Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (1/2)

Rubrika: Publicistika – Historie

V roce 2000 vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Terezínským památníkem knížku nazvanou Ghetto Litzmannstadl 1941-1944. Na více než třech stovkách stránek kniha seznamuje čtenáře se smutnou historií tohoto ghetta, a to nejen pomocí dokladů, statistik a fotografií, ale zejména svědeckých výpovědí několika desítek obětí, patřících k malé hrstce těch, kteří „konečné řešení židovské otázky“ přežili. Tato kniha vznikla z podnětu mezinárodního sdružení bývalých vězňů koncentračních táborů, kteří prošli ghetty Terezín a Lodž, společností „Terezínská iniciativa“.
Výpovědi bývalých svědků tvoří otřesnou mozaiku osudů, až smutně podobných jeden druhému, popisujících hlad, zimu a krutost nelítostné nacistické mašinérie, výběry do transportů končících zpravidla v plynových komorách. Výpovědi jsou seřazeny tak, že vždy zasahují určitou časovou rovinu a pokračují více méně v chronologickém sledu. A tak v prvních kapitolách knihy můžeme sledovat svědectví o rodinách, které se utěšovaly mylnou nadějí – „nám se přece nic nemůže stát, jsme Češi, proč bychom někam utíkali?“. Potom následují vzpomínky na nástupy do transportů, vzpomínky tak úzce osobní, ale v podstatě většinou tragicky podobné. A tak kniha pokračuje po etapách, až ke konečnému osvobození spojeneckými armádami.
Jedním z těch, kteří tyto zrůdné doby přežili je, pan Petr Rossler, jehož vzpomínky naleznete v násedujícím článku. 
K jeho článku bych chtěl jen přidat několik statistických údajů.
Od 16.října do 3. listopadu 1941 bylo do lodžského ghetta posláno pěti transporty 5000 pražských Židů.
Z tohoto počtu přežilo pouhých 276 lidí.

