Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (18)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (18)

Pracovala jsem mezitím stále ve Stavebninách. S vedoucím jsem vycházela dobře. Navíc jsem se zde ani nenadřela, protože zboží, které naši zákazníci požadovali, jsme většinou na skladě neměli. Pokaždé nám kvůli tomu sprostě nadávali, ale nebrala jsem jejich spílání osobně.
Vedoucí Volánek asi poznal, že se na mne může spolehnout, takže se ve skladu objevoval stále řidčeji, tvrdil, že shání po celé republice zboží. Tvářila jsem se, že mu věřím, i když jsem věděla, že popíjí už od rána s podobnými násosky U černého koně. Táta mi to pokaždé hlásil, když tam mého šéfa zastihl.
Jednou, když už jsem chtěla zavřít boudu a vypadnout na oběd, objevila se ve dveřích Simona. Vůbec jsem se na ni neutrhla, jak bych to zcela určitě udělala v případě, že by pět minut před dvanáctou někdo cizí ještě opruzoval, ale naopak jsem ji velice srdečně přivítala. Za Simonou vpadli dovnitř i její dva chlapečkové. Daneček a Oldříšek byli pěkná čísla! Řekla bych, že zcela nezvládnutelné děti. Sotva mě pozdravili, už lítali po místnosti jako zběsilí, brali do rukou věci, které se jim líbily, ty jim pochopitelně padaly na zem, čmárali bez dovolení po papírech na šéfově stole… hrozné! Chovali se stejně, jako když občas přišli na návštěvu k nám. To mi také určitě něco rozbili, ušpinili nebo zničili. Vždycky jsem s nimi potom srovnávala naše děti. Kdyby totéž dělala Deniska nebo Patrik, zařvala bych na ně, ať toho nechají, nebo bych jim vystřihla jednu na zadek…! Naštěstí k tomu nikdy nemuselo dojít. Výsledky naší výchovy se už dostavovaly: Deniska měla na vysvědčení velkou jedničku a pochvalu za svědomitou práci a Patrika si učitelky ve školce nemohly vynachválit, jaký je to hodný a bystrý chlapec.
Simona se však tvářila, jako by se jí to jejich běsnění netýkalo!
- Pojďte, něco pro vás mám! křikla jsem na ně. Vyhrabala jsem ve skříni staré vzorky barevné mozaiky a krabici jim vynesla před boudu, aby si pohráli. Kluci mě zvědavě následovali. Drobné dlaždičky, které jsem jim pak vysypala na schody, je zaujaly. Začali se s nimi hrát. Odhadovala jsem že od nich budeme mít nějaký čas pokoj.
- Kafe si dáš? položila jsem uvnitř sestře zásadní otázku.
- Jo…! přisvědčila nepřítomně. Už kouřila.
Zdála se mi jakoby zahleděná do sebe. Možná je nemocná! napadlo mě. – Není ti něco?! zjišťovala jsem.
- Ne! Ale něco bych od tebe, Martino, potřebovala!
- No konečně…! zajásala jsem schválně takhle zvesela.
- Povídej!
Simona se nejistě na mne zadívala a skoro zaprosila:- Potřebovala bych pohlídat děti…!
Přestože mě žádala o dost riskantní službu, ujistila jsem ji, že se na mne může spolehnout. -Kdy…?! zajímalo mne.
- Dnes večer…!
- To znamená i přes noc?!
Očima mi dala na srozuměnou, že jsem uhádla správně. V duchu jsem si okamžitě zvolila optimální místo, kam její kluky uložím. – Jdete někam s Viktorem?! řekla jsem bez větší zvědavosti. Věděla jsem, že spolu dost často podnikají zpiťácké tahy po různých hospůdkách a restauracích, kde pracovali Viktorovi kolegové.
- Ne…! řekla Simona a po delším odmlčení dodala velice tiše: - Potřebuji si něco zařídit!
- V noci…?! A sama?!
-Jo! potvrdila lehkým, řekla bych odevzdaným přikývnutím.
Napadla mě jediná z tisíce možných reakcí: - Ty někoho, Simono, máš?!
- Já ne, ale Viktor!
- Kecáš…! zasmála jsem se křečovitě.
Znovu nervózně popotáhla z cigarety. – Ne… vím to!
Voda v konvici vřela, přelila jsem ve skleničkách po hořčici kopečky připravené kávy a nesla je opatrně na stůl. Při těch opatrných krocích jsem se jí zeptala: - Jak jsi na to přišla? Teprve pak jsem postavila kávu na stůl.
Simona se bolestivě usmála. – Víš přece, jak rychle takové novinky po městě letí…!
Měla jsem v úmyslu přiznat se, že  podobných zpravodajských relací jsem pro přemíru práce se stavbou neměla příležitost moc vyslechnout, ale posléze jsem odhadla, že bude líp, když se soustředím pouze na problémy sestry.
- Znáš ji?!
