Barbara Semenov: Muzikál „NĚMCOVÁ !“ se vymyká kategorii laciného showbyznysu
Rubrika: Publicistika – Doporučení
| Recenze muzikálu Ten, kdo zná Boženu Němcovou, musí být muzikálem „Němcová !“ uchvácen. „Muzikál“ začíná, jak jinak, muzikou, hudbou, tóny mladého skladatele (Václav NOID Bárta), který by neměl ID – identifikaci, kdyby byl býval neměl slavnou ženu? Slavná žena, tentokrát v roli Boženy Němcové, je krásná stejně jako Němcová. Scéna divadla TaFantastika, jedna velká opona, ale drobná a dramatická tvář Lucie Bílé se rýsuje v jakémsi trojúhelníku mezi záhyby jejího sametu – tvář, kterou známe ze Štursovy busty a kterou nosíme v podvědomí odjakživa – tedy ti, kdo znají Boženu Němcovou.  Víme proto, proč vypravěč příběhu začíná od konce. Alegorie spřežení - Němcová s hlavou v klíně svého muže a z jejího lůna krvavé opratě, kočím nejspíš čas - je tak mocná, že přemýšlíme, nakolik budou tvůrci muzikálu vůbec schopni ukočírovat své ambiciózní představy celé tři hodiny trvání divadelního kusu. Ale s každou následující scénou už se zatajeným dechem tušíme, že to s překvapivým umem pravděpodobně dokáží. Život Boženy Němcové byl smutný a zároveň fascinující. Muzikál není proto v žádném případě (jak se nechali již slyšet mnozí kritici) depresivní. Krásná intelektuálka hledá svůj mužský protějšek a ideál, kterým nebyl její manžel a nebyl jím ani žádný z jejích milenců, přestože v jejich náruči a verších ztrácela na chvíli sama sebe. Literatura a básně byly jejím přirozeným únikem od kruté reality života. Úvodní scény ve hbité zkratce vylíčí tyto skutečnosti – milostná dobrodružství, rozpolcenost mezi manželskou oddaností a novou vášní je nastíněna výmluvnou scénou „trojúhelníku“ – Němcová, Nebeský či muž 2, 3... a Němec - za stěnou, v propojení dotykem rukou. Dramatik přeplouvá hladce do dalšího obrazu živořící rodiny Němcových, pod tíhou strádání vládne tu nepochopení a chlad – Němcová prosí Němce o svíci, při které by mohla psát. Je to však opravdu její snaha zasloužit se o výdělek nebo jen touha naplnit nenaplněné v duši, co má „tahleta, prokletá, kometa“...? Pětadvacet zlatých nabízí bohaté německé mecenášky. První ze dvou duet „Bílá - Marešová“ – dva skvělé ženské hlasy současné české pop music, naskýtá se otázka, proč jedna zpěvačka je na vrcholu slávy a druhá stále téměř neznámá. Druhé dueto, Noidem rockově zhudebněná báseň Němcové z roku 1843, „Ženám českým“ je strhující a nejsilnější skladbou první části muzikálu, kdyby ovšem nebylo dvojzpěvu – „Bílá - Střihavka“. Zpěváci jsou stěží viditelní v temnotě místnůstky ozářené jednou svíčkou - přesně jak za těch časů. Režisér však dále rozvíjí své triky filmové projekce, zcela nenápadně, nerušivě a přirozeně tak doplňuje to, co nebylo dosud řečeno v krátkém časovém prostoru hudebně, lyricky, slovem či pohybem... Partneři sedící u skrovného stolu jsou jakoby snímáni kamerou a projektováni na velkém plátně, které se náhle ocitne v popředí scény. Píseň takto inscenovaná nabírá během svých cirka tří minut na grádech vším, o čem byl vztah manželů Němcových. Hudbou, textem a v neposlední řadě nájezdy kamer na výrazy ve tvářích Bílé a Střihavky. Tito dva zde nekompromisně stvrzují, že jsou nejen nejlepšími zpěváky české populární hudby, ale také zdaleka