Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (23)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (23)

Podnikání, i když zatím v malém, nás všechny bavilo. Jako obvykle jsme otevírali své stánky po deváté hodině. To už jsme s Lubošem přivezli od známého řezníka v naší ladě pytle s rohlíky a lorny s čerstvými párky. Zanedlouho potom se přiřítil ke svému alkoholickému zátiší v autě i rozespalý Viktor. Stále si ještě nemohl zvyknout na ranní vstávání. Moje máma docházela do práce pěšky. Bydlela na druhé straně kopce, kousek pod hradem. Nabízeli jsme jí mnohokrát, že se pro ni každé ráno zastavíme, ale odmítla. Tvrdila, že takhle udělá aspoň něco prospěšného pro své tělo! Prací ve stánku byla také přímo nadšena. Mnohem hůř se měl u ní Luboš. Kmitat každý den na několika čtverečních metrech s naší mámou nebyl asi med, pořád ho komandovala!, takže bych se mu vůbec nedivila, kdyby zatoužil mít vedle sebe raději tu sexy šestnáctku, kterou mu před časem nabízel Viktor. S naší mámou zase ale vydělávali velké peníze.
Jednou, přibližně začátkem srpna, přiběhl ke mně Luboš do směnárny a hlásil mi, že se máma nedostavila do práce a on že čeká na desátou dva autokary turistů, takže co teď s tím, když se na ni nemůže spolehnout. Přeháněl, máma byla v práci svědomitá, to si jen tak chtěl odreagovat svůj pracovní mindrák! Přesto i mne její nepřítomnost zneklidnila. Zavolala jsem na něho, že pro mámu dojedu! Zamkla jsem směnárnu a se svazkem klíčů v ruce běžela k našemu autu, které parkovalo v postranní uličce.
- Co je s tebou, mami?! volala jsem netrpělivě už za dveřmi jejího bytu, kde jsem kdysi vyrůstala.
Ozvala se mi a přišla mi neskutečně pomalu otevřít.
Přesto jsem se k ní musela dovnitř skoro vlámat. Máma byla uplakaná, neučesaná, bylo na ní vidět, že není v pořádku. Následovala jsem ji do kuchyně. – Stalo se ti něco? vyzvídala jsem. - Luboš tě nutně potřebuje ve stánku!
- Dnes bych mu tam byla, holčičko, málo platná! zavzlykala nad sebou a já podle té holčičky poznala, že to s mámou není nijak zlé, potřebuje se nejspíš z něčeho vypovídat. Dříve byl její vrbou táta, teď jsem občas musela zaskočit já!
Máma se posadila namáhavě ke stolu a rukama objala velký hrnek se zbytkem bílé kávy. Svěsila hlavu na stranu a s nepřítomným pohledem takto dlouho setrvávala. Schválně jsem ji nerušila, spíš si prohlížela její tvář. Stárne! Napadlo mě. Všimla jsem si, že od tátovy smrti jí přibyly zejména kolem úst nové vrásky.
Najednou sebou trhla a vykřikla, jako by jí někdo zezadu vrazil nůž mezi žebra: - Ta kurva…!!! A zahrozila přes stůl komusi výhružně pěstí. - Kdo, mami?! zeptala jsem se, protože jsem nechápala, komu patří její nečekané ocenění.
- Simona! Prozradila mi už mírněji, leč vyčerpaně.
- Proč jí nadáváš?!
- Protože si nic jiného nezaslouží. Je to kurva! Tahá se s cizím chlapem!
To mě zajímalo! – Viď, že to není pravda, mami! Řekla jsem schválně takhle s pochybnostmi, abych se od ní dozvěděla co nejvíc hradišťských drbů. – Naše Simona by nic takového přece neudělala.
- Tak to ji, mrchu, neznáš! zchladila si žáhu na mé nepřítomné sestřičce a dodala: - Kdyby chodila s opravdovým chlapem, neřeknu, ale víš, s kým ona se to tahá?!
- Nevím, mami!
- S klukem, který je o šest roků mladší než ona!!! Triumfovala a tvářila se dál pohoršeně. – Už to ví celé město!
- Viktor taky?! Zajímalo mě nejvíc.
- Jo, tak to zrovna nevím. Asi ne, jinak by musel Simoně rozflákat hubu. A to on zatím neudělal!
Vzpomněla jsem si na sestřin slib veliké manželské pomsty. Tehdy jsem ale její výhrůžce nepřikládala důležitost. Nikdy bych nevěřila, že se o něco takového pokusí. Vrátila jsem se k poslední matčině větě. Něco mi v ní nehrálo!
- Jak, mami, víš, že se to k Viktorovi zatím nedoneslo?!
- Byla jsem včera za Simonou…!
- A co ti řekla?!
- Že s tím klukem opravdu chodí! Já na ni řvala, vyhrožovala, předhazovala jí děti, ale nebylo to nic platné, ona si stejně vede svou. A víš, jak jsme se rozešly?!
- Dalas jí pár facek!
Mámu překvapilo, jak jistě jsem odhadla finále její nečekané návštěvy. – Jo…! Potvrdila celkem neochotně.
