Dáša Cortésová: Jaký byl Fred Frohberg (11)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze.
Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC.
Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006).
Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny.
Jaký byl Fred Frohberg (11) 

V těch samých letech, co byl na výsluní můj otec, byl v bývalé NDR hvězdou číslo jedna Fred Frohberg. V rámci kulturní výměny se poznal s tátou, spřátelili se a poznaly se i naše rodiny.
Fred Frohberg byl vysoký, velmi pohledný muž s krásnýma modrýma očima a s velmi hezkým barytonem. Navíc uměl perfektně anglicky, takže bez problému interpretoval černošské spirituály a americké swingovky.
Otec dělával pravidelně v NDR televizní programy, kde vystupovali společně. Frohberg zase dost často navštěvoval bývalé Československo. Natáčel v rozhlase a televizi v Praze, ale daleko častěji jezdil do Brna. Jeden čas byl téměř kmenovým zpěvákem orchestru Gustava Broma.
V téže době sem jezdila i zpěvačka Gery Scott, s kterou nazpíval několik duetů – samozřejmě v anglickém originále.
Pokud byl v Praze, vždycky nás navštívil. Daroval mi, tehdy velice vzácnou a žádanou, mohérovou šálu. Ještě ji mám schovanou!!!
Fred měl syna. S tátou vymysleli, že já bych mohla po devítiletce vyrazit studovat německou konzervatoř. Bydlela bych u Frohbergů a tím pádem bych se naučila dobře německy. Syn Frohberga by po základce jel studovat na Pražskou konzervatoř, která měla v NDR velmi dobré jméno. Bydlel by u nás a naučil se česky. Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.
V Německu na konzervatoři se mimo jiné učilo i hvízdání. A to byl tátův sen! Dceruška by zpívala a k tomu by i krásně pískala. Bez nošení hudebních nástrojů a hlavně, žádná holka to nedělala. Uznávám, že to nebyl špatný nápad. Ale to by musel mít otec jiné dítě než mě. Představa, že mám opustit maminku a tatínka, jet do cizí země, kde se nedomluvím, byla pro mne tak strašná, že bych byla raději mrtvá! Beznadějně mi to rodiče vysvětlovali, co je to za ideální příležitost. Naučím se cizí jazyk a ještě k tomu budu na jevišti vynikat něčím, co nikdo v té době nedělal. Prostě - bylo to marné. Brečela jsem, křičela jsem, vyhrožovala sebevraždou. Nebylo možné mě k tomu donutit, a tak k tomu nedošlo.
Když jsme se pak po letech s Fredem v NDR i my dva potkávali na jevišti, tak jsme na tento boj se mnou s úsměvem vzpomínali.
Táta i Fred se rádi smáli a vymýšleli na sebe legrácky. Fred učil tátu některé „kulišárny“ v němčině a náš táta zase v češtině. Například, když se Frohberg ptal, jak pozdravit a zeptat se jak se vám daří, tak táta ho naučil říci: „Dobrý den, jak vám dupou králíci?“ Lidé se většinou v prvním momentě zarazili, ale pak se zasmáli a mělo to velký úspěch. Nebo místo přípitku: „Na zdraví!“ mu táta vysvětlil, že musí říkat „Nádraží!“ Udrželo se to dodnes. Když jedeme do Německa navštívit naše kolegy, tak si vždy připíjíme se slovy „Nádraží!“ Samozřejmě bylo by toho více, ale před 22. hodinou se o tom nedá psát a myslím, že ani po 22. hodině to nejde.
V období, kdy byl Fred Frohberg u orchestru Gustava Broma, tak tam ho zase muzikanti naučili používat brněnské výrazy. Když se mu u nás líbila nějaká žena, řekl jí, že je „betelná“ holka.
Nebo muzikanty chválil, že jsou „borci“. Strašně rád předváděl svoji češtinu a měl radost, že nás tím rozesmával. Také si vymyslel, že vezme německý základ slovesa a přidá koncovku –ovat a Češi mu budou rozumět. Naše starší generace hodně rozuměla německy, takže on měl pocit, že mu to vychází. Říkal třeba: „Budeme trinkovat kafíčko, kukovat na televizi.“ Někdy mu to ale opravdu vyšlo - třeba: „Budeme pakovat!“
Jak už jsem psala, později jsme se setkali i my a byla to vždy setkání příjemná. Německé publikum si ho velice vážilo a měl veliké úspěchy i jako starší pán. Jeho hlas byl stále příjemný a podmanivý. V jeho podání Tina Marie, Šestnáct tun či Lásko má, si velice ráda poslechnu i dnes.

Další díly najdete zde

Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.