicky mu vlepila pohlavek. „Mám začít já? Jo? Jo? Mám začít? Mám donýst ty tvoje patery kalhoty, co mi čekají na šicím stroji na přešití knoflíku? Mám najít na půdě tvoje svatební tesilky? Mám…“
„Ale no tak,“ pohladil ji po rameni, „vždyť víš, že tě jenom tak zlobím a že…“
„Tak nezlob a hafni!“ skočila mu do řeči a svůdně přitom našpulila rty.
„Ha-úúú,“ zavyl jako nefalšovaný šakal a stisknutím půlek do ní ještě hlouběji vjel. Pohladila mu něžně pleš.
„Jši hafáněk,“ zašišlala a bez nejmenšího odporu se nechala manželem přetočit na záda. Ležela teď přitisknutá šíjí těsně k matraci. Hynkův pivas, jehož několikaletou existenci Hynek okázale ignoroval, v pravidelných intervalech narážel do Jolaniných skrčených nohou. Jakmile pojala podezření, že už to všechno trvá trochu moc dlouho a že mu začíná být spíš žíněnkou než milenkou, rozhodla se zakročit. Zdánlivě neškodným dotazem z šuplíku s rodinnou agendou malinko zamíchala kartami.
„Zkontroloval jsi Aničce žákajdu?“
„Ano.“
 „Ano? To bych chtěla vidět! Tak mi teda řekni, z čeho dostala čtyřku.“
„Tak to ti klidně řeknu. Z angličtiny,“ střelil od boku.
„Ha! To bylo někdy v lednu, teď je konec února! Anička dostala čtyřku z přírodopisu! A předtím trojku! Tys tu žákovskou neměl v ruce, jak je rok dlouhej! Jinak bys to totiž věděl…“
„Jolanko, to vyřešíme potom…“ snažil se pro ně ukrást ještě krapek fyzické lásky. Těsně se k ní přitisknul a žertem jí pošeptal do ucha: „Haf, haf. Baryk by chtěl ještě…“ Koneckonců takhle dnes blbli od začátku.
„Tebe ty děti snad vůbec nezajímají!“
„Ale to víš, že zajímají…“
„Kdyby tě zajímaly, tak nenosí domů čtyřky!“  
„To je toho. Copak tys nikdy neměla čtyřky?“
„Já? Nikdy!!!“
„Ty nikdy. Ty jenom v podprdě, viď,“ řekl ironicky a cvrnknul jí ukazováčkem do bradavky.
„Mohl by ses laskavě soustředit na to, co ti tady vykládám?“
 Hynkovi pomalu přestala docházet trpělivost: „Dobře, ptám se znovu,“ zvýšil hlas, „opravdu to musíme vyřešit teď? V deset hodin večer? Uprostřed milování?“
„Jak uprostřed? Po!!!“ opravila ho a plynule se posunula dál v hovoru: „Tak mi řekni, kdy jindy to chceš řešit, když v pondělí máš fotbal, v úterý opravuješ s Bravošem motorku, ve středu zůstáváš…“
 „Tak jo,“ rezignovaně se posadil na kraj postele, „co konkrétně po mně teď chceš? Jak můžu já, živitel rodiny, ve čtvrtek dvaadvacátého února něco po desáté večer pomoct své dceři, kterou zjevně nebaví přírodověda. Jinak si totiž opravdu nedokážu vysvětlit, proč z matiky i češtiny nosí jedničky, výjimečně dvojky. Jak to mám teď vyřešit? Mám se voblíct, probudit ji a projít s ní látku od prabičíkovců k opočlověku? Já vážně nechápu, co to do tebe vjelo? Tohle je snad problém, který můžeme vyřešit i zítra…“
„Zítra může být pozdě!“
„Dobře, co teda po mně chceš?“
„Zajdi do školy.“      
„Jestli si myslíš, že je to řešení, tak prosim… já tam klidně skočim… třeba v polední pauze. Místo oběda si zajdu poklábosit do kabinetu vycpaných sov za nějakým obrýleným zoofilem, abych se zeptal, na naši… slyšíš… NAŠI dceru, o kterou se samozřejmě zajímám, protože jsme si ji pořídili SPOLU,“ zdůraznil to, na co ona samotná běžně klade důraz. „Třeba se pak další dny budeme moct bez problémů milovat. Spokojená?“
„Jo. Ale mohlo tě to napadnout samotnýho!“ 
 