Zdeněk Rich
.
Vzpomínky bývalého vězně lodžského ghetta: 1941-1944

Narodil jsem se v Praze v červnu 1930. Bydlili jsme ve středu města, v Bredovské ulici (dnešní Třída politických vězňů), v domě, který naše rodina vlastnila. Tatínek byl velkoobchodník . Se starším bratrem Hanušem, rikali jsme mu Honza, jsme oba navštěvovali obecnou školu v Panské ulici.
V březnu 1939, když Němci vpadli do Prahy a okupovali republiku, se náš život značně změnil k horšímu, když se začaly uplatňovat Hitlerovy antisemitské norimberské zákony. Naše osobní svoboda a občanská práva byla omezena a postupně jsme byli stále drastičtějšími diskriminačními opatřeními izolováni od ostatní společnosti. Tatínkovi sebrali obchod a nasadili tam „Treuhändlera“, pak vyhodili naši rodinu a rodiny strýce Bedřicha a strýce Josefa z našeho domu. Moje rodina, to je tatínek Karel, maminka Lilly, bratr Hanuš a já jsme byli nuceni se nastěhovat jako podnájemníci do jednoho pokoje bytu pana Bondyho v Mánesově ulici na Vinohradech.
Po skončení čtvrté třídy v roce 1940 jsem nesměl, jako žid, dále chodit do školy. V židovské komunitě se organizovaly tzv. „kroužky“ pro děti školního věku. Scházely jsme se v bytě jedné rodiny v Nekázance s dětmi podobného stáří a dostávalo se nám tam jakéhosi základního vyučování, což ovšem bylo ilegální a tedy nebezpečné.
Od poloviny r.1941 museli všichni Židé nosit žlutou mogendavid hvězdu s označením „Jude“.
Koncem roku 1941 začaly deportace pražských Židů v rámci nacistického plánu na „konečné řešení židovské otázky“. Moji rodiče, bratr i já jsme dostali předvolání do transportu v říjnu téhož roku. Myslím, že bylo dovoleno si vzít 50kg zavazadel na osobu. Byli jsme zařazeni do transportu B, který odjížděl z Prahy 21.října 1941.
Všichni, kdo byli do tohoto transportu zařazeni, byli den předtím soustředěni ve Veletržním paláci na Letné, v jedné obrovské hale. Lidé byli rozčílení, všude bylo plno hluku a hysterie. Strávili jsme jednu noc na slamnících na podlaze. Každý dostal určité číslo s písmenem „B“ označující transport (1,000 lidí). Příští den nás odvedli na Holešovické nádraží, kde jsme museli nastoupit do vlaku. Nevěděli jsme kam nás vezou. Nevím proč si právě pamatuji, že se tatínek ve vlaku holil a používal vodu, kterou seškrabával s okna vlaku, kde se srážela. Po válce jsem se dozvěděl, ze Němci nařídili, ze se muži musí ve vlaku oholit. Jeli jsme směrem na východ. Ukázalo se, že jedeme do Polska, do ghetta-Lodž, Němci přejmenovaného Litzmannstadt.
Do lodžského ghetta byli deportováni i další naši blízcí příbuzní, ale s jinými transporty. Strýc Bedřich, teta Bedřiška a jejich syn, bratranec Herbert, transportem A; strýc Pavel, vdovec, s naší sestřenicí Haničkou, transportem D, tak jako Josef a Klára, rodiče mojí tety a další příbuzní. Z těch všech transportovaných jsme přežili jen bratr a já.
Strýc Josef (identické dvojče mého tatínka Karla) a jeho manželka, teta Anna byli původně zařazeni do transportu A, ale byli z něj vyjmuti, protože strýc pracoval na židovské náboženské obci. Byli ale odvezeni brzy po tom do Terezínského ghetta, strýc hned v listopadu prvním terezínským transportem AK – ‘Aufbaukomando‘, který ghetto připravova pro záhy následující příliv přistěhovalců.. Teta Anna přijela později v květnu 1942.
Do Lodže jsme přijeli večer a celý náš transport byl ubytován ve velké budově, zřejmě bývalé škole nebo nemocnici na Lagewniecké ulici, Němci přejmenované na Hanseaten Strasse.
Tatínek, maminka, bratr i já jsme spali na slamnících na zemi, těsně vedle sebe jako sardinky a kolem nás stejně tak spousta dalších lidí. Jen podél zdí byly pryčny a na těch náhodou spali také naši vzdálenější příbuzní Wertheimerovi s dcerami Hannou a Juditou. Po letech jsem se setkal v Praze s paní Věrou Pollákovou-Šlesingerovou, která byla ve stejné místnosti s námi a z té doby si na naši rodinu pamatovala.
Všichni jsme měli hlad, jídla bylo málo a bylo špatné. Pro nás pražské židy, kteří jsme byli zvyklí žít na poměrně vysoké civilizační úrovni byla už deportace sama, ta strašná náhlá změna, celá situace v lodžském ghettu s podřadnou a ubohou stravou, téměř neexistující hygienou, strašný šok. Výsledkem toho všeho byla postupně hromadná onemocnění a úmrtí.
Maminka byla velmi deprimovaná, tatínek se snažil skrývat jak trpí, ale krátce po příjezdu onemocněl. Měl již dříve žaludeční potíže z doby, kterou strávil jako zajatec v Itálii, v první světové válce. Nesnášel ty tuřínové a zelné vodové polévky s velmi málo brambory a jenom kouskem chleba. Ležel na slamníku na zemi, ztrácel váhu, měl bolesti žaludku a lékař mu nemohl pomoci. Dvacátého osmého ledna 1942 měl chudák narozeniny. Já jako jedenáctiletý chlapec jsem nechápal, co se to vlastně s námi děje, neuměl jsem si představit co s námi bude a když jsem viděl jak tatínek trpí, nemohl jsem se přimět k tomu, abych mu gratuloval či přál něco dobrého v tom jeho beznadějném stavu. Zemřel 19.3.1942 jako jeden z prvních z našeho transportu, bylo mu 46let.
Z té doby jsem si uchoval vzpomínku, jak nějaký pán, jehož jméno si nepamatuji, sezval dohromady několik dětí z našeho transportu, pravidelně se s námi scházel a pokud to šlo nás vyučoval. Byla to taková náhražka školy. Nevím už co jsme se učili, snad jsme si jenom povídali o lepších časech. Chtěl nás trochu zaměstnat, trochu zlidštit to strašné prostředí. Myslím, že snad byl sionista a byl zvyklý dohlížet na mládež, každopádně jsem mu vděčný za to, co pro nás udělal. Chodili jsme tam s bratrem Hanušem, Pavlem Seidemannem (nar. 1928, který přežil a přišel později do Austrálie), Mariem Petrovským (nar.1932, také přežil); ty další si už nepamatuji, ale věřím, že nám to duševně pomáhalo. S Pavlem jsem také hrával šachy a on vždycky vyhrál.
Za naší rodinou chodívali také příbuzní, strýček Pavel s  třináctiletou Haničkou, strýc Bedřich s tetou, pan Josef Loewy s manželkou a Arnsteinovi.
V Lagewniecké ulici také s námi bydlel pan Freund, který mě za lepších časů v Praze učil hrát na housle – byl tatínkův bývalý spolužák. Měl s sebou v ghettu housle a cvičil. Hrával často, pamatuji si na Dvořákovu Humoresku, na ty hezké tóny a melodie houslí, které se mi zapsaly do paměti. Celé hodiny cvičil, přehrával mně známé Ševčíkovy prstocviky. Někdy pro nás vězně dával koncert. Bohužel také nepřežil.

