Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (25) |
| Blížil se konec turistické sezóny na Krabonoši. Toho roku jsme vydělali velké peníze. |Jednak přímo neuvěřitelně prosperoval Lubošův stánek s občerstvením a také moje výdělky ve směnárně byly příjemným vkladem do rodinného rozpočtu. Vždyť jsem několikrát od Viktora dostala k platu vysokou prémii za vzorně odvedenou práci. Postupně jsem si vybavila domácnost podle svých představ, moderně oblékala děti a ještě pátr tisíc uložila do spořitelny. Dopřála jsem si dokonce takový luxus, že jsem si předplatila módní časopis! Pro celou naši rodinu jsem dále chystala překvapení: vánoční a novoroční pobyt v Alpách. Měla jsem pocit, že jsme si jej všichni zasloužili! Prvního listopadu skončili sezónu. Chlapi zbourali oba stánky, já předala Viktorovi poslední směněné peníze. Všichni jsme se cítili výborně, dokonce nereptala ani máma, když Luboš otevřel láhev šampaňského, abychom si na rozloučenou připili. V provozu zůstal pouze stánek na Komenského náměstí. Starý pán Grosman s mou tchýní tam měli sice stále dobré obchody, ale podle slibu jsme je přes zimu vystřídali my s Lubošem nebo Viktor se svým kolegou Šelbou. Zatoužila jsem pár dní si odpočinout. Dát do pořádku domácnost, zbavit se všech pracovních dluhů, které jsem během sezóny odkládala, a především být doma tehdy, kdy se naše děti vracejí ze školy! Zdálo se mi totiž, že o to, co vytváří pocit domova, své děti v poslední době mírně řečeno šidíme. Takže zatímco Luboš s Viktorem dál nahřívali před školou párky, já doma převzala roli vzorné matky. Ráno jsem děti vyprovázela až na chodník, odpoledne už mě mohly zdálky vidět, jak nedočkavě číhám u vrátek. – Mami, prosím tě, aspoň za mnou nemávej! požádal mě už druhý den Patrik. - Kluci se mi smějí. A já už nejsem žádný prvňák! Slíbila jsem mu tedy, že za ním budu napříště vysílat mlčky pouze láskyplné pohledy. Trávíc se svými dětmi víc času, získávala jsem nejen jejich důvěru, ale také se mnohé dozvěděla. – Mami, líbí se ti Vavruška? zeptala se mě Denisa, když jsme spolu myly nádobí. - Kdo je Vavruška?! ptala jsem se bezelstně. - Ten kluk, co s ním chodí teta Simona! Zhrozila jsem se: - Prosím tě, co to říkáš? Kdo s kým chodí?! - Naše teta! Sama mi to řekla. Ten pán se jmenuje Dan. A je prý strašně hodnej! - To víš opravdu od tety Simony?! - Jo. Přišel za ní, když jsem u ní jednou byla. Představila mi ho! Víš ale, co ti, mami, řeknu? Zatvářila se tajnůstkářsky moje dcera. – Strejda Viktor se mi ale líbí víc! A holkám taky! - Holkám?! zaúpěla jsem. – Kterým holkám…?! - Přece od nás ze třídy! Strejda je totiž víc frajer! Prostě přesnej, víš?! Bleskově jsem si osušila ruce, chytla svou dceru za obě paže a třesouc s ní jako s paňácou, téměř hystericky jí domlouvala: - Proboha tě prosím, Deniso, s nikým o tetě a o tom pánovi nemluv! Hlavně ne před babičkou! Víš, jak by z toho byla zas vytočená! A odnesla bych to zase jen já! Nevím, zda to, co jsem právě před svou dcerou vyslovila, bylo dost výchovné, ale v každém případě to byl ode mne pokus, jak zabránit dalším scénám naší mámy. - Buď klidná, mami! povzbudila mě Denisa. – Nás ten kluk