Pavla Gajdošíková: Odhodlání

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Den jako každý jiný. Pořád to samé. Ráno vypravit děti do školy, ranní šálek kávy, něco uvařit, trochu uklidit. Den uteče... za chvíli přijdou děti ze školy, napsat s nimi úkoly, pak si chvilku povídat, co bylo ve škole. Ale to jen někdy, jelikož učební osnovy mi připadají stále více náročnější, než byly kdy dříve předtím. Takže učení se někdy protáhne až do podvečera. No a už je tu příprava večeře. To přece není možné!! Tolik ideálů jsem měla na škole! Kam se to všechno podělo?! Copak takhle jsem to chtěla?! 
 
„Ahoj Katko, jsi to ty?“ slyším, jak na mě někdo volá. Rozhlížím se po restauraci, která je tenhle večer zamluvená – je tu totiž sraz 8.B po 15 letech. No, já nevím.
Každé ráno se dívám do zrcadla a nepřipadá mi, že bych se tak radikálně změnila! A hele, tady ty faldíky kolem pasu, ty tady před 15 lety určitě nebyly. Nebo byly?? Určitě ne, a když jo, tak ne takhle objemné.
“Čau, jasně, že jsem to já. Moc se omlouvám, ale nevím, ke kterému jménu tě přiřadit.“
Marně si vzpomínám, který z těch bývalých pubertálních kluků se mohl vybarvit do podoby přede mnou stojícího sympaťáka, který se snaží navázat se mnou konverzaci. Ani jeden! Ne, tenhle z naší třídy nebude!
“Já jsem Petr Marek. Neříkej, že jsi mne nepoznala?“ představil se mi.
To snad ne, ten kluk, který mne ve třídě nejvíce nenáviděl, stále mne urážel a dělal mi naschvály!
“Aha, no, nepoznala jsem tě“, snažím se o souvislou větu, ale nějak mi to nejde. A tak civím na toho hezkýho chlapa a v tu chvíli se podobám své 10leté dceři, jež potkala mimozemšťana. Myslím, že ve svých 30 letech bych se snad už mohla ovládat a nečekané situace zvládat mnohem lépe.
Ale moje slavná výřečnost se rychle objevuje a já konečně začínám s Petrem normálně komunikovat, jako kdybychom se viděli naposledy včera.
“Tak co, jsi ženatý? A děti máš?“ tak se dozvídám, že pochopitelně ženatý je, tudíž existuje i nějaká paní Marková a děti má taky. Poslouchám, jak se vyvíjela jeho kariéra, jeho dosavadní život, že je úspěšný podnikatel… atd.
Přestávám vnímat jeho slova a přemýšlím, kam až jsem to dotáhla já. Mám dvě děti, manžela a jsem bez práce. No páni, tímhle své spolužáky neohromím. Mám si snad vymýšlet něco, co není pravda a dělat ze sebe něco, co nejsem? Ani nápad!
“No, posloucháš mě vůbec?“ hučí do mě Petr.
“Jo, jasně“, odpovídám. Matně přemýšlím, co asi právě říkal.“Já, promiň, nějak jsem se zamyslela“, koktám.
“Vůbec, ses nezměnila, stále nestojíš nohama pevně na zemi. Myšlenkami jsi někde úplně mimo“, směje se a naváží se do mě Petr.
“Prosím tě, promiň, za chvíli jsem zpátky,“ říkám Petrovi. Jdu se trochu upravit a když se vracím, Petr si povídá s další spolužačkou. S úlevou zjišťuji, že po mně nikdo nechce zpověď, co jsem dělala uplynulých 15 let.
V tom slyším bývalou premiantku třídy, jak všechny přítomné upozorňuje, že je nachystané občerstvení a začíná hrát hudba. Část hladových se hrne k švédských stolům, někteří zabírají taneční parket a ti zbylí zjišťují, kdo je kdo, kam to ten, či onen od studií dotáhl. Prohodím pár slov se svými bývalými spolužáky, zobnu něco z připraveného pohoštění a nad sklenkou červeného vína zjišťuji, že tohle není to, co jsem od srazu své třídy očekávala. I když ani nevím, co jsem vlastně očekávala!
Po chvíli se zvedám od stolu a loučím se s těmi, kteří zaregistrují, že odcházím.
Domů mě odváží taxi, jelikož jsem nechtěla, aby pro mne manžel musel v noci přijet.
Ještě v posteli nad ránem přemýšlím, jestli mi opravdu záleží na tom, že jsem dosud žádnou kariéru neudělala, že nemám vilu, spoustu peněz a že se o mně nepíše ve společenských rubrikách. Ne, po tomhle určitě netoužím! I když na druhou stranu přiznávám, že mě nebaví nečinně sedět doma se založenýma rukama. Únavou se mi zavírají oči a na vše, co se mi honí hlavou, v tu ránu zapomínám.
 
Ráno zjišťuji, že přece jen mi něco z mých včerejších úvah zůstalo v paměti. Děti nemusí do školy, jelikož je sobota. Manžel ještě spí, takže si postavím vodu na kafe a uvažuji, co by se dalo s tím mým dosavadním životem udělat.
Beru do rukou noviny a upoutá mne inzerát, kde rodiče hledají vychovatelku pro svého syna, který neslyší. Co kdybych zkusila nějakou rekvalifikaci - napadá mne. Neříkám, že bych byla schopná dělat vychovatelku takhle postiženému dítěti, zda bych to bez potřebné kvalifikace zvládla. Ale už jen to, že bych se něčím potřebným zabývala, mne nadchlo. Možná bych se pak třeba necítila tak nepotřebná.
Někdy si připadám, že jsem občas kuchařka, uklízečka, sem tam po mně chce někdo i radu. Takže, co takhle udělat něco pro své vnitřní uspokojení! Jsem rozhodnutá, že určitě něco pro to podniknu!

Foto © Pavel Pávek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 03. 2009.