Barbara Semenov: Česká scéna očima Čechoaustralana
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| ČESKÁ SCÉNA OČIMA ČECHOAUSTRALANA Miluji českou zem, už jsem o tom psala mnohokrát, vím. Bylo by s podivem, kdybych se po téměř čtvrtročním pobytu v Čechách nerozepsala opět o české scéně. Malé zpravodajství pro krajany, kteří nenavštívili v poslední době svou rodnou zemi, pomyslela jsem si a promítla v duchu své nové dojmy ze scény politické, ekonomické, společenské a kulturní. Události těchto scén se v České republice prolínají, ovlivňují se navzájem, vycházejí ze sebe a navazují jedna na druhou. A tu mi došlo, že je třeba kriticky se zamyslet nad mým neutuchajícím nadšením z české scény. Čtenář únorového čísla si tak tentokrát nepočte o romantických procházkách po zasněženém nábřeží, o přátelských setkáních s milými lidmi v útulných hospůdkách, o vůních zimy, ba ani o nádherném vánočním stromu na Staroměstském náměstí, letos důmyslně osvíceném „stékajícími sněhovými vločkami“. To vše bylo a bylo krásné. Není však možné nevidět a neslyšet problémy české scény. Ty politické a ekonomické jdou, jako všude ve světě, ruku v ruce. Zde jsou znásobeny nepochopitelnými paradoxy. Současná pravicová vláda země je díky hlavním politickým představitelům sledujícím bezohledně především své osobní zájmy ve většinové nelibosti národa. Levicová opozice nabírá na síle, kráčí však po boku s komunisty, kteří jsou zákonem sice uznáni za zločince, nicméně jsou stále v parlamentu. Do republiky jsem přiletěla v listopadu, krátce po volbách do Senátu. V poštovní schránce jsem objevila hlasovací lístky pro svůj volební obvod – ani jeden z uvedených kandidátů, kteří by mohli udělat kus dobré práce, posunout věci správným směrem a kteří nejsou v politice z vlastních zištných důvodů, nebyl zvolen. Ještě hůře to dopadlo v krajích. Dozvěděla jsem se, že volební kampaň levice byla vedena „skvěle“. Voliči byli uplaceni levicí slibem zrušení poplatku 30 korun za návštěvu u lékaře, poplatku, který většina národa považuje za neúnosný. Přitom cena krabičky cigaret Sparty se pohybuje mezi 65 a 71 korunami, průměrná cena jednoho půllitru piva v hospodě mezi 29 a 33 korunami, zmrzlina mezi 20 a 30 korunami... Poslouchám ráda rozhlasovou stanici Impuls. Hraje nejen „hezky česky“, ale dává posluchačům příležitost vyslovit své názory. A tak přede mnou defiluje každý den jistě zajímavá ukázka národa. Výrok, že dnešní komunisté už nejsou tak špatní, protože jsou hodní, napravil jiný do rádia volající posluchač - jeho nový rok začal prý smutně, ztratili s manželkou práci, továrna byla zavřena, ale přesto je vděčný za to, že nežije v době, kdy se stály nekonečné fronty na banány, nebyl k sehnání ani toaletní papír a člověk nesměl promluvit pravdu.  Zdá se, že většina lidí zde však na tyto „dávné“ doby opravdu rychle zapomněla. Zajímalo by mne, kolik z nich se dívá na vynikajcí televizní Retro programy na ČT 1. S úžasem jsem sledovala pár pořadů, které vypovídaly s nemilosrdnou přesvědčivostí dobových dokumentů o tom, jak zmanipulovaně, nedůstojně potupně, a kdyby to nebylo tragické, až groteskně jsme žili pod komunistickými dogmaty té nešťastné doby. Populární moderátor Jan Kraus tvrdí, že komunismus se do Česka už nevrátí, „už jsme očkovaní“. Dávka byla možná malá, ale aspoň nějaká. Myslí si, že tam, kde komunismus nebyl vůbec, nemají obranné látky, proto je v těchto zemích šance daleko větší. Že by hrozil kdy Austrálii? Můžeme však dát dnes za pravdu jeho názoru, že ke změně v historickém vývoji země české je třeba alespoň tří generací. Říká: „Ono to nejde, aby v hnusných rodinách najednou vyrůstali poctiví lidé. Ty rodiny mají vadné algoritmy, mladí to ochotně přebírají.