Milan Turek: Velikonoce Lužických Srbů
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Evangelíci v Německu slaví Velikonoce bohoslužbami, katolíci udržují nejvíce tradičních ceremonií Slova, sochy, hudba, romány, dramata, filmy, obrazy zpodobňují příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve všech jazycích světa pojednává o něm kniha nejvíce čtená a nejvíce rozšířená, často i nejvíce ceněná v rodinném majetku. Pro věřící je to příběh, kterým se začínají dějiny církve a čtení Bible, dějin lidstva a dějin křesťanství, patří ke každodenní potřebě. Často jsou slova o utrpení Páně ještě i dnes útěchou v nesnázích v době, kdy lidé prodělávají těžké situace. Bible přináší stále útěchu a naději. Čas děje posledních  dnů života Boha-člověka spadá do prvé poloviny církevního roku, kalendářně pak o prvém jarním úplňku. Velikonoční svátky jsou pro mnohé mladé, ateisticky zaměřené lidi dnes jen svátky jara, bez jakékoliv duchovní náplně a bez obsahu. Využívají je k příležitosti rozšířeného víkendu, možnosti jarní rekreace, pohybu na jarním vzduchu. Pro věřící, ale i pro ty, kteří uznávají tradice, jsou svátky jara tajuplnými dny a jejich náplň nemá jen zábavný či rekreační charakter. Je nemálo těch, kteří svátky světí a tradice dodržují. Konzumní horečka nedosahuje zdaleka takové výše jako před Vánocemi, ale i Velikonoce jsou u našich sousedů příležitostí ke zvýšeným výdajům především za sladkosti. Obchody se naplňují čokoládovými zajíci, kohoutky, slepičkami, či jinými symboly jara. Nesmí chybět hromady barevných vajec, které slouží nejen ke konzumaci a výzdobě domácností, ale i k dětským hrám. V Sasku supermarkety nabízejí své produkty bez ohledu na to, kdo a jak Velikonoce oslavuje - ateisti, katolíci či protestanti. Málokde v Německu se najde kraj, kde tradice dodržují v takovém rozsahu jako v Lužici. Mnohé zvyky, dávno již jinde zapomenuté, zde jsou stále o Velikonocích udržované. A nejsou to jen věřící, kteří by se k těmto tradicím hlásili. Na vesnicích Lužického Srbska, ale i ve městech, kde mají předzahrádky, zdobí ve svatém týdnu ovocné stromky a keře vyfouknutými barevnými skořápkami vajíček. K lidové zábavě bez rozdílu vyznání patří koulení vajíček ze svahu za výkřiků - „vejce, vejce“. Koulet se může nejen natvrdo vařené vejce, ale i koláče, jabka, pomeranče. Spoluhráči pod svahem koulený předmět chytají a zůstává v jejich vlastnictví. Tento zvyk se udržuje především v okolí Bautznu. Rozšířenější zábavou je hledání velikonočních vajíček, zajíčků a slepiček. Děti v neděli odcházejí s rodiči na louku, kde jsou sladkosti ukryté v trávě nebo v malých keřích, kde je hledají. Pro děti jsou připravovány i další zábavy, jako krášlení vajíček.. Při modlitbách a bohoslužbách tráví Velikonoce členové Bratrské jednoty v Herrnhutu, osadě založené v roce 1722 Českými bratry. O Velkém pátku je to navíc účast na slavnosti Hosianna, společné večeři, dále pak pašijích a v neděli o páté ráno společné vítání slunce na nedalekém hřbitově spolu se skupinou pozounérů. Velikonoční troubení a jinak skromné oslavy zmrtvýchvstání Krista jsou protestanty slaveny podobně i v jiných částech Německa. Velikonoční koncerty pak uspokojí nejen svým sakrálním laděním, ale i vážnou hudbou i náročné posluchače. Bohatou škálu katolických tradic nabízejí Lužičtí Srbové. V Bautznu bývá instalována ve vlastivědném muzeu výstava „Velikonoce Lužických Srbů“, která potrvá až do května. Ve Schleife, centru Lužických Srbů, se koná pravidelně velikonoční trh. Podobné trhy jsou ve Wilthenu a Hoyerswerdě. Kulturním konzumentům nabízejí kostely především provedení pašijí, z nichž nejzajímavější mohou být třeba v kostele sv. Trojice v Görlitz. Návštěvník tohoto rozděleného polsko-německého města zde navíc může o velkém pátku vidět živě i křížovou cestu od kostela sv. Petra k božímu