Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let

Rubrika: Inspirace   |   Zobrazit všechny články autora

Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40. Mají určitou vypovídací schopnost. Posuďte sami hodnotu alespoň několika z nich a pošetilost starce, který je chce zveřejnit.
Slohová cvičení z mých školních let
Pole. Za naším stavením je pole. Veliký lán se rozlévá na všechny strany, jako by ani končit nechtěl. Ale olemovali jej úzkou mezí s polní cestou. Pole se rozběhlo k břehům potoka.
Je jaro. Pod únorovým sněhem pole dřímá. Slunce teple zadýchlo a vyvábilo z hnědých hrud úzké pentličky osení. Podívalo se na jarní oblohu a zatoužilo se jí dotknout. Zelené lupínky spěchaly rychle vzhůru. Do osení si usedl ptáček. Pole se několikrát zavlažilo májovou vodou, až se dočkalo klasů. To byla jeho krásná doba.
Obilí kolébáno vánkem se zavlnilo do daleka i široka. Vlčí máky přisedly kolem mezí a rozhořely se celým lánem. Nebe ukáplo mezi klasy a rozstříklo se v chrpy. Pole zrálo a režně vonělo chlebem. Bohatstvím bylo až přetíženo, přeplněno. Skřivan nad ním zpíval o požehnání nebes.
Jednoho dne kosa zaběhla v pole a pokládala těžké klasy na jeho hruď. Úroda ležela. Poli se ulehčilo. Pohlédlo vděčně k obloze a děkovalo za všechnu úrodu.
Babí léto přeletělo přes prázdný lán. Rolník zaryl v jeho tělo železný pluh. Jako nůž ukrajoval jeho maso. Ale to nebyla bolest, to bylo jen ulehčující dýchání spodních vrstev. Pole hledělo spokojeně přes meze. Vykonalo svůj úkol. Toužilo jen po spánku.
Přiletěly opět bílé květy zimy a pokryly každé místečko. Pole usnulo a sní o novém chlebě v klasech, o ohnivých mácích, o blankytných chrpách a o mladém skřivánku nad nimi.

Večer na vsi.
Na venkovské věžičce obílené kapličky se rozhoupal zvonek. Klekání píseň zpívalo a volalo večer do vesnice. Slunce zapadá v krvavé slávě za les a šero v průsvitných šatech se snáší nesměle nad ves. Zastavilo se v polích, vniklo do chalup, přikrčilo se na dvorech a vkradlo se do všech koutů. Zpěv zvonku zhasl.
Ze chléva zavonělo čerstvě nadojené mléko a občas zařinčel řetěz o kamenný žlab. Pes u boudy uvázaný závistivě zaštěkl na tříbarevnou kočku, která provázela maminku nesoucí plný krajáč z chléva. Tatínek vyšel na zásep. První hvězda zajiskřila na nebes pomněnce.
Z návsi se ozval večerem kvílivý zvuk harmoniky. Smích děvčat, vyběhnuvších z chalup, zatřepetal se vzduchem a naladil i chlapce s harmonikou k veselejším tónům. Zatím teplá, sametová tma uklidňovala pomalu ruch, až zmlkl docela. Žluté oči oken do tmy zasvítily.
Odpoledne v lese (Helena Stehlíková)Odpoledne v lese. Štíhlé smrky s mladými jedlemi tvoří dlouhé aleje. Větve splývají nad stinnými chodbami v smaragdovou oblohu. Pentličky slunce visí na větvích a varhany sosen zní celým lesem. Po něm jakoby krve nastříkal. To rtíky jahod planou jak rubíny v trávě a voní. K pařezu staré sosny přisedla muchomůrka. Celé jaro vyšívala si pod mechem červený deštníček bílými puntíky. Tmavovlasý hříbek voněl si k vřesu a nahříval se na slunci. Bledá holubinka zahleděla se za prchajícím zajíčkem. Několikrát přehopkal kolem ní a posléze odběhl na zelenou svačinu do jetele. Na větvích statného buku hrály si dvě rezavé veverky na honěnou. Drozd zavěšoval perly své písně na šňůry ticha. Lesem se vinula stužka čisté vody v úzkém potůčku. Přiběhla srnka s mládětem. Koloušek se napil.
Zatím v křivých větvích dubů lampa slunce dohořívala a na lesní alej se kladly plaché stíny se zlatou září. Pološero vstoupilo neslyšnými kroky do lesa na měkký mech.