***
 
Anička už ležela v posteli, když ji napadlo, že si zapomněla k aktovce přichystat pytlík s tělocvikem. Bála se, aby trenýrky a tričko ráno nenechala doma, raději proto ještě rozsvítila a začala ve skříni s oblečením cvičební úbor hledat. Musel to být fofr, aby máma nepoznala, že ještě nespí.
Lampičku u postele nasměrovala na komodu a jako myška přeběhla pokojíčkem. Opatrně otevřela dřevěnou skříň. Vyndala z ní totéž tričko, které jí máma ještě ve čtvrté třídě vždycky chystala na hromádku spolu s trenýrkami po Lukášovi, a opatrně je složila vedle tenisek. Po špičkách přeběhla zpátky do postele a po bradu se zachumlala do peřiny. Srdce jí bušilo vzrušením. Nastražila uši a podvědomě čekala, jestli na chodbě uslyší nějaké kroky. Neslyšela. Akorát zpoza zdi se ozývaly zvuky podobné psímu štěkání.
 
***
 
Cestou si koupil hamburger od ťamanů na rohu a zabočil ke škole. V nestřeženém okamžiku mu kápla tatarka asi tři centimetry nad levou náprsní kapsu. Kdyby ho posral holub, nevypadalo by to o moc hůř. Nasliněným kapesníkem se pokusil očistit kabát z nejhoršího, flek po tradiční vietnamské tatarce však držel lépe než to nejsekundovější lepidlo.
Že má škola vchod směrem od tramvajových kolejí, si moc dobře pamatoval už zminula. Než vzal za mosaznou kliku, naposledy kapesníkem zoufale přejel po mastném fleku. Dcera neumí láčkovce, otec neumí jíst, pomyslel si. Nejenom, že tam jdu s nesmyslným problémem, ještě musím vypadat jak to prase.  
Na uklidněnou si ve vestibulu koupil černé kafe. V momentě, kdy vytahoval kelímek z automatu, se halou rozeznělo hlasité zvonění. Leknutím sebou trhnul. Frekvence, s jakou se na něm objevila další skvrna, byla hodna vytvoření nového Murphyho zákona. Školní chodba se rázem zaplnila houfem dětí.
„Hergot,“ zaklel, „já se na to už fakt vyse…“
„Tady máte,“ podal mu kdosi papírový kapesník.
„Promiňte,“ otočil se ke svému zachránci, „jsem dnes extrémně nešiko…“
„Hynku?“
„No né, to je náhoda,“ nevěřícně koukal do tváře bývalé spolužačce z kurzu Business English,„Marcelo, co ty tady?“   
„Zachraňuju tvoje světle hnědé semišky.“
„Díky,“ dřepnul si a osušil povrch boty, „to budu muset stejně doma vykartáčovat…“
„Co tě k nám přivádí?“
„K vám? Copak ty tady pracuješ?“
Než stačila odpovědět, kosmickou rychlostí se kolem nich prohnala skupinka asi patnácti deváťáků: na oběd běželi rychleji než při atletické olympiádě.
„Vojto,“ zakřičela za nimi, „tady nejste v tělocvičně, zpomalte!“ Po splnění své pedagogické povinnosti obrátila pozornost zpět k Hynkovi: „Jsem tu jako záskok za mateřskou, víš. A co ty tady?“
„Já?“ zaváhal na okamžik, „byl jsem tu jen zkontrolovat nastavení počítačové sítě a vracím se zpět do kanceláře,“ zalhal, aby nemusel vysvětlovat skutečný důvod. Nechtěl si zbytečně kazit image, kterou si po dobu trvání kurzu pracně budoval, vykládáním o dětech a jejich čtverkách z bůhvíčeho. Bohatě stačilo, že se s ní znovu setkal jako nešikovný trouba. 
Podívala se na hodinky: „Mám už pro dnešek padla. Nechceš jít někam na kafe? Třeba bys ho podruhé už nevylil. Pokud teda samozřejmě nechvátáš.“
 Na moment se zamyslel: jestli Jolana zjistí, že nikde nebyl, zaživa ho stáhne z kůže. Jestli se půjde nahoru zeptat, proč má Anička trojku a čtverku z přírodopisu, pokecaný od hlavy až k patě, bude vypadat jako idiot. Jestli půjde s Marcelou na kafe, zavání to průšvihem.
„Hynku,“ zamávala mu před očima šanonem, „tak co to kafíčko?“
„Když já…“
„Těch politých bot si nikdo nevšimne, neblázni. Vydrž chvíli, hodím si desky nahoru a jsem tu co by dup,“ pohladila ho po rameni.
Hynek si krátil čekání střídavým maskováním fleku na kabátě a na botě. Z času přirovnanému k dupnutí se nakonec vyklubala docela slušná čtvrthodinka. Teprve pak se na schodišti objevila drobná hnědovláska v šedivém paleťáku. Nalíčená, učesaná, voňavá.
 