“ Na vině bude i lhostejnost dnešního mládí. „Vadné algoritmy“ nejsou napravovány ani školou ani televizí. Vlastně přece jen mohu s trochou nadsázky říci, že něco bylo skutečně v době totality lepší - byla to silvestrovská televize. Humor, který si nacházel své stezičky v nemilosrdné cenzuře slova a tvorby, vytříbené herectví a zábava, špičkové estrádní výstupy komiků a zpěváků, jímavé pohádky a klasické filmy pro pamětníky... kam se na tehdejší pořady hrabou nové a svobodné televizní kanály Nova a Prima se svými trapnými současnými zábavnými programy. Sledujete hodiny laciného bulváru o tom, jak a co kdejaká bezvýznamná celebrita... přepnete a to samé najdete u konkurence. Morální hodnoty zvrácené, kdo není nevěrný, je hloupý, kdo nežije skandálem, je nudný, kdo nekalí (nepije) nežije. Tož mladý, vezmi si příklad. A jakpak je asi takové rodině z mnoha propuštěných třeba sklářského či textilního průmyslu, které se na obrazovce předkládají celebrity pořizující si dnes pro své pejsky diamantové obojky v novém psím butiku? Že nenávistně, že hází všechny úspěšné do stejného pytle, že chce zpátky své sociální jistoty? Že závistivě, zatrpkle, sobecky? Je krize. K přejícnosti měl našinec odjakživa daleko, natož dnes. Nejsnadnější náplastí na bolest je kritika, nespokojenost, lhostejnost. A tak se nejde ani k volbám. A nebo - jen když za to něco dostanu, urvu kus žvance pro sebe. Třeba třicet kaček. Nač myslet na budoucnost národa, na principy demokracie, na svobodu? Vychytralí politici se radují, na svém písečku pracují, pracující si stěžují a tak pořád dokolečka. Je mi té krásné země líto. V republice je tolik schopných, chytrých a dobrých lidí. Jsou skutečně v menšině? V Praze je stále ještě blaze. Konjunktura se zde drží jakousi setrvačností, v obchodech dosud blahobyt. Zastaví-li se však vývoz země, dopadne-li krize na automobilový průmysl, není zas až tak jisté, že zemi zachrání turismus jednoho z nejatraktivnějších měst světa. Ze všech stran je slyšet – ruštinu. Mocný soused to tu začíná opět ovládat, nikoli vojensky ale ekonomicky. Globalizační proces se nevyhýbá ani Čechám, příliv Ukrajinců a Vietnamců je markantní, i tyto menšiny se výrazně podílejí na zvýšené porodnosti v zemi. Koncem listopadu eskalovaly problémy v romském ghettu Litvínova, jejich řešení zůstává velkým otazníkem. Spory o radar se vedou celkem žabomyším stylem dál, přestože podstata jaksi vyprchala. Místní se stále mylně domnívají, že radar v Brdech bude středem zájmu nového amerického prezidenta. Podobná česká představa, že jsme „pupek světa“ se odráží i v pohledu na české předsednictví v Evropské unii. Je ovšem dalším paradoxem, že v době dvojí krize – ekonomické a lisabonské – mají EU řídit ti, kteří jsou k ní téměř nejostražitejší. Scény, které mne naštěstí většinou nezklamou, jsou scény divadelní. Snad představují určitou naději, že v nich národ bude i v budoucnu nacházet alespoň částečná rozřešení svého hledání a návrat ke skutečným hodnotám. V této souvislosti se musím zmínit o dvou baletech, zcela odlišných, při jejichž prožitku se dostavil pocit očistné katarze. Prvním byla Smetanova Má Vlast, pojata netradičně jako baletní představení na prknech Státní opery Praha v dokonalém provedení jejího orchestru a baletu. Toto neobvyklé aranžmá lze jen těžko