Ondřej Suchý: V Brně za Jarmilou Veselou

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Když mně bylo dvanáct, zkoušel jsem se doprovodit na ukulelové banjo v písničce Plují lodi do Triany. Ve třinácti jsem se naučil hrát na housle půlku Třešňových květů. A právě někdy v té době jsem zpozorněl, když jsem šel okolo prodejny Supraphon a uslyšel z amplionu písničku z gramofonové novinky. Zpívala ji česká zpěvačka anglicky! Good Bye Lollipops. Znal jsem od ní jiné zahraniční písničky, Bim bam bina nebo Slunečný ostrov, jenže ty byly opatřeny českými texty. Angličtina v podání českých zpěváků, to bylo tehdy něco nemyslitelného. Ta zpěvačka se jmenovala Jarmila Veselá a patřila k orchestru Gustava Broma…

Tenkrát dostal můj sourozenec příležitost ilustrovat knížku Vladimíra Dvořáka o českých zpěvačkách a zpěvácích, Začínáme od Adama. Jedna kapitola byla věnována Jarmile Veselé a Jiří ji nakreslil, jak hraje na flétnu. A tak jsem se o Jarmile Veselé dozvěděl, že je nejen zpěvačkou, ale také flétnistkou. A co Jarmila Veselá a film? Její tvář z filmového plátna sice neznáte, ale její hlas ano.
Nejznámější píseň, která zazněla z filmového plátna, byla Arizona ve filmu Limonádový Joe. Hlasem Jarmily Veselé ji zpívala Olga Schoberová. V jugoslávsko-české hudební komedii Hvězda jede na jih propůjčila hlas zase pro změnu jugoslávské herečce Jordaně Miletić. A mohu jmenovat další filmy, ve kterých zněly písně zpívané touto zpěvačkou: komedie Ledoví muži, Prosím nebudit, Šest černých dívek anebo filmový debut řeckého absolventa FAMU Georgise Skalenakise, Pražské blues, v němž si Jarmila Veselá navíc i zahrála.
Když jsem v uplynulém roce pobýval několik dní v Brně, rozhodl jsem se, že Jarmilu Veselou vyhledám a vyptám se jí na leccos z toho, co o ní vím jen okrajově. Přijala mě ve svém tichém bytě v moderním panelovém domě na kraji Brna.
„Pouštím si tu povětšinou rádio Klasik anebo Vltavu a poslouchám jen vážnou hudbu,“ prozradila mi na sebe, když jsme spolu usedli ke kávě. První, co bylo, že jsem jí pověděl o svém údivu, když jsem v roce 1958 uslyšel na Václavském náměstí ze supraphonského reproduktoru její angličtinu.
„Máte pravdu, písnička Good Bye Lollipops měla ohromný úspěch, tehdy ji chtěl slyšet každý. Měla svůj půvab, bylo to něco jiného. My měli tehdy povinnost zpívat spíš ve slovanských jazycích, zpívat veřejně anglicky se nenosilo. A na deskách už teprve ne!“
Vy jste původně flétnistka. Jak se z vás stala nakonec zpěvačka?“
„Ke zpívání jsem přišla tak, že jsem si jako studentka konzervatoře chodila do rozhlasového sboru přivydělávat. A tam si mě všiml Ladislav Kozderka, který měl sbor na starosti. Začal mi občas dávat taková malá sólíčka. Později jsem začala spolupracovat s Brněnským rozhlasovým orchestrem. To už si mě ale všiml Gustav Brom, u kterého hrál můj manžel Standa Veselý na pozoun a nabídl mi stálé angažmá.“

„A byla jste někdy někde v angažmá jen jako hráčka na flétnu?“
„Byla jsem rok v Symfonickém orchestru brněnského kraje. Vzpomínám dodnes na jednu ze skladeb, které jsem milovala, Debussyho Faunovo odpoledne.“

„Jako zpěvačka jste byla u nás v padesátých letech první, kdo zpíval calypso…“
„To je pravda, calypso od Harryho Belafonte, Sluneční ostrov. Byla to jedna z nejpopulárnějších písní, kterou jsem měla dlouho ve svém repertoáru! Kamkoliv jsme přijeli, každý chtěl slyšet Sluneční ostrov!“

„V životě jste se setkala s mnoha známými osobnostmi. Jednou z nich byl Oldřich Nový…“
„Ano, Oldřich Nový mi napsal krásný dopis, že se mu moc líbí písnička Až rozkvetou lípy a že ji má moc rád. Pak jsme se spolu setkali v Praze. Bohužel jen jednou.“

„Kdybyste měla rekapitulovat všechna minulá desetiletí, na které údobí svého života vzpomínáte nejradši?“
„Nejhezčí ze všeho byly bezesporu ty začátky, protože člověk šel do všeho s určitou nadějí a vervou, na všechno se těšil. Časem pak nastala určitá únava, takže proto tvrdím, že nejraději vzpomínám na své začátky. Ono se všechno pomalu vytrácí z hlavy, kdybyste za mnou přišel před takovými deseti-dvaceti lety, určitě bych vám toho pověděla víc. Říká se, že čím je člověk starší, tím víc se mu vybavují příhody a situace, které prožil v dětství. Takže pokud přijdete za deset let a já budu ještě naživu, tak už se budeme spolu bavit jenom o školce.“
S paní Veselou jsem strávil v Brně krásnou hodinku. Vzpomínali jsme ještě na další brněnské orchestry a kapelníky, na zahraniční kolegy Jarmily Veselé v Bromově orchestru Gery Scottovou a Freda Frohberga, na účinkování při brněnských veletrzích i ve varieté Rozmarýn. S názorem, že čím je člověk starší, tím víc vzpomíná na dětství a léta dospívání, jsem s paní Veselou naprosto souhlasil. Vždyť přece právě kvůli těmto svým vzpomínkám jsem ji v Brně vyhledal!

P. S.
Když už se Jarmila Veselá zmínila o kapelnících Ladislavu Kozderkovi a Gustavu Bromovi, sluší se připomenout v tomto článku ještě jedno jméno – Erik Knirsch. S jeho orchestrem později působila rovněž jak doma v Brně, tak i za hranicemi naší vlasti…  

            

Copyright © Ondřej Suchý a archív

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 02. 2009.