Antonín Siuda: Byla jednou jedna kaňka...

Rubrika: Literatura – Fejetony

V reklamách supermarketů zahlédl jsem tuhle velkou nabídku školních potřeb. Už dávno to není sezónní záležitost. Regály jsou plné důmyslných psacích potřeb. Každý, kdo prožil školní časy za nedokonalých per,inkoustů a stálých úkladů zlomyslného prasátka, může jen tiše a bolavě závidět.
Člověk nahlíží na školní peripetie vnoučat a je udivován podmínkami a způsobem dnešního učení ve školách. Lámal jsem si ondy hlavu úvahou, je-li něco, co jsme my měli a ony nemají. Něco by se najít mělo i přesto, že uplynulo od našich žákovských časů málem půlstoletí.
Napadla mne ona kaňka - každodenní průvodce tehdejšího vyučování. Strach z prasátka, jak se říkalo inkoustové skvrně expresivně v žákovském žargonu, byl trvalým průvodcem školáků nepřestajně od doby, kdy odložili břidlicové tabulky a kamínky, které byly psacím náčiním předtím, než se ve školách objevily kalamáře, o které pečoval a hlavně je doléval ze sklenice pan školník. K nim patřily násadky a ocelová péra v nich. A rovněž savý papír, vložený do každého sešitu.
Ještě počátkem sedmdesátých let se nesmělo ve školách psát plnícími pery (prý se kazí rukopis), přestože proslulá firma Pelikán, ale i naše provinční firmy, přivedly na trh slušná, ne-li dokonalá – krásná i funkční plnicí péra. Maně si vzpomínám na slovutný „Centropen“. Později došlo k ústupku. Pokrok se zastavit nedá. Mizely škamny a byly nahrazeny volnými lavicemi a stoly, které měly jen zprvu ještě otvory na kalamáře. Odstraněno bylo v rámci stejného hnutí i z koutu učeben plivátko. Jednoduché „plničky“ na inkoustové kapsle počaly převládat. Dominovalo, pokud si vzpomínám, mezi nimi nějaký čas povinné plnící péro Žák.
Právě s násadkami a jednoduchými plnícími péry byl spojen fenomén, který měl, dnes už nedocenitelný, vliv na psychiku tehdejšího žactva – kaňka.
Předmět „psaní a cvičení řečí“ byl v třídách triviálních i základních škol nejhlavnějším.
Kolik dramat, kolik slzí, kolik zloby bylo spojeno s rozprsklou modrou skvrnou v sešitě, která se tam objevovala nechtěně a nečekaně. Tolik úporného soustředění bylo zapotřebí, aby psaní bylo úhledné – písmenka co nejpodobnější vzorům, která předkládal pedagog. Řádky rovné, linka písma stejně sytá. A tu najednou bác – kaňour jako desetník. Drama, které mne dokáže rozechvět i po půl století. “Prasátko“ vyvádělo z míry hlavně děvčátka, vedoucí své sešity zvláště snaživě. Kluci, ti byli – arciť, tak je tomu dodnes, více nad věcí. Mezi nimi se dokonce tu a tam odbývaly inkoustové války a škodolibosti (také v dívčích sešitech). Pokaňkané, kromě sešitových stránek, měli i šaty. Ruce pak věčně modré, aniž by to pokládali za závažné.
Drama „kaňka“ se ve školách už více nekoná,škodolibé záliby si hledají jinačí nástroje.Člověk bere do ruky propisovací péro rozličných konstrukcí a tvarů a ví, že psaní může být za pomoci tohoto nástroje čisté a úpravné. Obdivně přitom vzpomene na dramata dávných školních časů a raduje se z toho, že kaňka je tvorem dávno vymřelým.  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 02. 2009.