zas tak moc nezajímá! - Pročpak to…? - Co s ním, když si namluvil starou ženskou?!!! - Hm… tak ti děkuju, Denisko! Řekla jsem a upadla nad zbytkem neumytého nádobí do hlubokomyslné úvahy o relativitě času v lidském životě. Domácí práce jsem si rozvrhla přesně na jednotlivé dny. Například ve středu jsem zamýšlela čistit okna v celém baráku. Když odešly děti do školy, připravila jsem si nezbytné hadry a lavor s vodou a pustila se v obýváku do největšího, které vedlo na zahradu. Nebyla jsem hotova ani s prvním křídlem a někdo zvonil. První, co mě napadlo, že je to pošťačka, i když obvykle přicházela až po desáté. Odložila jsem mokrý hadr a přeběhla do kuchyně. Když jsem přistoupila k oknu, viděla jsem, že u kraje chodníku zastavilo auto, takový zápaďácký křižník, a z něho vystupují dva muži. Mladá ženská, které jsem neviděla do tváře, už stála u našich vrátek a opakovaně zvonila. Napadlo mě, že asi v Hradci zabloudili a chtějí se přeptat, jak se dostanou na dálnici. Podobných dotazů jsme zodpověděli, díky tomu, že náš dům stál blízko křižovatky, snad stovky. Když jsem však otevřela na verandě dveře, poznala jsem tu ženu okamžitě. Byla to Zdena! Zdena Šafářová…!!! Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali. Starší měl již prošedivělé vlasy a váčky pod očima, mladíčkovi mohlo být tak kolem dvaceti. Když jsme se konečně dost opusinkovaly a ujistily se, že ty, vole, vypadáš pořád stejně, jak to děláš?!, Zdena mi je představila. – To je můj muž Pierre, ukázala na starouška, který se zdvořile uklonil, - a můj syn René…! Něco mi v té rošádě nehrálo, přesto jsem se na oba líbezně usmála a vyjela proti nim rukou. – Pojďte dál…! zvala jsem je dovnitř! Zdena poděkovala a cosi řekla francouzsky. Obsah velice stručného rozhovoru, který mezi sebou vedli, pak shrnula do jediné, ale velice příjemné věty: - Říkají, že se podívají zatím po městě a v jedenáct se pro mne zastaví! - No bezva! zajásala jsem. – Aspoň si v klidu pokecáme! A na muže, kteří znovu usedali do auta, jsem velice roztomile zavolala: - Adieu…! Dost jsem tím svou zásobu francouzských slov vyčerpala. V paměti mi ještě zůstalo slovo koňak, fiží a pojmenování pro vykřičený dům. - Tak, co si dáme?! položila jsem své dávné kamarádce nezbytnou otázku, když jsem ji usadila v obýváku do křesla, zavřela okno a umyvadlo s vodou v letu odnesla zpátky do koupelny. – Trochu jsi nám přibrala, co?! podotkla jsem taktně. - Pozor! vykulila oči. – Jen trochu! Ale i to stačí, abych mezi Francouzkami byla jednička! Ale becherovku si klidně dám! souhlasila s nabízeným likérem, který jsem vytáhla z baru. Nalila jsem nám stejný likér, pak jsme si připily. – Tak, a teď povídej! O mně víš jistě od své mámy všechno! - Jo, říkala, že jste se dali do podnikání! Upřímně jsem se nad označením naší činnosti zasmála. Chtěla jsem se ale co nejvíc dozvědět o ní! Velice stručně mi tedy začala líčit svůj život od chvíle, kdy se tenkrát, před odjezdem do Jugoslávie, přišla za mnou rozloučit. Mnohé jsem věděla z našich telefonických hovorů, občas jsme si také napsaly. Přiznávala, že první týdny a měsíce emigrace pro ni nebyly lehké. Byla však proti ostatním, co