***
   
Víc než na třetí hodinu se Anička těšila snad jen na jarní prázdniny. V přírodopise teď bývali spojení s šestou cé, protože jejich pančitelka musela neodkladně do lázní. Prý s vaječníkama, říkali kluci, ale klukům se nedalo moc věřit – dělali si ze všeho srandu. Anička a její nejlepší kamarádka Hanička seděly těsně za Honzíkem a Jeníkem. Po Vánocích se spolu domluvily, že Honzík bude jakože Haniččin a Jeník bude jakože Aniččin. Mělo to svou logiku: Jeník Aničku pustil několikrát ve frontě na oběd před sebe a ve vybíjené do ní střílel, až když nebylo vyhnutí, což bylo dost jasným důkazem rodícího se citu. Naproti tomu Honzík po Haničce na obědě dojídal knedle od tří výš a ráno ji cestou do školy občas „náhodou“ potkával.
Během hodiny si ty dvě kreslily dozadu do sešitu různě velká srdíčka a psaly klukům pod lavicí tajně dopisy,není proto divu, že jim čas od času něco uniklo. Honzík a Jeník byli holt daleko zábavnějším tématem než výtrusy a výtrusnice.  
***
 
Dvojhlasně mlčeli: každý nad svým talířem s koprovkou. Dokonce ani jeden z nich nesrkal, tak hrobové ticho v kuchyni bylo.
„Takže ty mi chceš tvrdit,“ prolomila mlčení, „že jsi ve škole byl, a že jsi přírodopisáře nezastihnul…“
„Přesně,“ ukrojil si kus knedlíku.
„A to si vážně myslíš, že ti na to skočím?“
Naštvaně prásknul příborem, odsunul nedojedené jídlo a lokty se opřel o hranu stolu. „Jolanko, ty ses snad dočista zbláznila. Myslíš, že mě baví poslouchat, jak mě tady už od včerejška dusíš kvůli takové krávovině? Že mi to je příjemný? Že mě baví zabývat se tímhle vykonstruovaným - když to tak musím říct - problémem?“  
„Chtěla jsem po tobě jednu jedinou věc…“ vedla si dál svoji.
„Pochop, že opravdu nemůžu za to, že si dal někdo v pátek dřív voraz. Já nevim, co víc chceš slyšet. Můžu ti donýst ukázat pravou botu, polil jsem si ji kávou ze školního automatu. Pošli ji někam na rozbor, třeba mi pak uvěříš… A vůbec, mám toho už po krk. Nemůžeme se konečně začít bavit o něčem inteligentním?“
„Jak se s tebou můžu bavit, když mi do očí lžeš?“ zoufale vzlykla.
Na chodbě práskly dveře. „Jsem doma,“ zakřičela Anička, „a mám příšernej hlad!“
„Tak to jdeš akorát,“ ozvalo se z kuchyně.
„Co je?“ s bystrostí lišky Anička okamžitě uhodla, že něco není v pořádku, „vy spolu nemluvíte?“
„Ale jo, mluvíme. Akorát každej vo něčem jiným,“ pokusil se zlehčit napjatou situaci Hynek.
„Budeš večeřet hned?“
„Yes. Mám hlad, že bych o něj mohla opřít kolo…“
„Tak buď tak laskavá a dojdi si aspoň umýt ruce!“
„Jéééžiš,“ řekla otráveně, „mám je čistý,“ a odkráčela do koupelny.