- A celou noc jsem kvůli tomu pak nespala!
- Taky mě každá facka, kterou Denise nebo Patrikovi vlepím, později mrzí! Přiznala jsem povzbudivě.
- Patrika nemáš tlouct, je to hodnej chlapec!
- A navíc ještě malej! neodpustila jsem si přidat svůj obvyklý evergreen. – Já vím, mami!
- Jo…! Připustila máma naprosto klidně.
Vrátila jsem se k možnému trojúhelníku, na kterém Simona právě ve svém manželství pracovala. – Znáš toho kluka?!
Ne… jenom mi řekla Tondlová, že je strašně hodnej. A pracovitej! Dělá prý dispečera na poště! Nevím, kde se se Simonou sčuchli!
Pochopila jsem, že když je někdo zaměstnaný jako dispečér na poště, může navázat díky vadnému telefonu, který přijde do bytu opravit, spoustu známostí. Simonka zůstává po celý den sama doma, děti odejdou před osmou do školy, ráda se pobaví s mladým opravářem…! – A co s tím chceš, mami, dělat?!
Já už asi, Martinko, nic! kapitulovala. – Hlavně se teď nesmíme před Viktorem prořeknout! Umíš si představit tu tragédii, kdyby od Simony odešel?! Co ona se dvěma dětmi?! Ten kluk se o ně nepostará, budou pro něho vždycky cizí…!
- Buď klidná, mami, to se zase spraví! A teď pojď, jsem tady autem, svezu tě nahoru na Krabonoš. Mezi lidmi aspoň zapomeneš a nebudeš si to tak brát…!
Máma posléze uposlechla a odešla do koupelny, aby se upravila. Když vyšla, už pečlivě učesána, podívala se na mě zpříma a řekla prosebně: - Něco bych od tebe, Martino, chtěla!
- Ano?!
- Promluv ty sama taky se Simonou! Ať toho kluka nechá, ať je ráda, že jim to s Viktorem v manželství klape!
Zadržela jsem příliv jejích důvěřivých představ. – Jo, udělám to, mami! Slíbila jsem raději.
Ještě nebyla spokojena. – Co nejdřív…!
- Hned za ní zajedu!
- Seš hodná…! vyjádřila mi svou vděčnost, když už jsem jí na odchodu podávala kabelku.
Hodila jsem ji pak autem ke stánku a okénkem křičela na Luboše, že si jedu ještě něco zařídit! Stačil mi jen dát očima znamení, že mě slyšel. Nemohl se mi víc věnovat, už obsluhoval první hladové zákazníky.
- Poslala tě máma, co?! odhadla přesně důvod mé dopolední návštěvy Simona, když mi otvírala.
Nemělo význam, abych zapírala.
Šly jsme do jejich obývacího pokoje. Televize byla zapnuta, vysílali jakýsi program pro školy. Na stolku vedle křesla dohořívala cigareta. Usoudila jsem, že jsem svou sestru vyrušila z velice závažné činnosti. Než se znovu posadila, otevřela příruční bar a zeptala se: - Dáš si něco se mnou?!
- Jsem tady autem!
- Něco malého snad sneseš, ne?! usmála se krásně Simona.
- Požádala jsem tedy o whisku se sodou.
Sestřička nám nalila oběma a z kovového kontejneru přihodila tři kostky ledu.
- Tak na zdraví, ségra! řekla, když už se znovu zhroutila do svého křesla.
- SÉGRO…!!! opravila jsem ji nedůtklivě. – Ségro! Je to pátý pád! Někdy jsem měla pocit, že přede mnou ty jazykové poklesky vyslovují s mámou naschvál, aby mě vytočily! Shovívavě se usmála a sáhla po nové cigaretě. – Já vím, tys byla na češtinu vždycky lepší…!
- Přerušila jsem ji: - Vyval, co máš s tím klukem?!
- Nic moc, odpověděla nevzrušeně Simona, - zatím spolu občas spíme!
Polkla jsem a velice opatrně, abych se jí nějak nedotkla, jsem ji vybídla, aby mi o svém mladém milenci řekla něco víc!
Sestra mi celkem ochotně popsala, jak se před několika týdny, když jim telefon odmítl službu, seznámila s opravářem, který se k nim vzápětí, kdy ohlásila poruchu, dostavil. Byl mladý, urostlý a měl krátce po vojně! Jmenoval se Dan. Z dalšího vcelku podrobného vyprávění jsem pochopila, že Simona toho ostýchavého kluka jednoduše svedla. Navíc to přede mnou nijak neskrývala. – Je něžný, milý a v posteli fantasticky bezbranný! Líčila mi jeho přednosti nadšeně. – Tys nikdy neměla chuť na mladšího kluka?!
- Nevím, nepamatuji se…, odbyla jsem její zcela nevhodný dotaz. – Máma si myslí, že ti tahle známost může rozbít manželství! zdůraznila jsem.
- Tys mi neodpověděla! Připomněla mi sestra a potměšile mi hleděla do očí.