utíkali, ve výhodě: hodně jí pomáhala její teta, byť vzdálená. Zdena ve Francii nevystudovala vysokou školu, jak měla v úmyslu. Našla si zaměstnání u jedné stavební firmy v Limoges a tam se před dvěma roky seznámila se svým manželem. – Taky je stavař?! zkusila jsem hádat. - Ne… patřila mu továrnička, kterou jsme právě stavěli! Obdivně jsem hvízdla: - Takže jsi teď milostivá paní továrníková…! - Jo, to jsem! potvrdila s úsměvem moje nejlepší kamarádka. - Víš, že ti to ani trochu nezávidím?! - Tak to seš, vole, zatím jediná, s kým jsem v tomhle státě mluvila! chechtala se Zdena. Vyzvídala jsem ale dál: - A co manžel?! - Je o čtrnáct roků starší, docela nám to spolu vychází…! - I v posteli…?! skočila jsem jí do řeči. - Seš blbá, Martino…! ohradila se. – To víš, že jo! Nečetlas, že Francouzi jsou v tomhle jedničky?! - Já to četla o Francouzkách! - Páááni… pohoršovala se znovu Zdena. – Celej svět se změnil, akorát tys zůstala stejný pako, jako jsi byla dřív! - To je snad fain, ne?! bránila jsem se. Dala mi herdu pod žebra. – To víš, že jo, vole! - A ten kluk…?! - Myslíš René…?! upřesnila. – Tak toho jsem vyvdala! Pierre byl vdovec, žena mu zemřela na selhání ledvin. Pár roků žil sám, pak se rozhodl, že si postaví továrničku na zmrzlinové kornouty! Zahlédl mě v projekci… a už byla ručka v rukávku! Zdena s vyslovenou chutí používala obraty, které kdysi dávno patřily do našeho studentského slovníku. - Renda je fain kluk, myslím dokonce, že mne má rád. Teď studuje už druhým rokem v Paříži egyptologii… - Takže z něho bude vědec…?! - Něco takového! potvrdila a mlaskavě se znovu napila becherovky, která jí viditelně chutnala. Když zase položila poloprázdnou skleničku na stolek, zvážněla a pak řekla něco, o čem jsem později velice často přemýšlela: - Ty přece víš, Martino, jaké jsem měla zdravotní problémy… - Jo, vzpomínám si! potvrdila jsem. Kývla a pokračovala: - Při posledním léčení ve Františkových Lázních mi doktoři řekli jasně, že bohužel nikdy děti nemohu mít! Čekala jsem to. Zůstaly mi pro život dvě možnosti: buď se nevdat a zůstat sama, nebo žít v bezdětném manželství! Zvolila jsem třetí řešení: vzala jsem si staršího muže, který už dítě má a po dalším nebude toužit! Vyšlo mi to! Pierre je bezvadný chlap. A já jsem s ním šťastná! Co mohu chtít od života víc?! - Já ti to přeju, řekla jsem, - vím, co sis s doktory vytrpěla! - Někteří ale byli mladí a docela hezcí…! upozornila mne. Chechtaly jsme se tomu jako zamlada. Pak jsme znovu dál povídaly, skákaly si do řeči a nepříčetně se smály, až nás přerušil zvonek. Vrhly jsme současně pohledy na svá zápěstí. Bylo přesně jedenáct, přijížděli Zdenin manžel a syn. Zvala jsem je také dál, ale odmítli. Slíbili, že než se budou vracet do Francie, všichni tři se u nás zastaví. Už u auta mi Zdena několikrát důrazně připomenula, abych pozdravovala svou mámu. Že mi před nedávnem zemřel táta, věděla, napsala jsem jí to krátce po jeho odchodu. Zdenina návštěva ve mně zanechala příjemný, možná až krásný pocit. Při jejím vyprávění jsem si totiž uvědomila spoustu všedních věcí, kterým většinou nepřikládám význam, jež však patří k tomu nejcennějšímu, co