Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (3)
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Filípek? Nalézt se dá kdeco. Někdo najde minci, někdo bankovku, jiný zas mobilní telefon, tašku s doklady či starou kšiltovku. Nebo něco zcela jiného. Jednoho dne raného léta šla mladá rodina parkem. Starší holčička se podle svého zvyku držela rodičů za ruce a bez přestání štěbetala. Mladší seděla v kočárku a spokojeně si pobrukovala. Najednou zpozorněla, ukázala ručkou na trávník a křičela: „Tam, tamm, tácet! Tácet!“ „Ano, ptáček,“ řekla automaticky maminka a pohlédla směrem, kam ukazoval malý prstík. V trávě opravdu seděl malý opeřenec – žlutá andulka. Seděl tam schoulený a vyděšený. „Jé, ten je hezký, maminko, zkus ho chytit!“ volala starší dcerka „vezmeme si ho domů!“ žadonila. Ptáček se pod lidskou rukou přikrčil a bez odporu se nechal vzít do dlaně, snesl i lehké pohlazení po pěkné hlavičce, jenom srdíčko poplašeným tlukotem hlásilo, jak velký je jeho strach. „Ten bude někomu chybět,“ pomyslela si maminka a v duchu už přemýšlela, kde a jak obstará vhodnou klícku a krmení. Děti byly nadšené a už se těšily, že si s ptáčkem budu hrát.  „Jak mu budeme říkat?“ byla jejich největší starost. „Zatím nijak, vylepíme oznámení a dáme do novin inzerát.“ Poté, co byl na pár dnů ubytován v proděravěné krabici, maminka obstarala klec. Dostala ji od kolegyně, které před časem zahynul kanárek. Ta rovněž přidala poučení, že pokud má papoušek modré ozobí, je to sameček. Takže je to opravdu „andulák.“ Maminka koupila krmení, nalila do misek vodu a anduláček se jí odměnil tím, že vbrzku začal hopkat z bidýlka na bidýlko a s chutí zobat proso. Na inzerát nikdo nereagoval, nikdo se o ptáčka nepřihlásil, proto rodinná rada rozhodla, že žluťásek se bude jmenovat Filípek. „Takové pěkné jméno a jak se k němu hodí“ pochvalovali si vzájemně a obcházeli klec. „Filípku“ volala maminka, „Filípku, Filípku, pojď sem, Filípku co děláš?“ volaly na něj děti. „Pepíček je ptáček!“ prohlásil jednoho dne rezolutně a zcela zřetelně „Filípek“ a pro jistotu to hned dvakrát zopakoval. Všichni zkoprněli. „Nedá se nic dělat, máme Pepíčka“ prohlásil otec a pokračoval v práci. „Když mluví, je možná cvičený, zkusíme ho pustit z klece“ dodal, netuše, jakého pomocníčka bude mít. Pracoval často u rýsovacího prkna, které bylo nedaleko místa, kde na zdi visela klec. Filípek, pardon, Pepíček, ho měl možnost pozorovat, jak šoupá mechanismem s pravítky a snad i proto, hned jak se mu otevřela dvířka klece, okamžitě sletěl na jedno z nich. Usadil se a pomrkával korálkovýma očima. „No tohle! Kšc, jedeš odsud!“ zahnal ho pán domu. Ptáček sletěl na zem a pěšky se vydal do dětského pokoje. Tam si děti hrály s kostkami. Pepíček jim rovněž oznámil, že je ptáček, vyskočil si na jednu z kostek, pak na druhou, na třetí a rázem se u dětí zabydlel. Po čase se ukázalo, že Pepíček z neznámých důvodů vůbec nechce létat. Ne, že by to neuměl, ne že by nemohl, nechtělo se mu. Patrně usoudil, že když chodí jeho zachránci, nebude se nad ně vyvyšovat, bude chodit jako oni, po zemi. Dospělí se naučili dívat se pozorně pod nohy, v obavě, aby ho nezašlápli, protože se svižně přemisťoval a objevoval se v nečekané chvíli na nečekaných místech. Dětem se vyhnout dokázal. Když mu hrozilo akutní nebezpečí, vznesl se a přeletěl na nejbližší volné místo. Po čase objevil rozkoš z jízdy. Byl učenlivý, naučil se říkat pár slov, kterými obveseloval okolí a tím si vysloužil dovolení přece jenom se posadit na jedno z pravítek rýsovacího prkna. Když otec pracoval, čili šoupal pravítky sem a tam, ptáček se s potěšením vozil. Jezdil tak často a rád. Dokonce natolik, že když se muž zamyslel nad problémem a pravítka strnula, milý Pepíček popohnal svého pána k další činnosti tím, že mu uštípl svým ostrým zobáčkem hrot tužky. Křídla používal jenom tehdy, když chtěl na noc do klece. Jinak pilně chodil. Zvykli si na tuto jeho podivnou vlastnost natolik, že beze strachu nechávali někdy i pootevřené okno. Přešel podzim, přišla zima, pak i jaro, pomalu to bude rok, co malý Pepa-chodec přišel do rodiny. Dávno si na malého turistu zvykli jako na dalšího člena rodiny. Až jednoho dne při ranním větrání přece jenom uletěl. Byla to náhoda? Rozhodl se sám, že se podívá do světa? Odletěl potěšit zase jinou rodinu, které také sdělí, že je Pepíček? Pepíček byl milý ptáček... |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Lasica |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivo Šmoldas |