Josef Čermák: O Moliérovi, Chudáku manželovi a také o Novém divadle

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

O Moliérovi, Chudáku manželovi a také o Novém divadle (které kdyby nebylo, bychom musili založit)  (20. - 22. února 2009 hrálo Nové divadlo v Torontě Moliérovu hru Chudák manžel)
 
Moliére, který se narodil v Paříži v roce 1622 (u nás v té době řádili vítězové na Bílé hoře) se vlastně Moliére nejmenoval. Narodil se jako Poquelin (tatínek byl čalouníkem Ludvíka XIV), v mládí se stal členem Béjartovy divadelní skupiny, zvané Illustre Théatre, s kterou 13 roků putoval po Francii ( a během té doby se stal nejdříve milencem starší dcery, Madelainy, a později manželem její mladší sestry, Armandy), než zakotvil v Paříži, získal přízeň krále "Slunce" a v letech 1658 až 1673 bavil Paříž v Palais Royal. Je autorem pěkné řádky brilantních her, Misantrop, Lakomec, Zdravý nemocný... V Zdravém nemocném hrál titulní roli v roce 1673. Bylo to v této roli, kdy ho - ve stejném roce a možno říct ironicky - ranila (a zabila) mrtvice...
 
Chudák manžel je typickou ukázkou Moliérova dramatického genia: křivé zrcadlo ukazuje směšnost a pokrytectví hlavně šlechtických kruhů Moliérovy Francie. Občan Dandin (hraje ho - výborně - Roman Kozák, můj kolega ožrala v Adamovi Stvořiteli bratří Čapků) se oženil s dcerou baronských rodičů, které hrají s brutální přesvědčivostí Lenka Kimlová a Martin Bonhard. Lenka Kimlová, fyzicky dobře udržovaná, ale morálně zřejmě postrádající jedinou sympatickou vlastnost, personifikace naduté pýchy na členství v šlechtickém stavu, umělkyně v pružném kličkováni mezi zákeřnými fakty, které je schopna a víc než ochotna vidět jako opak toho, čím skutečně jsou. Jejího manžela, pana barona, ačkoliv jsem s ním hrál bůhví kolikrát  a na jevišti viděl ještě víckrát, jsem skoro nepoznal.
Hrál ho Martin Bonhard, který - jak každý příznivec Nového divadla a spousta lidí mimo ví - je pěkný, pohledný, dosud mladý muž štíhlé vzpřímené postavy a zvonivého hlasu. Naproti tomu pan baron byl zkroucený nepříjemný dědek, pohybující se s pomocí dvou holí, jehož hlas se obtížně prodíral troskami jeho rozpadávajících se vnitřností, jen o málo víc v baronské domácnosti než příštipek na střevíčku jeho baronské choti. Bravo, Martine! A tato baronská dvojice přivedla na svět stvoření tak mravně otrlé, že mi to bralo dech. Podváděla svého manžela stylem, za který by se nemusila stydět žádná světová celebrita naší doby. Kroutila zadečkem, přibližovala se a odtahovala, předstírala a zastírala a když byla chycena ve svých vlastních pavučinách, drze rozehrála uraženou nevinnost tak dryáčnicky, že by se i kameny rozplakaly. A kdo hrál toto stvoření, nesoucí andělské jméno Angelika? Radka Tamchynová... Radka Tamchynová, kterou jsem už viděl v tolika podobách… naivka, milující žena, potvůrka, tragická oběť. Ale tohle? Jak to řekl její dlouho trpící manžel, občan Dandin?
"Keď si človek vezme, tak ako ja, mrcha ženu, najlepšíe urobí, keď skočí dole hlavou rovno do vody." A kdo je partnerem Angeliky v tomto rošťáckém chování? Viscount Klitander, nechutný pochlebník, zkušený podvaděč, prostě mizera. A kdo hraje Klitandra? Muž hrdinského zjevu, jehož pouhé objevení rozeznívá srdce žen od 14 do 90 let milostnou melodií, muž, v němž jsem vždycky viděl ochránce ženských ctností... jinými slovy: Honza Šmíd! Honzo Šmíde, jak jsi mohl? A kdo je jeho pomocníkem? Sluha Lubin. Vysoká, štíhle vyhublá postava, pohybující se klouzavě hadími pohyby (s dobrými šancemi vyhrát mistrovství světa v bezbruslovém krasobruslení), pravděpodobně nejsympatičtější v této ošatce těžko stravitelných lidiček. A hraje ho - a znamenitě - Viktor Matějkovič. A nakonec jsem si nechal Klaudinku, Angeličinu společnici. Pletichářka každým coulem, duchovní matka Angeličiny zlotřilosti, která sama by nepohrdla... Nakonec jsem si ji nechal hlavně proto, že ona - jako režizérka nese velký díl zodpovědnosti - a mimochodem, jmenuje se Zuzana Martínková - že Toronto mělo příležitost tuto hru uvidět a královsky se pobavit, ačkoliv jí nemohu odpustit, že v dopisu "váženým divákům" (jak nás uctivě oslovuje v reklamním materiálu) se odvažuje tvrdit, že my (a nikdo z nás) - o několik století později není o nic lepší nežli urozená banda v Moliérově hře. Nebo, že by - nedej bože - měla pravdu?
 