mi život může nabídnout. Večer jsem nadšeně hlásila Lubošovi: - Byla u nás Zdena!!! Vůbec na to nezareagoval a ještě v chůzi na mne vychrlil: - Viktor dostal na cestě ledvinový záchvat, ani jsem s ním nedojel domů, zavezl jsem ho rovnou do nemocnice. Simoně už jsem volal, aby neměla strach…! - Chudáček švagříček…! politovala jsem ho s mírným pousmáním. Trochu jsem mu to přála! Luboš se však na mne utrhl: - Tobě je to k smíchu?! Jestli si ho tam pár týdnů nechají, ve stánku všechno odřu sám! - Může přece nastoupit Šelba…! - Ten je s dětmi na horách! vykřikl zase můj manžel. - Půjdu těch pár dní, než Viktora z nemocnice propustí, prodávat s tebou. Třeba už zítra…! - Ne, ty nikam nepůjdeš! Viktor ti vzkazuje, abys za něho udělala měsíční uzávěrku směnárny! Máš s tím zajít zítra do banky, jinak prý najdeš všechno v téhle složce! řekl už o něco klidněji a hodil přede mne na stůl koženou aktovku, kterou jsem mnohokrát u švagra viděla. Nosíval v ní nezbytné doklady o činnosti devizového hospodářství směnárny. – Kdyby ti něco nebylo jasné, říkal, ať za ním skočíš do nemocnice! - Udělám to! slíbila jsem a pak se podívala znovu se zájmem na svého muže. Stále se nesvlékal. – Ty ještě někam jdeš?! - Jo! potvrdil. – Čekáme kamion se zbožím, musím tam místo Viktora. Dáš mi něco k večeři? Vrhla jsem se ke sporáku. – Jistě. Máš chuť na čevabčiči nebo si dáš radši svíčkovou? Je tam zbytek od neděle…! Luboš v kuchyni ztěžka dosedl na židli a čekal na jídlo. - Tak co to bude?! naléhala jsem ve dveřích do spíže. - Je mi to jedno, stejně nemám na ty tvoje blafy chuť! prohlásil. - Tak na moje blafy, jo?! Vždycky sis liboval, jak ti moje svíčková chutná. A po čevabčiči ses mohl zbláznit! Najednou ti nevoní?! - Prosím tě, nech toho…! zavrčel jako podrážděný pes. Chvíli nečinně čekal, až z chladničky vytáhnu nějaké jídlo, a pak si zapálil cigaretu. - Ty zas kouříš…?!!! vyrazila jsem užasle. - Proč bych nemohl…?! potvrdil dotčeně. - Odkdy…?! Najednou vyskočil ze židle, v očích se mu zablýskalo zlobou a pln nenávisti mi doporučil: - Víš co? Klidně si tu svou slavnou svíčkovou sněz sama! Já si dám něco cestou…! Nikdo mě aspoň nebude vyslýchat! A mířil rychlými kroky ke dveřím. Za malou chvíli jsem zaslechla, jak kamsi naším autem odjíždí. Nedokázala jsem si jeho chování vysvětlit. Vrátil se pozdě k ránu. Probudila jsem se, ale nevedl se mnou žádné řeči. V několika sekundách vyčerpaně usnul. Nevyrušily ho ani děti, když po sedmé odcházely do školy. - Promiň! řekl, když se po deváté objevil ještě v pyžamu v kuchyni. – Byl jsem včera nějakej přetaženej! Seděla jsem už u stolu a studovala papíry, které obsahovala Viktorova taška. Najednou jsem ucítila ve vlasech jakýsi jemný dotek. To mne můj muž políbil. Brala jsem to jako nabídku ke smíru. Snídani si připravil sám. – Vyznáš se v tom? ptal se už s plnými ústy. - Moc ne! Myslím, že v tom má Viktor pěknej binec! Luboš se usmál. – Znáš ho přece! Ale na to nehleď! Hlavně napiš tu závěrečnou zprávu pro banku! - Myslím ale, že si tam budu muset zajít a něco si ověřit! - Hodím tě tam autem! nabídl se. - Ne, díky, zvládnu to pěšky. Povídej, jaké to včera bylo?! Napil se