Ladislav Háva: Jak jsem se styděl

Rubrika: Literatura – Povídky

Stalo se, že mne v posledním ročníku gymnazia soustavně obtěžoval můj spolužák a lákal mne, abych k nim šel hrát do kapely, že prý potřebují houslistu. Odmítal jsem, ale on nepřestával agitovat a stále předhazoval, že to hraní přináší také peníze. Nakonec, přece kvůli penězům, jsem slíbil, že tedy přijdu.
Hrálo se na Štěpánské zábavě. Přišel jsem bez jediné zkoušky. Posadili mne do první řady orchestru za krásný dřevěný pult s pyšným názvem: Rytmus. Dostal jsem noty a zhrozil jsem se. Byly psány vesměs v tóninách Es-Dur a As-Dur, tedy se třemi a čtyřmi bé. V takových tóninách jsem v životě nehrál. Začalo se hrát, ale moje housle v tom kraválu nebyly skoro slyšet. Celou levou ruku jsem měl posunutou o půl tónu níž a ani jsem nevěděl, jestli náhodou nehraji falešně. No přetrpěl jsem to, ale bylo to na mně vidět, proto ke mně spolužák přišel a řekl mi: „Dneska to nebylo to pravé. Víš co, vy máte doma basu, přijď hrát na Silvestra s basou.“
To jsem uvítal, alespoň mě bude také trochu slyšet. Těch pár dní do konce roku jsem doma pilně cvičil, a napsal jsem si k tomu tahák s různými tóninami, abych mohl pokračovat v hraní, kdybych se třeba v notách ztratil. Nakonec jsem ten tahák nepotřeboval, jinak bych zjistil, že byl stejně pro kočku.
Podruhé jsem tedy nastoupil na pódium, nakalafunoval jsem si smyčec, ale spolužák řekl. Žádný smyčec, bude se brnkat! Poslechl jsem, co mi zbývalo. Na pult jsem dostal noty pro pozoun a hrálo se. Protože moje housle slyšet skoro nebyly, tak jsem rval tu basu silou, dělal jsem vlastně druhý, melodický buben. To už bylo jiné hraní. Dokonce ten silný zvuk basy nevadil a později, když jsem se s kapelou sehrál, to dávalo výborný zvuk
Stejně to lákání ke hraní na housle byl jen podvod. Kapela potřebovala basu, a kdyby s tím za mnou přišli přímo, tak bych se jim vysmál. Ale věřili mi, že když poznám, že dělají dobrou muziku, tak už jim neuteču.
Vedle hraní na tanečních zábavách jsme byli pozváni také ke hraní na svatbě v blízké vesnici. Tam jsme byli uvítáni s velkým halasem. Nakonec nám řekli, proč si pozvali právě nás. U nich se totiž Rytmus jmenoval jejich obecní chovný býk. Tam jsem si konečně mohl zahrát naplno se smyčcem, neboť v repertoáru měla kapela také běžné lidovky.
Jenže s úspěchem se dostavily i potíže. Najednou členové kapely začali prosazovat svoje názory na hraní a vznikaly rozepře a neshody. A ono se to projevilo i ve zvuku orchestru. Naštěstí jsme měli výborného klavíristu a klavír hodně překryl, takže běžný posluchač nepoznal, že to v kapele skřípe.
Klavírista dojížděl vlakem, ale na jedno vystoupení nepřijel. Když jsme začali hrát bez něj, bylo to k neposlouchání. Pokud by kapela tenkrát hrála na zábavě sama, snad by to ušlo, jenže tehdy panoval zvyk, že hlavním orchestrem byla dechovka. Pro mladé publikum vyhrával z druhého rohu sálu taneční orchestr a tyto dvě hudby se pravidelně střídaly. Rozdíl mezi hraním obou souborů byl nebetyčný. Proti výborně hrající dechovce bylo naše hraní pouhé kňourání.
Něco se muselo stát. Proto mne spoluhráči požádali, zdali bych nesedl ke klavíru. Bez váhání jsem souhlasil. Jenže když jsem uviděl noty, zhrozil jsem se podruhé. Tohle z listu nezahraji. Nedalo se však couvnout. Tak jsem si řekl, že nám nejvíc kulhá melodie, tak jsem hrál jednou rukou melodii. Aby se neřeklo, že jsem jednoruký klavírista, nachystal jsem si na levou ruku akord a pak jsem ho zahrál. Ale ouha! Ono to neladilo. Nevěřícně jsem zkontroloval postavení ruky, bylo správné. Tak jsem zahrál akord znova. Teď to ladilo. Plný radosti jsem ho zahrál potřetí a zase to bylo falešné. Ještě párkrát jsem to zkusil, ale pak jsem toho nechal.
Poprvé v životě, a ještě k tomu na veřejném vystoupení, jsem narazil na problém, který se jmenoval: Harmonie.
U skladeb, které jsem takto hrál, byly asi jen ve dvou případech napsány dvojhmaty. Pro mne by nebyl problém, abych i jinde hrál dvojhmaty v terciích nebo sextách, ale, to už jsem věděl, že tam, kde se hraje tónika, tedy základní tón stupnice, nelze k němu žádný jiný tón přidat. Přitom se tóniny v průběhu hraní různě mění, kdo to má hlídat. Zase bych hrál falešně. Řekl jsem si, že už ostudy bylo dost a nebudu už dál pokoušet osud. Seděl jsem tedy u klavíru a brnkal jedním prstem melodii. Naštěstí vlak s klavíristou měl jen zpoždění, takže po dvou odehraných sériích skladeb náš klavírista dorazil. S úlevou jsem mu předal jeho místo. Sám jsem zalezl do kouta jeviště a dobrou půlhodinu jsem se styděl, než jsem znovu vytáhl basu a pokračoval v hraní.

