Josef Čermák: Ivan Ženatý (a Václav Mácha) nadchli Toronto

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Koncert Ivana Ženatého, mistrně doprovázeného Václavem Máchou, v kostele sv. Václava v Torontu 26. března 2009, nebyl jeho prvním torontským vystoupením. Nebyl jím ani jeho první koncert v Krajného Nokturnech před několika lety. Vím, že jsem s jeho prvním koncertem v Torontu měl něco společného, i když už nevím co, a krátce nato jsem ho slyšel v Rudolfinu. Dokonce jsem s ním - a se svojí praneteří Radkou (hrůza, já už mám praneteře a už i ty mají děti!) před Rudolfinem vyfotografován a někde mám fotografii, ale copak já něco najdu?!

Ta jeho kariéra má v sobě něco pohádkového. A v pohádce by to mohlo být třeba nějak takhle: brzy po jeho narození bylo zřejmé, že Ivánek má zvláštní talent (pořád chtěl na něco fidlat), a aby se nenudil, rodiče mu koupili housličky. A když jim odrostl, koupili mu větší. A když už jeho učitelé nevěděli, co s ním, poslali ho do Prahy na konservatoř. Ale i konservatoř pro něj byla hračka - prostě dělal, co ho bavilo. Tak ho poslali k světoznámým učitelům jako byl Nathan Milstein nebo Andred Gertler a ti s ním také byli spokojeni a řekli mu, aby se zúčastnil nějaké soutěže. Tak si v roce 1982 zajel do Moskvy na Mezinárodní houslovou soutěž pojmenovanou po Čajkovském, a když už tam byl (housle s sebou vozil pořád), šel si na slavnou soutěž zahrát. A Ivan (to už byl skoro muž) fidlal a housličky zpívaly a jak to v pohádkách bývá, náš hrdina vyhrál. A o pár roků později vyhrál podobnou soutěž v Praze. A potom hrál se slavnými orchestry jako třeba Berlinský symfonický orchestr nebo Pražská filharmonie nebo BBC London, Bavorský rozhlas a se stejně slavnými umělci jako Yehudi Menuhin, Yo-Yo Ma či Jiří Bělohlávek, s kterým a Londýnským symfonickým orchestrem, který Bělohlávek řídí, nahrál skladby Dvořákovy, Mendelssohnovy, Smetanovy a Foersterovy...

No a teď nám hrál v Torontě. Pořád vypadá tak chlapecky (i když se nedávno stal otcem dvojčat), že skoro bych té pohádce věřil. Zvláště proto, že ten koncert byl tak neskutečně nádherný. Co hráli - Ivan Ženatý a Václav Mácha? Skladby uvádím anglickými jmény, jak byly na programu: Antonín Dvořák ( Romantic Pieces for Violin and Piano, Op.75); Edvard Grieg ( Sonata in G Major for Violin and Piano, Op.13) a po přestávce: Henryk Wieniawski ( Romance and Zingara for Violin and Piano); Peter Ilyich Tchaikowsky ( Serenade melancholique for Violin and Piano) a Maurice Ravel (La Tzigane for Violin and Piano). Nejméně čtyřikrát byli vyvoláni posluchači a třikrát přidali pár minut skvostné hudby. Nejsilněji jsem cítil blízkost hvězd při Čajkovského Melancholické serenádě...

Díval jsem se na jeho prsty tančící po strunách, někdy zasněně a jindy v divokém reji; viděl jsem v jeho očích výraz totálního soustředění, zahledění do světa mimo tento svět, jaký vidíme v očích běžců, čekajících na starterův výstřel - a ten výraz v nich zůstal během celého koncertu; a ačkoliv jeho tvář je. dosud chlapecky mladistvá, tušil jsem v ní stopy nekonečných hodin dřiny i stopy proher a zklamání. Příběh Ivana Ženatého, slavného houslisty i učitele hudby (děkan Hudební akademie v Drážďanech, profesor, který dával mistrovské třídy možná už v desítce zemí) není pohádkou, s kterou jsem flirtoval na začátku této črty. I když některým z nás osud rozdal lepší karty, málokterý život - a tím méně život umělců - je procházkou po ráji.
O přestávce jsem měl potěšení chvilku hovořit s jiným naším skvělým umělcem, pianistou Antonínem Kubálkem a jeho talentovanou dceruškou Karolinou, která "svojí" Humoreskou tak obohatila loňskou konferenci o Československu na Torontské univerzitě i film Zuzany Hahnové o Edě Otové. Když Karolina odešla, zeptal jsem se, jak pokračuje její kariéra s houslemi. Její otec odpověděl, že dosáhla takové úrovně jak v studiu houslí tak i klavíru, že by nemohla pokračovat s oběma, má-li mít (je jí čtrnáct roků) "alespoň kousek dětství".
Alespoň kousek dětství... Jsme všichni dlužníci těch, kteří se zaslíbili umění a v tomto případě zvlášť velkými dlužníky Ivana Ženatého i Václava Máchy za nádherný večer. 

Foto © www.canadianczech.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2009.