své obvyklé černé kávy a chvíli hrabal v bundě, kterou, když se v noci vrátil, přehodil přes opěradlo židle. Pak přede mne na stůl položil balíček složených tisícovek. - Ušlo to! řekl a hodil bradou k těm penězům. Nechápala jsem. – Co je to za peníze?! - Můj včerejší výdělek! - Tys přepadl banku? zavtipkovala jsem, ale něco mi našeptávalo, že možná nejsem daleko od pravdy. - Počítej…! řekl s jistou pýchou. Srovnávala jsem tedy balíček, sklepla jej o stůl, a pak mezi prsty šustivé tisícovky počítala. Bylo jich dvě stě šedesát! Řekla jsem tohle číslo nahlas a Luboš na znamení, že jsem se nezmýlila, přikývl. Pak jsem položila úhledný balíček zase na stůl. - Ty z těch peněz nemáš radost?! divil se můj muž. - Ne, protože jsi mi neřekl, jak jsi k nim přišel! Teď se křečovitě zasmál. – Jednoduše. Je to provize z obchodu. Rozprodali jsme s Viktorem pár krabic cigaret…! - Pár…jo?! chytila jsem ho za slovo. Vzal to jako žert a dodal: - A s provizí jsme šli spolu napůl! V tom je Viktor dobrej, ne?! Přehlédla jsem tu obdivnou větu a znovu sáhla po balíku. - Co s tolika penězi budeš dělat?! - Bu-de-me! opravil mne a zvedl nahoru obočí. Ráda jsem to vzala na vědomí. – No, tak povídej, cos vymyslel?! - Především si necháme zavést telefon…! začal. – Potřebujeme ho už jako sůl! - Fain, a dál…! - Koupíme si nové auto! Zhrozila jsem se. – Co blázníš? Vždyť ladu máme teprve druhým rokem…! - Myslím druhé auto! Sama dobře víš, jak se spolu o auto taháme! Měl pravdu. Když jel naším autem pro zboží, nemohla jsem odvézt děti k lékaři, ani se podívat na nemocnou mámu a obstarat nákupy… Chtěla jsem vědět, pro jakou značku se rozhodl. Viktor mu určitě poradil! V poslední době ho obdivoval k mé nelibosti maximálně. Ale Luboš mrkl na hodiny, a když zjistil, že se blíží devátá, čas, kdy musí otevřít stánek, vyplašeně na ně ukázal a snažil se co nejrychleji z domova vypadnout. – A co ty peníze?! volala jsem za ním. - Vezmi se s sebou do banky a ulož! křikl už na verandě. Vrátila jsem se k nim a znovu, teď skoro mazlivě je přepočítávala. Znovu jsem došla k počtu 260 kusů. Bylo mi nad nimi báječně. Pak jsem je ale schovala v kredenci mezi hrnečky a sklonila se znovu nad výkazy směnárny. Strávila jsem nad nimi asi hodinu, ale v konečném účetnictví, které vedl Viktor, jsem přicházela na stále větší zmatky. Při práci ve směnárně jsem dodržovala předepsané pokyny o obchodu s devizovými hodnotami. Navíc jsem si nechávala i pro sebe od Viktora každý den podepsat celkovou částku deviz, které jsem mu odevzdávala. Nic proti tomu nenamítal. Když jsem teď tyto položky v diáři za každý měsíc sečetla, byly proti nim údaje v přiložené sjetině z banky katastroficky rozdílné! Viktor odevzdával bance přibližně třetinu deviz, které jsem pod Krabonošem cizincům směnila!!! Nedovedla jsem si to vysvětlit! Původně jsem se chtěla sama do banky rozběhnout, ale pak jsem si uvědomila, že bych se tam nic nedozvěděla, neboť oprávnění k disponování s devizami měl pouze Viktor. Znovu jsem přepočítala všechny položky, v domnění, že jsem se třeba zmýlila. Moje výsledky však byly naprosto v pořádku. Rozhodla jsem se, že se půjdu poradit nejprve