Pavel Pávek: Chůze černou temnotou

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Ač jinak vlastně zarytý samotář, přidal se toho týdne Poutník ke staré partě. Vítání slunce patřilo k dávné tradici roky dodržované prvního podzimního dne. Slušelo se při té příležitosti vyrazit na týden do hor a jako vždy se ubytovat poblíž známé hospody Na Peci v Peci pod Sněžkou. Již dlouhé roky krátce před půlnocí vyráželo patnáct lidí rozvážnou chůzí do černé temnoty. Poslední světla končila u dolní stanice lanovky, slabí jednici nasazovali po vzoru svatojánských broučků svítilničky čelovky, ještě méně drsní pocestní šátrali v postraních kapsách kletrů a hledali baterky.
Poutník se záměrně držel pár kroků za posledními. Neměl strach, že se někdo z party ztratí, jen, i jako její součást, chtěl šlapat podle letitého zvyku alespoň trochu sám. Zdroj umělého světla neměl, ani ho nepotřeboval. V naprosté tmě se konečně nepohyboval prvně a cestu před sebou znal jako tirák svoji nejčastěji projížděnou dálnici. Minuli odbočku k Modrému dolu, někde v dáli za pár okamžiků začne prosvítat bílá silueta kapličky, údolí bude stále stísněnější, nekonečná tma znásobí jeho tajemnou ponurost, jen vedle cesty se rýsuje sotva znatelná věžička Boudy v Obřím dole.
Cesta se mění ve stezku a lesem vede noční expedici k místu zvanému Kovárna. Tradiční místo prvního odpočinku, na kterém kdysi kovárna skutečně stávala, je dnes i vchodem do podzemí Sněžky, návštěvy mají možnost sledovat stopy činnosti dávných horníků, projít se malou částí rozlehlých podzemních prostor. Poutník neoddychuje s ostatními, šlape standardním tempem dál, počká až u vodárny na břehu Rudného potoka.
Usedá na kámen vedle zděného portálu vodárny a zdánlivě podřimuje. Nespí, jen se přenesl do roku 1912 a s hrabětem Czernin-Morzinem uvažují, že by se stavbám na vrcholku Sněžky docela hodila vodárna. Zatím nutnou tekutinu na zádech přinášejí nosiči, ale její spotřeba den ode dne stoupá, voda s stává téměř vzácností. V dálce problikávají světla zbytku výpravy, všichni se vydávají strmým kopcem, přeskakují z kamene na kámen k někdejší Luční boudě. Poutník se opět úmyslně opozdí, musí přece na pár vteřin zastavit u kříže postaveného na památku Štefana Dixe, zahynul zde v lavině.
„Člověče, tys měl nepředstavitelnou smůlu, kousek vedle žít a tady se nechat zasypat pitomou lavinou…“
Být trochu světla za lavinovým polem plném kamení je vidět kousek Sněžky, na hřebenu i sloupy lanovky z Růžové hory.
Poutníkovo tempo zůstává standardní, ale hlavní část expedice dochází, dostává se opět do čela pelotonu, stoupá k místům, kde ještě v roce 1982 stávala Obří bouda. Předchůdkyní měla na stejném místě od poloviny sedmnáctého století, bydleli v ní dělníci, kteří stavěli kapli na Sněžce.
„Tak vyzkoušíme, jak se jim tenkrát chodilo do práce,“ mumlá pod vousy a vyráží dalším kopcem, jen lehce, kvůli snazší orientaci, se přidržuje řetězu lemujícího trasu k vrcholku. Sedá nedaleko party mladých cestovatelů a trochu nevěřícně slyší, že zabloudili dole pod kopcem a nedopatřením dorazili oklikou po kamenné silnici do Polska, ještě že vyšli včas a s předstihem. Když se mladá parta začne rozčilovat nad špatnou funkcí GPS, znechucen nasazuje kožený australák a odchází ke kapli. Kdy že to byl na nejvyšší hoře prvně? Před padesáti roky?
„Rány boží, jak já sem mohl tolikrát vylézt bez navigace, vždyť já vlastně na Sněžce snad nikdy nebyl….“
Tma barvy černé se pomaličku mění v šedou, jaksi řídnoucí, na vrcholu je již celá parta, posedávají, sledují. Putník se nenápadně odsunuje, jsou děje, které chce sledovat v osamění. Horizonty nejsou již pouze tušené, začínají růžovět, žloutnout, červenat; škála barev předčí paletu malíře s největší fantazií. Poutník z brašny ani nevytahuje Olympus, ví dobře, že snímek by byl buď pouze špatný, a nebo hodně kýčovitý, po dlouhých létech pokusů pochopil, že jsou věci a příběhy fotoaparátem prostě nezachytitelné. Slunce, nejprve sytě rudé předvádí své schopnosti proměn, po obloze letí tak rychle, že jeho cesta je sledovatelná okem a stává se známým zlatým kotoučem. Krásné představení končí, opona pomalu klesá, publikum se bez potlesku rozchází.  
 
