Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (10)

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Už podle Bible stvořil Bůh nejprve Adama a z jeho žebra pak Evu. A tak jistě právě proto tvoří čeština různá podstatná jména ženského rodu příponami ke jménům rodu mužského. I zde ale nacházíme, alespoň dle našeho názoru, celou řadu problematické tvorby. Jedná se zejména o případy slov, která pojmenovávají ženská povolání, a pak také u příslušnic něžného pohlaví jednotlivých národů. Posuďte sami, jak čeština nakládá s příponami –a, –ka, -yně, -ovka, -ice. Jistě jsou v pořádku dvojice lékař- lékařka, kuchař – kuchařka, ale což takhle pradlen – pradlena, nebo švadlen – švadlena?
Počítač je sice neodvrhl, ale jen proto, že ty mužské řemeslníky považuje za druhý pád čísla množného jejich ženských protějšků! Podívejme se, jak si ten náš výtvor techniky poradil s dalšími možnými příponami. Četník – četnice, ale nikoli četnička, podobně číšník – číšnice, ale ne číšnička. Samozřejmě ale platí - nosič – nosička i nosnice! Zde je navíc třeba upozornit, že tato slova nejsou odvozena od nosu, nebo ano? Zajímavé možnosti nastávají v případech vědec, učenec, strážce a honec. Máme vědce a vědkyni, ale nemáme vědku,to snad proto, že by to připomínalo spojení – štětec – štětka! Herec zní sice podobně jako vědec, jeho ženský protějšek však není ani herkyně ani herka, ale herečka, i když opět herka počítač zmátla a on ji přijal, ovšem zřejmě jako ošuntělého koníka či staré auto. Máme ale učenkyni i učenku, i když ta druhá je odvozena od učně, máme také strážkyni a ne strážku. Ale pozor, od honce nemáme ani honkyni, ani honku, ještě tak možná samohonku, a dokonce nemáme ani honačku, ačkoliv v podvědomí bychom ji přijali a honáka počítač samozřejmě bere! Pozoruhodné jsou pak i další dvojice: vědma – vědmák, nebo vševěd – vševědka, vše počítačem přijatelné! Čeština si vůbec nedovolila utvořit ženský rod od slov jako je potomek či šašek, ačkoliv by bylo jistě hezké, kdybychom měli i potomku, šašici nebo šaškovou, i když počítač, opět ze známých „pádových“ důvodů, tu podtrhl pouze jedno slovo.
 
A nyní příslušnice jednotlivých národů. Přípony stejné, ale připínané trochu bez ladu a skladu. Zde jsme na velkých rozpacích, jak se to vlastně tvořilo. Nejčastější příponou je jistě –ka: Fin – Finka, Nor – Norka, Čech – Češka, Němec – Němka, Polák - Polka a tak dále, ale nikoliv Žid – Židka, ač ji počítač nepodtrhl! Zdálo by se, že Řek vyžaduje Řečku a Turek pak Turku, či Turečku, a přitom máme pouze Řekyni a Turkyni. No a Němkyně na rozdíl od Němky zní dosti pejorativně a Čechyně by snad neřekl nikdo. Paradoxně ale pak počítač sám v této poslední větě nepodtrhl nic! Ano – to jsou paradoxy! Zajímavé jistě je, že se může říkat Polka i Polačka a Slovenka i Slovačka. Také by se zdálo, že podle vzoru Žid – Židovka by se mohlo postupovat i v dalších třípísmenných názvech příslušníků různých národů. Pak bychom měli třeba: Finovku, Norovku nebo Rusovku a také Irovku. No – nechme / pardon / nechejme tokoňovi, ten má větší hlavu.
 
Takže na závěr jen pár rýmů, a to opět téměř až úplně absolutních:
 
                             Z podzimní mlhy se vynoří maličký kousek za Vinoří.
                                 Nejen slovy, leč i činy šířil slávu staré Číny.
              V Evropě bohužel málokdo tuší, jak správně malovat tou čínskou tuší.
 
                            Marně na nás mapu loudil, proto stále kolem bloudil,
                                         byl to totiž břídil, auto blbě řídil.
 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 03. 2009.