U Brůdku. Země se objala s hvězdnatou oblohou. Je ticho, hluboké ticho, prochvěné jen dechem letního vánku. Lehounké mlžiny prosvícené stříbrnými zraky měsíce stáhly se nad hladinou. Vykotlané vrby na břehu usínají. Nad rákosím měsíc dřímá. Náhle se v něm zavrtěl nějaký tvor. Žbluňk! Žabka skočila. Na vodě u Brůdku se rozvlnilo za ní několik kruhů. Zároveň se ozval na břehu kuňkavý hlas. K němu se připojil druhý, o stupeň nižší třetí a v malé chvilce žabí koncert hlaholí do široka. Několik žabek mladých a usedlejších sešlo se k večernímu šplechtu a novinkám není konce.
Na kameni sedí klidně žabák. Chvíli poslouchal, ale nato zmizel pod vodou. Objevil se znovu mezi zpěvačkami v pěkném fráčku a s notami pod paží. Pod jeho taktovkou žabí orchestr vyluzoval tak vábné tóny, že jedna ze žabích slečinek si nadkasala zelenou sukničku a pustila se do veselého tance.
Srpek luny se zastavil na cestě zářící oblohou a upřel zraky na vodní hladinu. Zatoužil uvidět žabí skupinku zblízka. Sestoupil níže, až rozbrázdil vodu stříbrnými vesly. Hvězdy nad vodou zvonily svým zlatem.
Senoseč. Červnová louka rozkvetla tisíci květy. Zlaté pryskyřníky svítily jasně mezi červeným kohoutkem a modré oko pomněnky u vlhké stružky závodilo v něžnosti barvy s fialovými zvonky. Kopretina bílým krajkovým kloboučkem kývala na hnědonachové hlavičky a na okraji louky sousedící s potůčkem vykvétaly dužnaté blatouchy s růžovou řeřichou. Vysoká stébla metlic narovnávala kolínka, aby převýšila drobné kvítky kmínu.
Ráno v prvním rozbřesku zastihlo louku zkropenou jiskřícími brilianty rosy. Současně s ním vkročila na zrosenou louku ostrá kosa. Zajela do vyšívaného živého koberce. Tančila po něm ve velkých polokruzích a pyšně se blýskala na slunci. Traviny se měnily obratem v třásně zeleného hedvábí kladeného v úzké, dlouhé řady. Podťaté květy voněly pod modrou ocelí v posledních okamžicích života. Na dně louky spalo horké léto. Svým dechem vysušovalo tepny umírajících květů, že zvolna šedly a usychaly. Louka začala vonět senem.
Bouře. Celý den bylo parno. Vzduch byl přetížen horkem. Zvadlá tráva na mezi volala po vodě. Listí na stromech smutně klesalo. Bylo dusno k zalknutí. Pták unaveně proletěl vzduchem.
K večeru se nakupily na rozžhavené obloze mraky. Zprvu bělavé chomáčky spojovaly se v tmavé chuchvalce, až olověná clona par se zavěsila ve vzduchu. Z mraků zadul vítr. Divoce se zamotal v bláznivých vírech a vtom ohnivý meč rozřízl oblohu. Zahřmělo. Rozpršelo se. S novou silou se vítr roztočil. S hukotem valily se mraky nad krajinou a za sebou kropily žíznivou a rozpukanou zemi. Znova se zablesklo jednou, podruhé a již blesk stíhal blesk a hrom přehlušoval hrom. Obloha byla v jednom plameni. Proudy vody se valily polem, které ji dychtivě sálo. Ustaraní hospodáři z oken svých chalup vyhlíželi na rozbouřené nebe, jež hrozilo nemilosrdně zničit všechnu polní úrodu.
Konečně déšť ustával. Plachta mračen se roztrhala a po kusech odplouvala v dál. Nad celým krajem se vyklenula azurová báň a na ní hořelo veselé slunce plnící oblohu zlatem.
Požár. Vesnicí projel táhlý zvuk hasičské trubky. Hoří! Lidé sbíhající se ze všech stran spatřili na stodole velkostatku ohnivé jazyky a bez meškání chvátali k ohroženému místu. Ochotně se chápali dřevěných i plechových nádob na dvoře ležících a spěšně přinášeli vodu. Muži vylévali proudy chladivé vody do rozpálených jícnů plamenů. Ale nepomáhalo to. Než jim přijel na pomoc hasičský vůz, plameny rostly a pošklebenými jazyky se vysmívaly lidem.