„Vidíš to?“ obrátila se zpět na Hynka, „s nima musíš být pořád ve střehu, jinak nám úplně zvlčej! Víš, co to je puberta? Oni zapomínaj základní hygienický a sociální návyky...“
„Ale prosim tě, nedramatizuj…,“ řekl flegmaticky.
„No co: pak začne chodit po přechodu na červenou, na záchodě se přestane utírat… Puberta, Hynku! Ty si myslíš, že tě zbytečně cepuju, ale jsi na omylu,“ zašermovala mu před očima ukazováčkem, „chápeš, že nás jako RODIČE teď čeká nejdůležitější životní etapa. Teď nesmíme selhat, musíme spojit síly a společně toto období nějak překonat,“ dodala smrtelně vážně.
„Yes,“ odpověděl Aniččiným pubertálním slangem. Čím se snažila být vážnější, tím komičtější Hynkovi celá situace připadala. „Můžeme jim třeba na odpoledne pořídit tetu na hlídání,“ uchichtnul se a demonstrativně zakroutil hlavou.
     Než stačila Jolana cokoliv namítnout, byla Anička zpět. „Něco nového ve škole?“ předvedla vzorově Hynkovi, jak by podle ní měla výchova vypadat.
„Nic,“ odpověděla Anička standardně. „Jo, počkat,“ vzpomněla si, „táto, je možný, že tě dnes Háňa u nás viděla?“
Hynek sepnul ruce jako při modlení a přidal na hlase: „Aničko, můžeš se, prosím, obrátit směrem na maminku, a znovu svůj dotaz nahlas a zřetelně zopakovat?“
„Našeho tatu?“ chytla se okamžitě Jolana.
„Jo. Háňa mi tvrdila, že taťku viděla dole u školního automatu. To je ale blbost, ne? Co by dělal dopoledne u nás? Má snad milion svých povinností.“
„No, ehm…“ začala Jolana koktat.
Hynek pohladil dceru po vlasech. „Víš co? Vyřiď Hanině, že u mě má fidorku. Tohle přesně jsem potřeboval slyšet,“ řekl potěšeně a odnesl talíř na kuchyňskou linku.
„Hynku,“ skousla si kajícně rty, „promiň.“
„Abys věděla, mám kvůli tobě tak o padesát šedivých vlasů víc…“
„Já jsem myslela, že…“ vzlykla provinile, „já jsem přece tak pitomá…“
„Tak to si rád poslechnu do konce…“
„Nechápu, jak jsem ti mohla nevěřit.“
„Jojo. Pořád mluvíš o důvěře, přitom bezdůvodně podezříváš své nejbližší,“ přinutil ji sáhnout si do svědomí.
„Promiň,“ pohladila ho po tváři, „už o tobě nikdy… nikdy… nebudu pochybovat…“
„Mám si skočit pro diktafon?“
„Já vůbec nechápu, vo co tady de…,“ ozvala se s plnou pusou Anička.
„Ále, mamka málem zapomněla, jakej jsem správňák…“
Uprostřed věty Hynka přerušilo zvonění mobilu – zapípal v kapse jeho pokapaného zimního kabátu. „Momentík,“ omluvil se, „hned jsem zpět.“ Zprávu si přečetl ještě na chodbě:
„Díky za báječné odpoledne, už dlouho jsem se tahle nebavila. Musím na to pořád myslet… Až budeš ve škole zase něco opravovat, dej určitě vědět! M.“
Hynek se pousmál, obezřetně zprávu vymazal a zastrčil siemens do kapsy u riflí.     
„Tak, miláčku, kde jsme to skončili…?“      

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2009.