hrobu se všemi čtrnácti zastaveními. Důležitým církevním zvykem bylo svěcení ohně, líbání kříže a půst. Kostelní oltář byl zahalován plátnem a všeobecně byla používána v postní době od popeleční středy až do zmrtvýchvstání fialová barva. Zahalování oltáře bylo nahrazeno odstraněním všech ozdob a květin, plátno k zakrývání kříže a oltáře není tak časté. Unikátním plátnem, používaným v dobách, kdy ještě Lužice patřila k českému království, je velké postní plátno obřích rozměrů v žitavském muzeu kostela sv. Kříže. Na něm není zpodobněno jen utrpení Ježíše Krista, ale na devadesáti obrazech s jednoduchými epickými texty jsou zachyceny příběhy Starého i Nového zákona. O Zeleném čtvrtku podle křesťanů odlétají zvony do Říma, jejich zvuk zazní až po třech dnech, kdy se slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, zpravidla však už v sobotu večer. Místo zvonů mládež obchází vesnici a rámusí hrkávkami nebo klepači, malými dřevěnými nástroji, které dělají opravdový randál. Tento zvyk pochází z dávných dob a jeho význam má spočívat v zahánění zlých duchů a čarodějnic. Vyvrcholením je pak velikonoční střílení či spíše detonace o sobotní noci. Mládež naplňuje konzervy vápnem a zalévá vodou, unikající plyn pak zapálí, čímž dojde k detonaci. Karbidové kanóny vydávají pěkné šupy. Lampy na podobném principu se používaly ještě mezi dvěma světovými válkami u nás třeba i na jízdních kolech. Baví-li se chasa karbidovým ohňostrojem, dívky zatím odcházejí do lesa ke studánkám, aby omývaly své obličeje a stávaly se krásnějšími. Kouzelná voda má zaručit mimo krásy také zdraví, a proto se velikonoční voda přinášela i do domácností a uchovávala se ve sklepích. Přiznávaly se jí ještě mnohé další účinky, zvláště v zahradách, na polích, pro dobytek nebo i vyprošení milého. Dívky v mnoha lužickosrbských sídlech zpívaly písně k oslavě nového života. Tento zvyk se však dodržuje jen zřídkakde.Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. Hluboce věřící křesťané se na tuto slavnost připravují po celý rok. Nejenže musí mít krásného a zdravého koně, ale každý jezdec musí také po celý rok chodit do kostela, jinak není hoden zařadit se do průvodu velikonočních jezdců. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím, s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž. Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne. Nejznámějšími místy, kde projíždí, až několik stovek jezdců, jsou St. Marienthal nedaleko Frýdlantu v Čechách, vzdálenějšími místy jsou Bautzen, Radibor, St. Marienstern, Ralbitz, Wittichenau, Kamenz a Ostritz. Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly. Každá jízda počíná modlitbou a v jejím průběhu jezdci zpívají táhlé nábožné písně (kěrluše). Velkolepá podívaná láká každoročně tisíce diváků a velikonoční zájezdy pořádají i některé české spolky. Jezdcům se říká křižerjo nebo jutrovni jěcharjo. Nedostatek koní řeší také zapůjčováním v České republice nebo v jiných částech Německa. V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá dnes okolo půldruhého tisíce jezdců. Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy v obci Wittichenau bylo uskutečněno prvé procesí. V některých pramenech se však uvádí, že výzva k šíření poselství o zmrtvýchvstání byla známá již z doby sv. Pavla a v Německu koncem tisíciletí. |
| Velikonoční chorál, který zpívají katolíci o velikonocích nejen u nás, ale i v Lužici: Aleluja! Živ buď nad smrtí Zvítězitel, on z hrobu svého slavně vstal, Pán Ježíš, ovcí bludných přítel, jenž za ně život v oběť dal! Zni jasně věky do věků, čest, chvála Bohu člověku! Aleluja, aleluja, aleluja. |
Copyright © Jiří Škoch
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Lasica |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Karel Šíp |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Dáša Cortésová |