O úspěch představení se zasloužila řada dalších věrných divadelníků: Alice Králová (překlad), Roman Kozák, jinak občan Dandin (scéna), Jarka Spejchalová (každý chválil její kostýmy), mnohoobročník Bohdan Zatovkanuk (světla, hudba a zvuk), Dáša Belačíková a Jana Fabiánová (pokladna), Dáša Belačíková a Radka Tamchynová (ano, zrádná Angelika) (rezervace), Ivana Janů a Míla Bendová (nápověda - jedna by na to nestačila, tento soubor hraje dobrodušně), Míla Bendová (inspice), Zuzana Novotná (propagace), Laci Hamvaš (video záznam), Dáša Kosová (foto).O úspěch představení se zasloužilo i to, že na jevišti každý mlel svým rodným jazykem - čeština se libě mísila se slovenčinou - a pokaždé, když divák měl chuť si zdřímnout, přechod z jednoho jazyka do druhého ho probudil.
 
Jak vidno (tenhle výraz jsem už dlouho neslyšel)  torontské Nové divadlo není jen tak nějaká všelijaká šmíra. Snad i proto, že mělo možnost stavět na práci divadelních vášnivců, kteří v Torontu divadelničili už v třicátých letech minulého století. Rekrutovali se z řad "hladové emigrace" třicátých let minulého století. Zkoušeli po domácnostech (často v bytě Jana Papesche - zemřel v roce 1995 ve věku 95 let), hráli hry většinou z venkovského nebo lesnického prostředí a hráli je, kde se dalo, včetně haly slovenského katolického kostela. Nejčastěji režíroval Bedřich Rezek, mezi herci se nejčastěji objevovala jména Karel  Růže, Rudolf a Marie Buštíkovi, Ladislav Vávra, Františka Karlíková, Sláva Surý.
Další fáze byla zahájena poúnorovými uprchlíky (včetně mne, takže jsem očitým svědkem až k dnešku) v roce 1951 představením Švandy Dudáka a zvlášť výrazně se zapsala produkcemi Maryši a R.U.R. Tato fáze trvala až do roku 1968. Z režizérů vynikli Růža Karycová-Haisová, František Sobotka, Jindra Zoder, Zdeněk Dostál  a František Hanka, z herců Marie Gregorová, Zdeněk Vykoukal, Jan Marr, Josef Rampáček, Milan a Eliška Crhákovi, Antonín Večeřa, Josef a Gita Štalmachovi. K úspěchu mnoha představení přispěli členové Kroužku Moravských Slováků.
 
Nové divadlo, nepravděpodobné dítě invaze v srpnu 1968,  se zrodilo 14. března 1970. U jeho kolébky stáli Adolf Toman, Ferda a Irma Čulíkovi, Milan Crhák, Zdena Salivarová-Škvorecká, Hugo Hošek, Joža Ligda, Jindra Polívková, Zlata Novotná, Jan Novotný a já. K nim se přidali Pavel Král, Jana Fabiánová, Ivan Rázl, Bohouš Máca, Míla Plačková, Tomáš Mašek, Jindra Polívková, Miluška Beckerová Ivan Rázl, Marie Klečková, Ivan Klácl, Jan Šmíd, Martin Bonhard, Dušan Novotný, Radka Tamchynová, Lenka Novotná, Luděk Bogner, Lenka Nováková, Adriena Lis, Dáša Belačíková... A v posledních letech talentovaní slovenští herci, Zuzana Martínková, Viktor Matějkovič, Roman Kozák.
 
Nové divadlo se představilo provedením dvou z našich nejčeštějších her, Lucerny a Fidlovačky a zatím inscenovalo nějakých 150 her, mezi nimi Léto, Manon Lescaut, Zdravý nemocný, Deset malých černoušků, Měsíc nad řekou, Antigona, Maryša. Ze života hmyzu, Žebrácká opera, Vernisáž, Bílá nemoc, Vánoční mše, Kytice. Medvěd, Podskalák, Hrátky s čertem, Ženitba...
Nastudovalo i pět světových premiér: Host do domu Josefa Škvoreckého, Pokoušení Václava Havla, Restituce vodníka Čochtana Pavla Krále a dvě produkce manželské dvojice Ladislava a Brigity Hamvašových (kteří se stali členy Nového divadla v roce 1995) I, Francois Villon a I, George Friedrich Handel a vlastně i Brigitinu dramatizaci románu Miloslava Švandrlíka Břetislav a Jitka. Jako hosté se souborem, mimo jiné, vystoupili: Jan Rubeš, Jiří Voskovec, Alena Bílková, Alice Kubíková, Milan Lasica, Julius Satinský, Josef Zíma, Jiřina Bohdalová, Viktor Preis, Stela Zázvorková, Václav Postránecký, Emilia Vašáryová...
 
To všecko na jiném světadíle, než na kterém se nachází jejich rodná zem, v zemi, kde se mluví jiným jazykem, než řečí, které je učila jejich matka, v zemi, kde počtem jsou bezvýznamnou menšinou. Teprve, když se podívám zvenčí, uvědomuji si velikost díla, kterou tato nevelká skupinka lidí za posledních 70 let v Torontu (a od roku 1976 podobná skupinka ve Vancouveru) vykonala. A které by ovšem nebylo možné bez podpory věrných diváků. Pěkná řádka z těch, kteří tento malý světský zázrak vytvářeli, už odešla, dalším kyne nesmlouvavý čas. Ale je tu dost mladších, na které přechází povinnost pokračovat v tak krásném úkolu, jakým je krajanské divadlo v  místech tak vzdálených od rodné země, jakými jsou Toronto a Vancouver.

FOTO copyright ©Jan Rotbauer www.canadianczech.com

Foto © archív autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 03. 2009.