Několik sousedů vniklo do chlévů. Poděšená zvířata se vzpírala ve dveřích, když znenadání viděla před sebou ohnivé moře a pocítila čpavý dým. Bučela zoufale. Bylo nutno násilím vyvléci je z chléva. Za stavením stranou od hořícího místa nakupil se stoh strojů a drobných předmětů narychlo vynesených.
Zatím stodola letním parnem vyschlá sálala horečkou žáru. Žhavé vlny zběsile kypěly, bouřily šíleným neklidem. Nový pronikavý zvuk hvízdl vzduchem. Houkačka motorové hasičské stříkačky hlásila svůj spěch. Nové proudy vody vrhaly se v náruč ohně. Plamen však vytrvale ohlodával krov a trámy. Háky v rukou hasičů horečně pracovaly.
Konečně se podařilo oheň utlumit. Z ohromné černé hromady nedohořelých dřev stoupaly dlouho vzhůru vlnící a kroutící se sloupečky bělostného dýmu.
Krupobití. Kalně žlutavý pruh mračen se přivlekl nad krajinu. Vítr za lesem se probudil hromovým duněním. Jak vozy naložené kamením oblaka hučí a valí se. Náhle jakoby démoni neviditelnými stromy třásli, sypou se kroupy na zemi a poskakují. Tlučou do dveří, oken a bijí v obilí. Hrom z dálky duní a hrůza všude vniká. Přírodní živel stupňuje svou sílu. Vítr klátí odněkud ledové ořechy. Stromy se uhýbají prudkým nárazům, ale kroupy bijí nemilosrdně a husté rány rozsévají na všechny strany.
Po půlhodině se krupobití umírnilo. Lijavec zašuměl. Krátká doba však stačila, aby se krásná pole i zahrady proměnily v smutné bojiště. Lány naříkají. Zlomená stébla jako bolavé vykřičníky žalují nebi. Klas na zrna je kroupami v zemi rozdupán. Řepná i bramborová nať je roztřepena v zelené cáry. Strom v poraněných větvích sténá a otlučené lupení leží mrtvo.
Nad zesmutnělou krajinou se vyklenula jako prapor sedmibarevná vlajka duhy.
V létě na poli. Je krásný letní den. Slunce zalilo celou krajinu a hravý vánek se potuluje po obilném moři. Stříbrné písně skřivanů vznášejí se ve vzduchu. V žitných brázdách hrají si vesele mladé koroptve, zatímco kohoutek na mezi stojící se rozhlíží na všechny strany, aby mu nic neušlo. Kapelník cvrček s lučními koníky hrají veselé písničky na housle, aby se malé koroptvičky mohly proskočit. Neúnavná křepelka slibuje neustále "pět peněz".
Po mezi kolem obilí prochází se jakýs panáček. Je to křeček, který v záplatovaném kožíšku horlivě cpe zrnka do své torby. Sotva křeček opustil lán, přihrnuli se odkudsi v hnědočervených kabátcích hraboši. Ostrými zoubky hryžou zlaťoučké obilí. Když byli v nejlepším, vrazila mezi ně kolčava a podávila několik nejmlsnějších.
Slunce zatím klesá do růžového západu a nad obilným lánem se rozestírá nádherný večer.
Podzim (Milena Horáčková)Podzim. Kraj chřadne sklonem léta. Podzim maluje. Z jeho palety ukápla barva do stromoví. Na listech se zachytila hněď, smísila se s karmínem nebo splynula se zbylou zelení. Jak zlatá ruda žloutne stromoví. Někde krvorudé slzy padají již z větví. Prchající slunné dny zdraví na odchodu celou přírodu bílými vlákny babího léta. Plují vzduchem jak šedivý vlas a zachycují se na kdejaký keř. Stromy zdánlivě se opírají o dlouhé, šikmé stíny, zeslabeny po vydatné úrodě. Listí v chřestivém tanci začíná poletovat. Vadnoucí traviny šumí suchou píseň.