- Jistě…! přisvědčila Simona, zamáčkla nedopalek cigarety do popelníku a oběma rukama sáhla po kávě. – Ty taky! pravila přes okraj skleničky, z které stoupal pramínek lehké páry.
- Kdo to má být?!
- Eva…! triumfovala moje sestra.
Vydechla jsem nevěřícně: - Jeho první žena…?!!!
- Jo, zase za ním leze! pokračovala Simona už s pláčem.
- Vždycky, když Viktor slouží odpolední, čeká na něj ve Slávii, až mu skončí směna, a 
pak spolu jednou k ní…!
- Víš to určitě?!
- Jasně. Jedna moje kámoška s ní dělá v nemocnici. Ví o ní všechno… řekla mi to!
- Taky to mohou být jenom drby! namítla jsem a podala jí svůj kapesník
Simona se do něho hlasitě vysmrkala, ale současně při tom zahuhňala: - Nejsou… vím to i odjinud!
Počkala jsem, až se trochu uklidní. – S Viktorem jsi o tom mluvila?
- Ten všechno zatlouká. A taky na mne řve. Je mu jedno, jestli přitom probudí kluky! Oni se ho pak děsně bojí a pláčou…! Simoně znovu začaly téci po tváři slzy. – Dneska večer si na ně ale počkám! Chci je spolu vidět…!
- Simono, neblázni, nedělej to…!
- Ne, už jsem se rozhodla! A doufám, podívala se na mne s nepříčetným výrazem v očích, - že ty, jako moje sestra, budeš stát při mně!
- Jistě…! ujistila jsem ji nerada. – Ale co když to pravda skutečně bude, co pak budeš dělat?!
- Nevím. Asi ho zabiju…!
- Neblázni! Třeba o nic nejde! Máte spolu děti, dva krásné kluky, chtěla bys snad do konce života s nimi žít sama? Kluci budou potřebovat tátu čím dál víc! Přece se nerozvedeš?!
- Nech mě, Martino! usadila mě Simona mrzutě. – Je to snad moje věc. A jestli mi chceš aspoň trochu pomoci, pohlídej mi dnes přes noc kluky.
- Klidně je večer přivez! řekla jsem už stručně a vzdala se všech dalších výchovných akcí.! Stejně jsem si při těch radách připadala, jako by mými ústy najednou promlouvala naše máma. Vlastně jsem byla z nás dvou tou starší, co už musí mít rozum.
- Tak fain! prohodila ještě Simona, v zrcátku pudřenky, kterou vylovila z kabelky, zkontrolovala svůj obličej, trochu se upravila a dala se na odchod. Šla jsem ji před boudu vyprovodit. Daneček se tam už rval s Oldříškem o nazlátlou kostičku, asi jedinou, kterou v krabici našli. Když Simona zjistila příčinu jejich sporu, vyrvala ten vzácný klenot Oldříškovi z ruky a beze slova hodila za sebe přes plot do sousední zahrady. Kluci zmlkli a vyjeveně na mámu zírali. Potom za ní poslušně cupitali k bráně našeho areálu.
Přemýšlela jsem o Simoně v práci celý zbytek pracovní doby. Věděla jsem, že nemá život s Viktorem snadný. Byl skoro o deset let starší a mně se často zdálo, že se na svou ženu dívá jako na malou, i když hezkou holčičku, občas dost rozmazlenou, kterou je třeba občas okřiknout a připomenout jí, že v manželství bude rozhodovat pouze ten, kdo je starší, moudřejší a zkušenější.
Přestože jsem se svou sestrou cítila, vadilo mi, že svou ochotou pohlídat jí dnes přes noc děti jsem nechtěně vyjádřila své antipatie vůči Viktorovi. Přitom jsme až dosud spolu vycházeli dobře, i když jsme se občas vzájemně dobírali a škádlili. Navíc mi celá ta detektivní akce připadala primitivní a směšná, jako vystřižená z nějakého filmového cajdáku…!
Vzápětí po této myšlence jsem se okřikla: Jak by ses chovala ty, kdybys zjistila, že tě Luboš podvádí?!!! Možná že bys dělala mnohem trapnější věci! Poznala jsem jistou míru žárlivosti v době, kdy Luboš jezdil jako ředitelský šofér. Čekala jsem na něho, až se pozdě v noci vrátí, a také jsem si pokládala otázku, zda nemá někde nějaké to vedlejší potěšení…
Ale přijít na něco konkrétního, vědět, že si doopravdy nabalil jinou ženskou, myslím, že bych ho snad zabila! Nedokázala bych mu prominout jeho zradu!
Byla bych šílená, a přitom strašně zlá a nebezpečná…!
V téhle pokřivené náladě, kdy jsem za Viktora začala už ze zvyku začala nenávidět i svého muže, jsem odpoledne vyzvedla Patrička ve školce a vracela se domů. V hlavě mi naskakovaly všechny možné situace, kdy mě mohl můj muž podvést.
