Eduard Světlík: Hledá se Voltaire / Papoušek na tři

Rubrika: Literatura – Fejetony

Hledá se Voltaire

Můj přítel dr. Aude je člověk zvláštního ražení. Nedávno si mi na něj postěžoval jeden známý. „Ten váš kamarád, to je ale podivín!“ durdil se.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Tuhle jsem za ním zašel. Seděl ve své pracovně a tvářil se nevrle.“
„Asi jste přišel v nevhodnou chvíli,“ namítl jsem.
„To mě taky napadlo, už jsem se chtěl omluvit, že přijdu jindy, ale opravdu to bylo naléhavé, a tak jsem přešlapoval u dveří.“
„Co jste potřeboval?“
„Vrátit knížku, kterou jsem mu půjčil. On se však nehýbal, jenom zabručel: ,Co to bylo?‘, Voltairův Filosofický slovník,‘ řekl jsem. ,Velmi dobrá knížka,‘ podotkl. Čekal jsem, že ji začne hledat, místo toho však otevřel přihrádku psacího stolu, položil na stůl nějaké pouzdro, chvíli si hrál s jeho zámkem – a pak vyndal dalekohled. Co to má znamenat? říkal jsem si. Chce mi dát najevo, že mu nestojím za to, aby se zabýval mou maličkostí, ale dokončí nejdřív něco, co měl zřejmě v úmyslu, než jsem přišel? Nebo se chystá na nějaký výlet a chce ten dalekohled zanést do opravy... Nešlo však ani o jedno, ani o druhé. Aude přiložil dalekohled k očím a začal přejíždět po nejvyšších policích knihovny. Potom pravil: ,Voltaire! Už ho mám,‘ zašel pro štafle, vylezl pro slovník a vrátil mi jej.“
„No a co?“řekl jsem, „vše je v pořádku.“
„Vám se to nezdá divné?“ přerušil mě známý.
„Vůbec ne,“ ujistil jsem ho. „Jednak to zcela odpovídá naturelu mého přítele, protože je velmi pohodlný, jednak jeho systému zařazování knížek do knihovny.“
„To první chápu,“ řekl host, „to druhé ne. Copak neví, kde má filosofickou literaturu, nebo kam dává půjčené knížky?“
„Jeho knihovna je uspořádána naprosto neobvyklým způsobem,“ řekl jsem. „Normální lidé k sobě řadí knížky podle kritérií oborových (poezie, próza, věcná literatura ap.), žánrových (např. humoristické povídky, historické romány, cestopisy...), tematických (knihy o hudbě, výtvarném umění ap.), nebo podle abecedy či velikosti..., ale vždy jde o kritéria méně či více mechanická. Dr. Aude řadí knihy podle duchovní hodnoty, a to odzdola nahoru, od nejnižší k nejvyšší. Pro nejnižší plody intelektu se stačí pohodlně sehnout, pro ty nejvyšší je nutno šplhat do výšek, riskovat. Není to systém ustrnulý, ale variabilní, protože tak, jak po jednotlivých knihách sahá, jak s nimi pracuje, se jejich význam pro něj mění a musí je občas přeřadit. Což samozřejmě znamená, že někdy ztratí přehled, v jaké výši se ten či onen titul právě nalézá, a má pak problém knížku najít.
Ve vašem případě to však bylo docela snadné. Pokud o Voltairově Filosofickém slovníku prohlásil, že je to knížka velmi dobrá, musela být velmi vysoko. Je proto logické, že chtěl nejdřív zjistit, kde je, než poleze ke stropu. A že k tomu použil dalekohled? Cožpak ho smějí používat pouze turisté v horách, generálové při bitvě, kapitáni na lodi či myslivci na posedu?“
Papoušek na tři
 

Luštění křížovek nesporně přispívá k všeobecné vzdělanosti, dokládají to výpovědi účastníků kvizových soutěží, když odpovídají na otázku, jaké mají záliby. Je však nutno vidět, že jde o rozsah vědomostí poněkud zúžený. Chápu, že v křížovkách převládají krátká slova, ale zaráží mě stereotypní opakování některých vlastních jmen, jako by tvůrci křížovek považovali luštitele za osoby nepříliš vzdělané. Nebo je k tomu vede jenom pohodlnost?

Objeví-li se v legendě německý filosof na čtyři písmena, můžete dát krk na to, že to bude KANT, českým spisovatelem stejného hláskového rozsahu bude nejspíš RAIS, i když jde o autora poněkud zapomenutého. Biblickou postavou na tři písmena bývá NOE, na čtyři ONAN, aniž  to má nějaké sexuální konotace.

Banálním příkladem jsou egyptský bůh slunce na dvě písmena: RA, papoušek na tři: ARA, slovenská obec rovněž na tři: IŽA. Ani ten nejzkušenější křížovkář patrně nikdy neslyšel žádné dílo od hudebního skladatele Krejčího, ale snadno doplní jeho křestní jméno: IŠA.

Díky limitovanému počtu políček mívají před dlouhými jmény přednost jména krátká. Herec Bek se vždy prosadí proti Dočolomanskímu či Brzobohatému, hokejista Gut zvítězí nad Nedomanským či Hniličkou.

K této úvaze mě přimělo jiné jméno s častým výskytem. Bývalý házenkář na čtyři je vždy ERET, i když si už asi málo lidí pamatuje, že hrával za Plzeň i za národní tým a ovládal kuriózní vykláněčku, při níž střílel na branku spodním švihem. Je ironií osudu, že tato dovednost mu křížovkářskou slávu nezajistila, nýbrž to, že má krátké jméno, v němž se vhodně střídají samohlásky se souhláskami. Ale dobře, že je připomínám aspoň takto.

Mám tajnou ctižádost, abych i já někdy pronikl do tohoto druhu literatury. Nejspíš se však budu muset spokojit legendou: střešní okno na sedm písmen. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 03. 2009.