Na sklizených polích kouří ohníčky. Chlapci je sytí drobným klestím a suchou natí. Upečené brambory v učazené slupce chutnají znamenitě. V nedalekém polesí slídí pes po ukrytém zajíci. Myslivci s nabitými puškami sejí kovovou smrt mezi vyplašenými ušáky.
Obloha olovnatí a často se studeně rozpláče. Kraj je přeorán a ples z něho zmizel. Ospalé ticho se krade po hroudách, jen mrak vran s krákotem zapadá za les.
Ptáci odlétají. Telegrafní dráty zvučí švitorem vlaštovek. Sesedly se tu opodál rodného hnízda jako noty na linkách, aby se rozloučily s domovem. Křidélka mladých odpočívají a střádají síly, aby mohla zlámat dálku, která je odnese za širé moře.
Také špaček před odletem se vrací ještě jednou navštívit svůj příbytek. Létá sem a tam, někdy se vznáší kolmo do výšky a s hejnem usedá naposledy na rozvětveném ořechu v zahradě. Navečer společně s konipasy a jinými zpěváčky se shromáždí v rákosí na pokraji potoka.
Vážný čáp se účastní v době odletu častých čapích schůzí. Po rozprávce se k večeru vrací do hnízda za komínem, ale jednoho dne se všichni čápi z celé krajiny také slétnou. Na rozloučenou zakrouží nad přechodným domovem a tiše odplouvají.
V dálkách za mořem čekají na naše ptáky domovy nové, stará hnízda a rozkvetlé stromy. Díváme se za nimi a chtělo by se zvolat Šťastnou cestu!
Posvícení. K vesnici přijel fábory opentlený vůz a na ověnčeném kozlíku posvícení. Křehké koláče seskočily a doprovázely vůz zpovzdálí. K zástupu makových, tvarohových a povidlových koláčů se přidaly kypré buchtičky. Téměř poslední se batolila bábovka a rmoutila se, že jí posvícení nedopřálo čestného místa na voze. Do zlatova upečená husa vážně vedla pod paží vykrmenou kačenu, která nemohla trysku ani stačit a kolébala se na unavených nožkách.
Vůz dojel. Posvícení zavýsklo, koláče se rozeběhly po návštěvách. Husa s kachnou jejich příkladu následovaly. Posvícení si šlo zatančit do hostince, kde vyhrávala muzika, stejně jako na návsi, kde kluci roztáčeli kolotoč. U střelnice pár mladíků závodilo o nejlepší růži pro své frajerky. S cukrovou vatou a tureckým medem zápolila nejen děcka v kočárcích, ale i jejich maminky.
Silnice v zimě. Jako kamenné řeky rozbíhají se silnice na všechny stranSilnice (Helena Stehlíková)y spojující dálky. Protkávají kraj jako tepny naše tělo. Po stranách jsou lemovány alejemi stromů a sevřeny do kleští obílených patníků. Telegrafní tyče spojované bavlnkami drátů odměřují jejich délku. Silnice je otrokem tepaným nejrůznějšími vozidly. V zimě má načechraný sněhový hermelín na prsou. Ale zakrátko se na ní vytváří pravidelný ornament v napěněných krajkách. Vozidla zanechávají po sobě kreslenou kolej. V důlku, jejž měkce vymáčklo koňské kopyto, hladový zobáček v chomáčku peří hledá potravu. Po celý den život silnicí plyne a ta ten život rozváží, až večer unavená si sedne potichu ke svým patníkům.
Vánice. Kraj spal. Nocí praskala krutá zima. Mráz stavěl silný příkrov na vodě řeky. Měsíc na obloze plakal své stříbrné světlo a třpytivé slzy se rozlévaly po sněhové ploše. Modravé stíny se dlouze kladly pod osamělými stromy v polích.
Pod jasnou oblohou pojednou odkudsi připlul mrak. Zvolna a bez hlesu houpal se vzduchem. Poznenáhlu mizela za ním bledá koule měsíce, až se zcela ponořila v nadýchnutý chomáč par. Úběl posněžených střech a těžkých záclon zavěšených na stromech ztemněla. V dáli vyvstaly nové balvany mraků a z brlohu vstal a zafičel ledem napitý vítr. S ječivým povykem rozsápal mračno nad krajem. Jako déšť bílých kopretin počaly se snášet sněhové vločky k zemi. Vtom vítr vzdychl znova a opět vyrazil na divoký hon. Vletěl mezi nové mraky a rozfoukával sněhové peří takovou silou, že vločky se vznášely nahoru a dolů, vrážejíce jedna do druhé.
