Jana Pilátová: Milý deníčku... (6)

Rubrika: Literatura – Fejetony

Jak ten čas letí...

Dlouho tomu, co jsem něco naposledy vložila na nepopsaný list. Život zhuštěný do přihrádek hodin, dnů a měsíců je mi nějak podezřele těsný jako malý kabát. Pravděpodobně se po zimě srazil při praní na vyvářku nebo došlo k nabobtnání různých činností, které se do onoho kabátku ne a ne vejít. Měla bych svým dnům nasadit redukční dietu a začít jim ubírat kilogramy hektických momentů, které ze mně pomalu vysávají podstatu žití.
Chtělo by to dát duši krátké prázdniny a poslat ji někam do hor. Samotnou. Tělo by zůstalo doma a tiše by odpočívalo třeba v pokoji či v ložnici :-) Pak by se odpočatá a zcestovalá vrátila do těla, kterému by (barvitě jak jen to duše umí) vyprávěla o tom, co viděla, co zažila, kde je co nového a jak je to krásné... píchám prstem do mapy a zjišťuji, že – tady jsem nebyla, tady taky ne, tamhle by to taky asi bylo hezké... ve své podstatě takto cestuji hodně často a možná je i to, co si představuji, dostatečně bohaté na to, abych nelitovala toho, že většinu času se pohybuji jako jojo sem a tam mezi domovem a zaměstnáním. Jen toho času kdyby bylo víc.
Jako děcko jsem měla pocit, že jeden jediný den je nepřečkatelný, dlouhý jako věčnost. Čím starší jsem, tím vyššího tempa dosahuje vše kolem mě a míjím se s událostmi, věcmi a ba co hůře – míjím se s lidmi. A to i s těmi, které chci vídat a mám ráda. Copyright © Karel Hofman
Na začátku života člověk dostane balík času, který když rozbalí, zdá se mu množství neskutečné, nekonečné a čím více již ze svého balíčku užije, vidí víc a víc prosvítat dno a vznikne dojem, že už toho času moc nezbývá, a tak začne horečně spěchat, což se potom zase ve velmi vysokém věku mění v takzvanou „čekanou“.
Čekaná je stádium, kdy člověk dosáhne již tak vysokého věku, kdy opět (odkudsi) obdrží zapečetěný balík, ve kterém je porce času. K té nemá přímý přístup, a tudíž nevidí, kolik jej ještě zbývá, ale zná už pomalý běh světa, zrychlení i přibrždění před „konečnou stanicí“. Tím pádem mu opět čas připadá příliš dlouhý, protože „čekaná“ unavuje.
Moje babička z otcovy strany je osůbka, které bude letos v dubnu osmdesát sedm let. Co si ji pamatuju, tak asi od pětapadesáti tvrdila, že už tu se svým srdcem dlouho nebude, ale přesto měla plno zájmů, starala se o domácnost, zahrádku a jako vnoučata jsme u ní byli „navezení“ každé prázdniny. A to nás bylo celých pět. Do toho jejího ischemického srdíčka jsme se ale vešli všichni a ještě tam zbývalo dost lásky pro všechny dobré lidi.
Posledních pět let je na naší stařence vidět únava z let, které už prožila a ještě prožít má. Jsme rodina, kde jsou ženy přes všechny genetické neduhy dlouhověké. Babičky maminka se dožila požehnaných 89 let a je tedy důvod domnívat se, že babička se i přes svůj nelehký a dlouhý život, dožije stejného ne-li vyššího věku. Ty roky, které ještě má být mezi námi, už prožívá rozmrzele, protože ji život už dílem nudí, dílem ji trápí víc neduhů než dříve, už nezvládne tolik věcí co dřív, což jí také na pohodě nepřidá. Přesto si dovolím tvrdit, že na svůj věk a nemoci je ještě velmi čilá, protože ještě stále vyjde do schodů – pomalinku, ale vyjde. I přes silný zelený zákal se dívá na televizi a rozčiluje se nad politikou. Čte kvanta knih, protože čtení byla vždy její vášeň. Jen už hůř snáší to, že dcera, u které žije, si s ní nepovídá tak, jak by bábinka potřebovala a chtěla, takže kdybych ji neznala, musela bych říct – chudák stará paní.
Ale ono se neděje nic jiného než to, že lidé, kteří žijí denně v jedné domácnosti, si toho zkrátka mají méně co říci než ti, kteří zavítají jen na krátkou dobu. Návštěva si ráda a ochotně bude povídat hodinu či dvě i o věcech, které slyší pokaždé, když přijede, a babička opráší historky, které ji dodnes baví, mají pro ni svůj půvab a pomáhají jí připomenout si to, jaké to bylo kdysi...
Bábinka je na „čekané“. I přesto, že vím, že ji život už tak nebaví a stále více mluví o blízkém konci, sobecky bych si přála, aby s námi zůstala co nejdéle. Pokud by se však skutečně měla trápit ještě několik let, byla bych ráda, aby její „čekaná“ byla co nejmenším a nejkratším utrpením v jejím životě a to i přesto, že by mě s ní opustil můj nejbližší člověk v mém životě. Ona mě totiž ta droboučká babička jak z pohádky vychovávala od mých dvanácti let, je tedy spíš mojí maminkou než babičkou. A už jsem zase u toho času. Čas, který nám ještě bude dopřáno strávit v babiččině přítomnosti, mi připadá krátký jako nic. Ona sama už cítí akorát únavu a i běžné věci v životě se pro její citlivou dušičku zdají být křivdou. Jako třeba to, že si s ní doma nikdo nepopovídá...
Jací budeme jako staří my? Možná se také uprostřed svých blízkých budeme cítit opuštění, zbyteční a začneme hrát „na čekanou..“
Přeji všem, aby našli dost síly v mládí k tomu, aby zvolnili a užili svůj čas co nejlépe a to bez ohledu na to, jak rychlý se jim zdá být, a aby, až přijde čas „čekané“, měli okolo sebe ty, jimž nezevšední již stokrát oposlouchaná historka...
Dnes se zvednu od PC a pomalu beze spěchu dojdu k tramvaji a budu se kochat pohledem na nebe, kde vítr žene mraky a užiju si to, že nebudu spěchat nikam... 

http://pilatka.webgarden.cz  

Copyright © Karel Hofman

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 03. 2009.