se svým mužem. V poslední době strávil spoustu času s Viktorem, třeba mi všechno vysvětlí…!!! S koženou složkou pod paží jsem tedy utíkala přes celé město na Komenského náměstí, kde stála naše bouda. Luboše jsem zahlédla už z dálky, jak obsluhuje dvě děti, o něco větší, než byly ty naše. Měl na sobě prošívanou bundu, blížila se zima, ráno, když jsem vstávala, byla zahrada mírně ojíněná. - Stalo se něco?! ptal se, když mě spatřil. Obešla jsem boudu a postranním otvorem se dostala k němu za pult. Očima jsem mu dala znamení, aby nejdřív obsloužil ty malé zákazníky. Posadila jsem se mezitím na prázdnou lornu, která stála v rohu u zadní plachty. Trochu jsem se uklidnila. - Je něco dětem?! Zavrtěla jsem hlavou, nasucho polkla a vyřkla to velké tajemství: - Viktor neodvádí bance všechny devizy! - A já myslel, že u nás hoří…! řekl ve smíchu a ruce mi položil na ramena. Vychrlila jsem na něho všechno, co jsem právě srovnáním sjetiny s mými údaji zjistila. - Třebas někde udělala chybu…! namítl.  Nemohla jsem tak laciné vysvětlení přijmout. Možná zcela bezdůvodně jsem se na svého muže rozkatila: - Nedělej ze mne vola, prosím tě! Vím snad, co jsem dávala Viktorovi podepsat. A navíc si vedu každý den záznamy pro sebe…!- Dobře, Martino, nerozčiluj se, tak tam nějakou chybu má. Ty ho na ni teď jenom upozorníš, a on ji pak odstraní…! Štvalo mě, že se mnou jedná jako s malým dítětem! – Nechápeš, že s bankou hraje nečistou hru?!!! Luboš zanechal předcházejících něžnůstek, přistoupil k ohřívači rohlíků a pečlivě z něho odstraňoval zapadlé drobečky pečiva. – No a co? prohodil, jako by šlo o zanedbatelnou maličkost. – Je to snad jeho věc! Jenže je to taky velký podvod, Luboši. A já o něm vím! Prostě s ním v tom jedu! křikla jsem už zbytečně hlasitě. Káravě se po mně ohlédl, abych se krotila. Naštěstí v blízkosti stánku právě žádný zákazník nebyl. – Kdyby na to přišla devizová kontrola, zavřou nás oba! Nechápu, jak mě mohl Viktor namočit do takové špinavosti… hajzl jeden! ulevila jsem si na švagrův účet. - Je to zajímavé, že peníze jsi od něho brala ráda. A vůbec jsi nepátrala po tom, odkud je bere! připomněl mi po delším odmlčení dost krutě manžel. - Nevěděla jsem, odkud jsou! Luboš sebou škubl. – A jak jinak chceš vydělat velké peníze?! Vstala jsem z té lorny a přistoupila k němu co nejblíž. - To mi tím chceš naznačit, žes o tom celou dobu věděl?!!! zvolala jsem plna zloby, ba možná už i nenávisti. Po krátkém zaváhání stočil pohled k pultu a předstíraje, že rovná rohlíky, schlíple potvrdil: - Jo, věděl…! Nechtěla jsem věřit tomu, co mi právě říká. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem mu na to s opovržením mohla říci: - Jistě! Dva fízlové se dali dohromady! Ale já už v tom odteďka nejedu! A tohle…! hodila jsem před něho tašku s účty směnárny, - si můžete s Viktorem udělat společně. Vyřiď mu, že dávám výpověď! Rozrazila jsem plachtu stánku a zalykajíc se hněvem, vykročila na volné prostranství. - Výpověď?! A co budeš, ty chudinko, dělat?! volal můj muž za mnou. - To je moje věc! odsekla jsem mu přes rameno. Pokračování... |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 04. 2009.
