Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (9) - Antonín Nálevka

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (9): ANTONÍN NÁLEVKA

Ilustrace © Ondřej SuchýZapomenutý herec Osvobozeného divadla, melancholický komik ANTONÍN NÁLEVKA (1893—1932).
Zahrál si v devíti hrách V + W: Ve „Smoking revui“ hrál tři role — generála da Vegu, Artura Biliboje a Prvního šílence. V „Go¬rile Ex Machině“ dokonce role čtyři. A následovaly hry další — „... si pořádně zařádit“, „Líčení se odročuje“, „Ostrov Dynamit“, „Kostky jsou vrženy“ a „Caesar“, od jehož premiéry zbývalo Nálevkovi pouhých 36 dní života.
Jan Werich na něj ve svých pamětech pozapomněl.
Důslednější pamětník dr. Václav Holzknecht mu ve své knize „Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo“ věnoval odstaveček, končící konstatováním: „...odešel předčasně od divadla i ze života, neuživ zcela nadání, jehož se mu dostalo.“ Bylo mu 39 let.
Po Antonínu Nálevkovi zůstalo jen několik málo divadelních fotografií a pak útlá knížečka s názvem „Ze dne na den“, vydaná v roce 1926 v pražském nakladatelství Odeon.


Antonín Nálevka
INTERVIEW


Zastihl jsem se doma, když hodiny odbily 3 hodiny odpoledne.
Můj byt je skromně zařízen, snad i vkusně. Seděl jsem u okna, protože je tam nejvíce vidět. Kouřil jsem nedokončenou cigaretu z minulého dne. Byl jsem vážný, jen mrknutí úsměvu provázelo můj vzdech, když jsem vstoupil.
„Promiňte,“ — „Samozřejmě,“ a nabídl jsem židli.
Zadívali jsme se do očí a po řasách přelétly nám rozpaky.
Mně dřív -
„Co soudíte o přítomné době?“
„Mnoho ne. Jsou prázdniny a veškeré souzení žádné.“
„Jak si představujete budoucnost lidstva?“
Tato otázka z mých úst mě překvapila.
„Víte, tady se dá těžko něco předpovídat, člověk by se mohl blamovat. Myslím si, že je to stejné jako s Václavským náměstím a Příkopy. Dokud se nevymění stará dlažba a nedá se nějaký pořádný beton, tak to nepůjde. Ovšem je tu otázka, zda to bude včas hotovo. To víte, hlavní potíže jsou s kolejnicemi a s usazením půdy, je strašlivě pohyblivá. No, ale program tu je a doufejme, že se nedodrží.“
„Co říkáte umění?"
Odvrátil jsem se o tupý úhel, přičemž kolmice spuštěná z těžiště mého těla padala mimo základnu.
Zadržel jsem se.
„Umění — není vůbec žádné — už se vyprodalo. Ze všeho nám zbyl Hilar a pár kritiků.“
„Vy neuznáváte Hilara?“ zněla tvrdá otázka.
„Pročpak ne,“ řekl jsem vyspěle, „vždyť doposud nic neudělal.“
Uklidnil jsem se touto šavlovní odpovědí.
„Jaké plány kujete?“
„Mám rozdělaný vynález nedozírné ceny. Objevil jsem plyn, který každého rána rozprašován nad městem obyvatele probudí, umyje a zároveň navoní. To koukáte! Dnes nejvíc času se ztrácí vstáváním, mytím a voněním. Když se mi to podaří, staneme se nejčistšími lidmi a cizina nám bude závidět.“
Nezranitelné ticho balancovalo v pokoji. Doprovodil jsem se ke dveřím, maje na mysli mnoho nápadů, které jsem se bál říci...

(Příští sobotu: Stefania Grodzieňská)  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Ilustrace © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 04. 2009.