Když jsme přicházeli k našemu domku, který jako jediný před časem rozzářil ulici Na Příhonech, zahlédla jsem, že se vzadu na naší zahradě něco děje. – To je táta! Zvolal radostně Patrik a utíkal k vrátkům. Nevzrušeně jsem ho následovala. Teprve když jsem obešla po chodníčku přední část domku, spatřila jsem svého muže a Denisku. Luboš v montérkách a prošívaném kabátě prosíval písek,který nám zbyl ještě od stavby a rozhazoval jej po záhonech, aby tak zlehčil těžkou zem. Poradili nám to sousedé. Pokaždé, když se vracel s prázdným kolečkem k prosívačce, vozil na něm Denisu. – Mě taky, táto! Volal v běhu Patrik. Luboš zastavil, pobídl ho, aby se vtěsnal do korby k Denise, a s oběma vyrazil po chodníčku ke mně. Děti radostí ječely.
Zastavili přede mnou. Luboš, nepouštěje držadla kolečka, se trochu naklonil stranou, aby mě políbil. – Ahoj…! vítal mě.
Mohla jsem si přát jiný důkaz lásky svého muže?!
Hned se mi nálada zlepšila. – Přinesu vám sem něco moc dobrého! slíbila jsem.
- Hurááá…! volali ti tři šílenci.
Večer přivezla Simona kluky. Chvíli si hráli s našimi dětmi, ale když jsem je uložila do postele, brzy usnuli.
- Co že jsou tady? Napadlo mého muže, když se ke mně vracel z koupelny.
Řekla jsem mu, že Simona si musí něco zařídit. Luboš už dál nevyzvídal. Vklouzl vedle mne do postele, přetáhl si prošívanou deku až přes hlavu a předstíral, že je velice ospalý.
Neměl šanci.
Ráno, krátce po sedmé si moje sestra přijela pro svá dvojčata. Slyšela jsem pod okny jejich auto.Byla jsem už vzhůru a připravovala dětem snídani. Stiskla jsem tedy dálkové ovládání vrátek, aby mohla vejít. Za malou chvíli se objevila v kuchyni. Jak jsem u stolu mazala máslem krajíčky chleba, byla jsem ke dveřím obrácena zády. – Tak co, jak jsi dopadla…?! Ptala jsem se povzbudivě.
Za mými zády se ozvalo: - Takhle!!!
Rychle jsem se po ní otočila a ve stejné chvíli viděla, jak dvěma prsty ukazuje na své levé oko, které má přelepené náplastí. Přistoupila jsem k ní blíž a důkladně si to místo prohlížela. – Co se ti, proboha stalo?!
Simona ze sebe shodila krátký flaušový kabátek, zřejmě nový, protože jsem ho na ní ještě neviděla, přehodila jej přes opěradlo židle a opřela se zadkem o hranu naší kuchyňské linky. – Povídali jsme si trochu s Viktorem…! vysvětlila mi stručně. – Teď se vracím z pohotovosti. Říkal doktor, že jsem měla štěstí. Mohla jsem přijít o oko! Zapálím si tady, jo?!
S nepříliš velkým nadšením jsem jí to dovolila. Neměla jsem odvahu pobídnout ji, aby mi vyprávěla, jak prožila předcházející noc, raději jsem se znovu vrátila k těm chlebům. Simonu asi dým cigarety trochu uklidnil, protože začala sama… - To víš, že měl s tou krávou zase spicha! ulevovala si. – Čekala na něj před Slávií do půl jedné, až skončí. Pak šli spolu k našemu autu a někam odjeli… Někam?!!! opravila se s úšklebkem. – Je mi jasné kam! K ní do bytu…! Čekala jsem na něho doma, až se vrátí. Víš, kdy se objevil? Skoro ve tři! A do očí mi tvrdil, že jim přišla kontrola! Řekla jsem mu, že jsem tu kontrolu viděla! A víš, co mi ten ubožák tvrdil? Že Eva našla nějaké doklady k autu, byl prý se na ně podívat, jestli to není něco důležitého…! Vysmála jsem se mu do očí, ať ze mě nedělá blbou nánu, které může namluvit, co chce! Prostě jsme se děsně pohádali. Štěstí, že doma nebyli kluci! Nakonec, když byl v úzkých, jednu mi ubalil…! Jenže já mu to nedaruju, já se mu, Martino, strašně pomstím!
Do kuchyně vtrhly s bojovým pokřikem všechny čtyři děti. Stačila jsem se ještě zeptat: - Snad se nechceš s Viktorem rozvést?!
Simona pomohla jednomu z chlapců na židli, a když mu přistrčila hrneček s čajem, zlomyslně se ušklíbla a připomněla mi: - Jsem snad blbá?! Potom se věnovala u stolu dětem. Když odjížděli, vyklonila se ještě z okénka jejich auta a křikla na mne: - Jo, a našim to, prosím tě, neříkej!
- Spolehni se! Ujistila jsem ji.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2009.