 
Sestup k Růžové hoře balvanitým kopcem, cesta rovinou pod lanem ještě snící lanovky a klesání lesem připadá všem jako lehká, relaxační procházka. Hlavní náplní rozebíhající se diskuze je řešení zásadní otázky, zda již bude otevřeno v hospodě Na Peci, kde se sluší vypít pivo zvané sestupní. Spodní stanice lanovky je za zády, hospoda Na Peci se blíží, řeč plyne, blíží se desátá hodina, třeba brzy dojde i na vytoužený nápoj vonící chmelem a tak krásně smetanově hladící vyprahlé hrdélko…
Žízeň bývá nositelkou různých myšlenek. Nikdo již neví, kdo přišel s tou dnešní:
„Hele, Poutňas, vykračuješ si nějak křepce. A ještě fajfkou ohrožuješ životní prostředí… Že bys to nezvládl ještě jednou?“
Poutník musí ze všeho nejdříve urovnat popel v hlavičce dýmky, soustředěně přidusat žhnoucí tabák.
„Já?“ zatáhl rozvážně a soustředěně, jak si jen dýmka z neušlechtilejšího dřeva zaslouží. „Proč myslíš, že ne?“
„Prosím tě, nejdál u Kovárny bys bídně vypustil svoji hříšnou duši a uhynul…“
Poutníkův úsměv býval zřídkakdy ironický a hlavně pod rozježeným vousem neznatelný:
„Třeba bych to i přežil, Klidně uděláme pokus.“ Nadhodil usárnu a pomalu se otočil zpátky k cestě do Obřího dolu.
„No, počkej, to by mohl vyprávět kde kdo - já byl na Sněžce. Jak to dokážeš? V dole uhneš, projdeš lesem pod Růžovku, tam budeš dvě hodiny chrnět a potom přiletíš za námi…“
Poutník se rozchechtal docela hlasitě, rozvážně uložil dokouřenou dýmku do koženého váčku; musí přece s čistěním počkat, až popel vystydne.
„Já? Snadno. Seber se a pojď se mnou…“
Kupodivu zájem o doprovod nebyl a vše vypadalo, že k druhému výstupu na nejvyšší vrchol Čech toho dne již nedojde.
„Počkejte, mám nápad,“ozvala se jedna z dívčí části horské expedice. Zalovila v kapse batohu, chvíli hledala, snad až zbytečně dlouho, a podala Poutníkovi svou fotografii.
„Jinou mít nemůže a na tuhle v poštovně nechá dát razítko, je konečně i s datumem.“
Poutník dlouze hleděl na fotografii, krátce na dívku a opět dlouze na fotografii. Mimo slečny byly na snímku plavky. Odvážně úsporné plavky. Uložil opatrně obrázek do kapsy maskáčové bundy, otočil se k autorovi nápadu a jen prohodil:
„Když vyhraju, platíš večer útratu Na Peci.“
Nezbylo než přikývnout, Poutník se po pár krocích otočil a všem zamával. Všem, ale slečna s fotografií měla dojem, že jí o něco více.
Tři hodiny a dvacet minut ve staré krkonošské hospodě uběhly celkem příjemně. Dveře se otevřely bez hlesu a stejně tak se Poutník usadil na jistě náhodou volné židli vedle slečny z fotografie. Stále mlčky hodil kožený australák na věšák vedle vchodu, zalovil v kapse maskáčové bundy a rubem vzhůru položil na stále čistý ubrus tuhý, po jedné straně lesklý papírový karton. Razítko z poštovny na Sněžce mělo dnešní datum a ani nebylo rozmazané.
„Tak, abych si začal objednávat…“ zahlaholil konečně. „Pánové, já vám asi nikdy neříkal, že jsem tady dva roky dělal u Horské služby?“
Posunul opatrně fotografii ke slečně. Zadívaly se na něho hluboké oči a tiše, velice tiše jako by jen pro jeho uši se ozvalo:
„Dala jsem si za celou dobu jenom dvě decky červeného…“
Poutník se rozvážně obrátil ke zbytku lehce rozjařené party:
„Hele, mám toho dneska už nějak dost a vy byste měli sázku sakra lacinou. Takže placení útraty bych myslel přesunout na zítřek…“
Zdálo se mu, že lehký úsměv slečny z fotografie byl nějak slibný a věnovaný pouze jemu.

Foto © Pavel Pávek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 03. 2009.