Tím naším klavíristou byl Ruda Zavadil, toho jména mladší. V Brně byl později uváděn jako rechtor Strécovské univerzity. Jeho otec byl ředitelem hudební školy a zároveň dirigoval místní symfonický orchestr, ve kterém jsem hrál na housle. A právě toho jsem v jeho funkci dirigenta jednou nevědomky urazil.
Hraním v tanečním orchestru moje účinkování na veřejnosti nekončilo.
V místní lékárně byli zaměstnáváni a získávali praxi čerství magistři farmacie a někteří z nich se výrazně zapsali do kulturních dějin města. Jeden z nich byl výtečný zpěvák a organizoval veřejná vystoupení, ve kterých jsem také vystupoval.
Jedno z takových divadelně - pěveckých představení bylo připraveno tématicky k nastupujícímu jaru. Onen magistr si vzpomněl, že přece existuje orchestr, který by se mohl do představení zapojit. Tušil jsem malér, protože jsem v orchestru hrál také, ale neřekl jsem nic. Když přišel den tohoto představení a já jsem se v zákulisí objevil s houslemi v rukou, začali se vedoucí obou těles mezi sebou hádat, že musím vystupovat právě jen u nich. Neúprosný čas však hádku ukončil. Ve 20 hodin představení začalo. S orchestrem jsem odehrál dvě skladby. Pak přišla moje chvíle, položil jsem housle a odešel na jeviště. Do konce představení jsem se u orchestru neobjevil. Mohl jsem, ale tím bych představení rušil, protože bych přecházel napříč před celým hledištěm.
To bylo také naposledy, co jsem seděl u pultu prvních houslí. Když jsem potom přišel na běžnou zkoušku symfonického orchestru, bylo mi vykázáno místo u druhých houslí. Tam jsem poznal zejména rozdíl mezi hraním z not psaných v kontrapunktu a hudbou moderní. Ale byla to už jen labutí píseň mého veřejného vystupování. Po prázdninách jsem odešel na studia a všechno skončilo.

Tvrdí se, že lidé v různých oborech mívají ze své práce profesní deformaci. Tohle potkalo i mne. Od té doby jsem nemohl jít na žádné vystoupení tanečního nebo jazzového orchestru, protože jsem z poslechu nic neměl. Já jsem viděl a slyšel jenom basu. Sledoval jsem hraní každého kontrabasisty a nemohl jsem pochopit, jak to, že každý takový hráč má minimální pohyb levé ruky, kdežto já jsem tenkrát hrabal po celém hmatníku nahoru, dolů, doleva, doprava. To byla pro mne záhada.
Nemám záhady rád. Ty musím rozluštit. Teprve když jsem uslyšel a uviděl zahrát koncert h-moll pro kontrabas s doprovodem symfonického orchestru od Giovanniho Bottesiniho, pochopil jsem rozdíl mezi hraním mým a ostatních kontrabasistů. Já jsem totiž z not pro pozoun hrál melodii. U not psaných přímo pro kontrabas stačí, když se hrají jen tóny, které vyhovují harmonickému doprovodu. Takže se záhadu přece podařilo vyřešit.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.