Vítr šíleně bouřil. Kvílel, kašlal a drze hvízdal do oken. Sníh dlouho tančil neklidný kvapík v povětří, než se mohl zachytit země. V komínech příbytků řádila meluzína. Vítr si nedopřál nikde klidu, každou chvíli se opřel znovu, uchvátil a nesl přes dolinu a úvoz bílé chomáče. Nakonec je uložil pod vysokou mezí do závějí, do strouhy podél silnice. A do těch si znovu lehl měsíc.
Černá hodinka. Po celodenní práci jsme se navečer sesedli kolem maminky na lavici u stolu. Oheň v kamnech teple praskal. Červený hádek se kroutil po podlaze, aby se protáhl a zhasl. Maminka okamžik vzpomínala a po chvilce začala vyprávět. Za chvíli v dalekých zemích za mořem udatní rytíři bojovali s draky o princeznu proměněnou v krásnou labuť. Čaroděj zaklel každého prince v nehybný kámen. Obludy jej hlídaly dnem i nocí.
V šeru světnice viděli jsme celé pohádkové jeviště. Místo skříně v rohu se zjevila magnetová hora se skvostným zámkem. Zarostl neproniknutelně žlutými růžemi s velikými trsy, kterého každého hrdinu k smrti zraňovaly. Na jezírku uprostřed světnice se koupala bílá labuť. Mezi okny se šklebil dvouhlavý drak. Báli jsme se pohnout, abychom na sebe rozlíceného obra neupozornili.
Při tom vyprávění šero černalo, houstlo. Venku se měsíček přilepil buclatou tváří na okno, aby zaslechl ještě šťastný závěr maminčiny pohádky. Vtom cvakla klika. Tatínek s rozžatou lampou vcházel do dveří. Obludy rychle uprchly otevřenými dveřmi a tma si vlezla pod postel. Jen kolem stolu se zachytila vůně žlutých růží z pohádky.                                      
*** 
Kladu si hned několik otázek nad těmito texty: co kdysi formovalo ono barvité líčení a fantazii vesnického školáka? Mohou takovému psaní rozumět ještě dnešní stejně věkově staří chlapci? Nebo se mu nanejvýš vysmějí a budou kroutit nevěřícně hlavou, že se takto psalo za našich mladých let...? Odhodil jsem veškerá přísná měřítka a rozhodl se zkusit je zveřejnit dneska, ano po 70 letech. Jak nazvat tento můj stařecký počin? Nevím, zda znáte podobné pocity alespoň vy, mému věku podobní: takovým čtením mládnu, přestože stáří se už dostavilo, zbělely mi vlasy, místo vlastních zubů mám protézy, na těle několik šrámů po operacích, ale ani o těch šrámech na duši nechci nic bližšího vyprávět. Měl kdysi pravdu onen neznámý filozof, jehož myšlenku jsem si kdysi zapsal: Staré je dřevo k spálení, stará je kniha ke čtení, staré víno je dobré k pití a starý přítel k vyprávění...?

OHLASY NA ČLÁNEK

Kdyby Miroslav Sígl nezachránil z rodného domku v 0bříství ze velké povodně nic jiného, nežli tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodně není pošetilostí  vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejně starých dnešních školáků. Nejen, že tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a  blogů. Síglovy  předjinošské eseje rozhodně nejsou dětské nebo dokonce dětinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného žáka a posmělujícího jej v písemných projevech. Požár, Krupobití či Posvícení už naznačuje mladičkého Miroslava jako budoucího kronikáře své rodné obce. Pozorovací a vyjadřovací schopnost, smysl pro konkretnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího žurnalistu. Nechť tato výjimečně dobrá "psavost" vydrží autorovi ještě hodně let nad oněch 70, která ho dělí od literárních začátků už v školských lavicích!

Vl. Drahoš, 23.02.209 
vladislav.drahos(a)zoznam.sk
 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 21. 02. 2009  |  Copyright © Helena Stehlíková a Milena Horáčková

Jižní ČechySamota chataChalupa TelčJižní Čechy PenzionyPenzionChalupa Nová BystřiceRybářRybník chataUbytování velké skupinyKunžak penzionMěsto StrmilovUbytováníKomorník chalupa