- Ale jo, to víš, že někdy taky! Přiznala jsem, aby mi už dala pokoj, a v hlavě se mi mihla tvář řidiče, který k nám do Stavebnin pravidelně přivážel materiál. Jmenoval se Milan Sekera a z nepochopitelných důvodů mě vzrušoval. Zejména se mi to stávalo, když jsme v přístřešku spolu skládali zboží. Ale i když jsme si tykali, nic jsem si s ním nezačala…
- Aha…! Zajásala Simona. – A mně se divíš…!
- Nedivím, opravila jsem ji. – Jenom si nedokážu vysvětlit, jak můžeš být tak klidná. Až se to dozví Viktor, a upozorňuji tě, že v tomhle městě fungují tamtamy překvapivě rychle!, zase ti rozmlátí hubu!
Simona, neodkládajíc cigaretu, natáhla ruku po skleničce s whiskou. Napila se, hrotem jazyka olízla rty a potom znovu svou odpověď zahalila do modravého cigaretového kouře.
- Tak toho se nebojím!
- Myslíš, že ti promine milence? A ke všemu mladšího…?!
- Musí se s tím smířit! Když mi může zahýbat on, proč bych mu to nemohla oplatit i já! No řekni!
- A když půjde od tebe? Co pak budeš dělat? Máš přece dvě děti?!!!! Upozornila jsem ji.
- To Viktor nikdy neudělá!
- Překvapuje mě tvoje jistota! Ušklíbla jsem se.
- Vím to!
Její naivní umíněnost mě dál dost vytáčela. – Snad ti to někdy neodpřisáhl?! Posmívala jsm se.
Sestra najednou zvážněla. – Viktor se nikdy se mnou nerozvede, protože se bojí, že bych na něho práskla něco, co by mu velice uškodilo! Kdybych tu věc rozkecala po městě, úplně bych ho tím vyřídila! A byl by, chlapec, tááákhle, Simona oddálila názorně o pár milimetrů dva prsty své ruky, - malej!
Překvapeně jsem vydechla: - Opravdu je to tak vážný?!
- Jo! Viktor měl totiž…!
Zarazila jsem ji: - Nemusím to vědět!
- Proč ne, na tebe je spoleh! připomněla mi sestra jednu z mých možná zbytečných vlastností a pokračovala: - Viktor měl totiž před několika lety velkej průšvih. To jsme ještě nebyli spolu. Nějakou větší rozkrádačku nebo co! Měl jít sedět. A oni mu to odpustili!
- To nechápu! Jen tak…?!
Simona se zasmála nahlas a znovu se napila. – Jen tak, milá sestřičko, zopakovala důrazně, - nikomu nic neprojde! Takže i Viktor musel platit! Odmlčela se, pozorně odklepala popel z cigarety a potom vyslovila suše skoro s odporem: - Musel jim podepsat, že jim bude donášet!
- Komu…?!
- Přece estébákům! Věděli moc dobře, že Viktor vyslechne od chlapů v hospodě spoustu věcí. A tak ho za to, že jim bude podávat hlášení, nehnali k soudu!
Nevěřila jsem jí. Zdálo se mi to příliš vzdálené, nevhodné pro kohokoliv z příbuzných naší rodiny. Jsem dodnes přesvědčena, že bych to v žádném případě neudělala já, stejně jako můj táta, nebo máma! I když ta by se, možná, dala koupit! Po delším přemítání jsem se své sestry zeptala: - Jak to víš?!
- Jednou, když se vrátil ožralej z hospody, mi to vyžvanil! Znáš chlapy, když jsou opilí! Vykecají na sebe první poslední! Mám ti ještě nalít?! Pozvedla láhev s whiskou a naznačila, že by mi nalila. – Dáš si ještě jednu?! No tak, Martino!
- Ne…! odmítla jsem zmateně. Zpráva o Viktorovi mě úplně rozrušila. – Už musím! Zvedala jsem se z křesla.
Simona mě šla vyprovodit až k autu.
- Jak dlouho to chceš s tím klukem táhnout?! zeptala jsem se nakonec stejným tónem, jak by to udělala naše máma.
- Dokud mě to s ním bude bavit! odvětila Simona pobaveně. Všimla jsem si, že se jí lesknou oči.
- Fajn! Brala jsem to. Ale když už jsem usedla za volant, upozornila jsem ji ještě: - Kdyby něco, dávej si na ten mejkap, co ti Viktor brzy vymaluje na ksicht, octové obklady! Pomáhají prý spolehlivě!
Pochopila, kam svou radou mířím, a spiklenecky na mne mrkla.
Na Krabonoši jsem auto zaparkovala na zcela jiném místě než obvykle, abych nemusela projít kolem Viktora. Byla jsem na rozpacích, jak se tvářit, když teď o něm vím, k čemu se propůjčil.
Cítila jsem ale, že zprávu, kterou jsem se od své sestry dozvěděla, musím někomu sdělit. Přesněji: měl by to vědět i Luboš! Chtěla jsem nejdřív za ním!
Ale před směnárnou už pročítalo několik turistů vývěsky s kurzem valut. Tihle pánové s bělostně vypranými límečky košil byli mí budoucí zákazníci. Nemohla jsem ztrácet zbytečně čas.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 04. 2009.