popsat slovy, mohu je z celého srdce doporučit každému, kdo bude mít možnost navštívit v dohledné době Státní operu – mladým divákům pro moderní baletní ztvárnění, starším pro nesmrtelnost Smetanovy hudby, exulantům pro emotivní historický náboj a domácím pro věčnou připomínku o smyslu pojmu vlast. Světově oceňovaný mladý libretista, choreograf a režisér Ján Ďurovčík o svém projektu říká: “Má vlast – dvě slova, dvě slovíčka, která jsou vším a ničím zároveň. Dvě slova, pro něž se dá žít i živořit, zmírat i umírat, milovat i nenávidět. Ale také se jen tak zeptat nebo ptát, co to je, nebo kdo to je? Jsem to já? Nebo strom na ulici? Nebo práce, kterou mám? Či práce, kterou již nemám? Je to řeka? Jsou to hory, nebo uranové doly? Místo, kde se směji i pláču. Místo, z něhož utíkám, či místo, z něhož se nedá odejít, ani do něj vrátit... ... hledáme odpovědi a objevujeme JEHO hudbu, nádhernou, vznešenou, ale hlavně pravdivou. Hledáme odkaz a souvislosti, hledáme JEHO „mou vlast“ v naší době.“ V tomto duchu se nese obsah celého baletu, každá symfonická báseň koresponduje vizuálně choreograficky i scénograficky s našimi dějinami. Tak například „Vyšehrad – Zrod, pýcha a pád“ vychází z historického období vzniku národa, který je symbolizovaný zvolna rozhořívajícím se světlem svolávajícím lid k sobě, k hoře Říp. Zástupy se slévají a vytvářejí pouto vzájemnosti, jejich splynutím se rodí silný a hrdý kmen, vyvolený k slavné budoucnosti. Zjevují se atributy národa - korunovační klenoty, český lev. Čechové prožívají věk míru, pokoje a lásky. Vprostřed zdravého a vzpřímeného života národa se rodí vztah dvou lidí – muže a ženy. Harmonii a naplněný pocit štěstí přetne spuštění železné opony, která odděluje zem od okolního světa. Spadnuvší mříž je poseta symboly náboženského, národnostního i politického útlaku, které se během staletí vznášely nad českým národem. Vzniklé svazky jsou rozbíjeny pomyslným klínem, nastává čas zabíjení, poprav, mučení, koncentračních táborů. Sužovaný národ odchází do „temna“. Následuje „Vltava – Tepna národa“, další strhující vizuální taneční alegorie stékání potoků a říček, rudé kostýmy tanečníků spolu se světelnými efekty v dokonalém jevištním pohybu jako tepny národa; krev tekoucí v člověku a rozvádějící život je zároveň symbolem lásky, milování, milostného aktu, nového života... Spojení klasického baletu a moderny par excellence. Ten druhý balet byl na podobné téma, zážitek však daleko zemitější. Na baletu Pražského komorního baletu Pavla Šmoka jsem seděla v pražském divadélku v Dlouhé ulici obklopena samými malými dětmi, nejstarším mohlo být deset jedenáct let. Menší seděly na klínech maminek a tatínků a vydržely být pozorné celou hodinu půvabně stylizovaného souboru známých Jiráskových Starých pověstí českých - O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivoji, O Libuši, O Přemyslovi v syntéze zdařilých tanečních a hereckých úseků. Moderátorem vyprávěné příběhy zapojily zábavnou formou dětské diváky do živého představení hádankami a hledáním odpovědí. A děti nadšeně prokazovaly své úctyhodné znalosti starých českých legend. Hřálo z toho u srdce a vlhly oči. Snad tedy přece jen ta třetí generace... Miluji také australskou zemi. Její scéna není sice tak pestrá, tak dramatická a návraty mne dojímají možná méně. Je ale rozhodně méně komplikovaná a problematická. I v krizovém roce 2009. Převzato z časopisu Čechoaustralan – únor 2009 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Markovič |
 |
Ladislav Gerendáš |