Tomáš Zářecký: Místo tisíce a jednoho příběhu
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Na cestách trávím během týdne nezanedbatelné množství času. Své ctěné pozadí si většinou vozím autobusem, méně pak už vlakem, který poslouží jako vhodný dopravní prostředek zejména v pozdně večerních či nočních hodinách. Jelikož trpím permanentním pocitem, že nic nestíhám, a všude, kam se kouknu, se kolem mě kupí resty a nesplněné úkoly, prožívám takto „ztracený“ čas ne se zrovna šťastnými pocity. Jenže co dělat? Četba se naskýtá jako první možnost. I vzhledem k seznamu (délkou takřka telefonnímu) povinné literatury. Po několika pokusech, kterým chyběl krůček k tomu, aby skončily katastrofou (zejména pro lidi sedící přede mnou), jsem od tohohle záměru upustil. Kromě mého žaludku protestoval i mozek – informace v takovém prostředí nedokázal právě dvakrát dobře strávit. Ostatně, zkuste si v autobuse přečíst Českou konfesi a pochopíte sami… Pro spoustu lidí představuje čas strávený na cestě možnost pro poslech oblíbené hudby a sledování filmů. K tomu, abych rozšířil jejich řady, nedošlo, ačkoli jsem se o to snažil. Ovšem mp4 přehrávač, všude vychvalovaný jako nejlepší ze všech (a neporuchový), mi odmítal dobrou službu hned od prvního spuštění. Po více jak měsíci mi s omluvou přišel nový, který – jak jen to je možné? – byl stejný, a teď mi promiňte ten výraz, šmejd šmejdská. Asi jsem smolař či co, že všem funguje a já už dostal druhý vadný. No na potřetí už určitě bude vše v pořádku… Třetí výlupek (držím se, abych nenapsal značku) už týden leží vedle mého stolu a o jeho osudu se horečně jedná. Jsem ve velkém pokušení prohodit ho oknem… Celá tahle „never ending story“ se táhne už od poloviny podzimu, a kde se nachází její konec (a konec mých peněz), netuším.  Docela dobře se dá zabavit, pokud člověk sleduje ostatní cestující. Vždycky čekám (a tak trochu se snažím ovlivnit), kdo si ke mně přisedne. Bohužel se moje snaha většinou míjí účinkem (a to dosti) a místo sličné slečny zaujme místo vedle mě tu rozložitý, tu ještě rozložitější pán, na kterého se rozhodně nekouká tak pěkně, jako na krásku, která dala mému volnému místu košem. Někdy stačí i jen nepočetné osazenstvo, aby to v autobuse začalo hučet jako ve včelím úle. To se pak promění v místo tisíce a jednoho příběhu. Ale bohatě postačí i tlachající dvojice za či před vámi, abyste po celou dobu neslyšeli nic jiného, než co jim zrovna leží na srdci. Takové příběhy nemusí být vždy špatné, někdy jsou i celkem zajímavé, jindy zase naprosto hloupé a nudné. Jedno mají však společné, že na rozdíl od telenovely, kterou umlčíte zmáčknutím jednoho tlačítka, se nedají vypnout. Je až s podivem, co všechno se takhle nedozvím. Jde o úplnou exkurzi do cizího života, někdy i do míst, která určitě nepatří k části expozice pro běžného návštěvníka. S nadsázkou bych mohl říct, že po jedné cestě před obzvláště výmluvnou dvojicí jsem schopen sestavit dokonalý psychologický portrét i životopis obou mluvků, aniž bych je vůbec viděl. Jako by si všichni mysleli, že je nikdo nemůže slyšet, že je každý zabraný do hovoru s někým jiným. Ale ono ne… Některé rozhovory by si zasloužily zvěčnit zlatým písmem. Nezřídka nestíhám žasnout, co za moudra (popřípadě slova) jsou někteří schopni vyprodukovat. A to bez rozdílu věku či pohlaví. Zvláště kruté pocity obnáší poslouchat rozpravy o něčem, co vám není ani krapet cizí (kupříkladu se to týká vašeho oboru), o čem máte slušný přehled a znalosti, které však absentují u diskutujících. To chce počítat tak do stovky a zase zpátky… Za pomyslnou třešničku na dortu považuji některé telefonní hovory. Deset minut si vystačit s tím, že sedím v autobuse a jedu domů, to klobouk dolů. Já bych to asi nenatáhl přes půl minuty. Při cestě autobusem je zkrátka možné dozvědět se všelicos. Rozhodně nezbývá, než ji vřele doporučit všem scénáristům a autorům specializujícím se na takové ty brilantně vypointované a dynamické příběhy, které se táhnou stovkami dílů a sérií a mezi jejichž diváky patří v drtivé většině ženy. Za jedinou cestu najdou látky na pět let dopředu. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Milan Lasica |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |
 |
Jaroslav Vízner |