ne plně doceněnými vynikajícími herci. Kritici muzikálu si již vzali na paškál naturalistické vykašlávání krve syna Hynka v posledním stádiu tuberkulózy, jako kdyby to byl nějaký stěžejní a nevhodný bod celé inscenace. Přitom se jedná pouze o ilustrační moment nemoci, daleko rozrušující, leč prosta jakéhokoli patosu je Hynkova smrt – beze slov a gest, jen v hrůze – opět krásných tónů – a zdá se, že teprve nyní si uvědomujeme plně jejich sílu. Takže, ne – není tu žádné opakující se „lieder motto“, ale hudba, která se vším souvisí, ve kterou vše ústí, ve které mizí smutek a beznaděj, ta, kterou Němcová proměňuje v touhu, nutnost, záchranu – psát, psát, psát... Druhá půle je čirý požitek, za který vděčíme zejména režisérovi, scénáristovi a autorovi libreta. Údajně se Jiří Pokorný věnoval tematice Boženy Němcové po dva roky, než dospěl k tak dokonalému poznání fenoménu „naší paní“. Podařilo se mu dokonce proměnit svéráznou, svébytnou zpěvačku v přesnou kopii Hellichovy Němcové – účes, šaty, náušnice, vše totožné s velkou spisovatelkou, žádná jedovatá bylinka, žádný wobenzym (pojmy, se kterými je popová megahvězda Lucie Bílá v republice spojována – pozn. red.), zbyla jen bílá fluoreskující čára, která spojuje precizně linku, nit příběhu s veškerými ostatními souvislostmi. Živé obrazy jsou více než výstižné – Němec s číšníkem/zaprodancem promlouvajícím všemi jazyky jen ne vlastním, Němcová s komisařem, symbolem zvrácenosti politického útlaku – vykreslují dobovou společenskou situaci, dále pak Němcové osobní a rodinné problémy - zrcadlí se zde její vztah k matce a výčitky, zda ona sama byla matkou dobrou, nabízí se pochopení toho, proč byla babička titulní hrdinkou románu. „Muzikál“ se dotýká v duchu spisovatelky i velkých otázek - emancipace ženy, vztahu muže a ženy („a nesmí jí být ublíženo...“) či věčného filosofického:- co je po smrti, co je pod zemí, co potom ?... Obsah je umocněn formou – scénou a kostýmy, - písmo Boženy Němcové, psací brka, psací stůl a doveden k perfektnosti použitím videokamery, která se s veškerou důmyslností postará o kulisu celé divadelní scény. Dialogy a texty nemají chybu, kritici opět nepochopili, proč se jediný z nich (o broukovi) záměrně vymyká svou prostoduchostí hloubce těch ostatních. Podobně tak nepochopí nikdy toto drama divák natěšený představou, že uvidí typicky zábavný, masový muzikál. Tím „Němcová!“ skutečně není a zřejmě ani nechce být. Bylo proto zcela zbytečné odbočit v závěru od celé linie pravdivého příběhu vyfantazírovaným „happy endem“, že Němcová milovala Němce. Němcová svého muže nikdy nemilovala (jak také sama naznačuje ve své písni, pojily ji s ním ovšem jiné aspekty než láska), snad kdyby Němec byl Střhavka, tak možná... Tento úlet je jedinou chybičkou v jinak skvělém divadle o životě a o legendě, ve kterém spojili tvůrci a herci v nepochybně dosud neviděném kvalitním provedení muzikál a životopisnou činohru. Divadlo pro opravdové fajnšmekry. Máte-li rádi Boženu Němcovou a navštívíte-li Prahu, zajděte se podívat na nový muzikál do divadla Ta Fantastika v Karlově ulici. Převzato z časopisu Čechoaustralan – březen 2009 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Rössler |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ondřej Suchý |