Krátce po tatínkově smrti, jsme se museli přestěhovat do velice primitivního domku v ghettu. Bydleli jsme tam společně: maminka, bratr, já, strýc Bedřich, teta Bedřiška a bratranec Herbert.. Domek neměl tekoucí vodu ani splachovací záchod. Pro vodu na mytí a na vaření se chodilo ven k pumpě, která často zamrzala a muselo se stát s kbelíkem nebo džbánem ve frontě. Latrína, prkno s kulatým otvorem, byla venku, dělili jsme se o ni s mnoha sousedy a páchla po celém okolí, protože byla stále strašně znečištěná. „Fekalisté“, kteří občas vyprazdňovali latríny, vozili po ghettu tu dlouhou nádrž na vozíku, který čtyři nebo šest ubohých vyhublých, často promrzlých mužů, bez koně nebo motoru, tlačilo ručně. Říkalo se, že za to dostali, jistě zaslouženě, porci polévky navíc.

OHLASY NA ČLÁNEK

 

Vážený pane Rösslere,

 

ano, tak bych Vás měla oslovit, ale mám takové vnitřní nutkání napsat „Milý Petře“, neboť mám před očima toho chlapce, kterému krutý osud v podobě nacistické mašinérie rozmetal dětství, připravil jej o domov a uvrhl do tak absurdního a zničujícího kouta světa, jakým byl koncentrační lágr.

 

Protože jsem se narodila necelé tři roky potom, co se můj tatínek po skoro pěti letech pobytu z takového místa vrátil, provázely mne jeho hrůzné vzpomínky a  vyprávění od útlého dětství. Později jsem každé prázdniny opisovala na stroji rukopisy jeho pamětí, vždy po deseti kopiích přes kopírák, abychom pak ty sešity mohli darovat příbuzným a půjčovat známým a každému, kdo měl zájem si o těch hrůzách páchaných na člověku číst. Tatínek po roce 1989 také navštěvoval školy, kde vyprávěl své zážitky žákům a pomáhal provázet výpravy v Malé pevnosti v Terezíně. Tím plnil svůj slib, který si dal, když mu osud dopřál dočkat se osvobození.


„Léta nesmírného utrpení v koncentračních táborech jsou za námi. Jsme z  mála těch, kteří mají to štěstí spatřit znovu světlo svobody. My, živí, kteří se vracíme do vlasti, budeme podávat svědectví proti těm, jejichž zvěrstva nemají v dějinách lidstva obdoby. Jsme tím povinni těm nepřehledným zástupům mužů, žen a dětí, kteří v příšerných mukách a utrpení umírali…“

 

Pane Rösslere, jsem moc ráda, že jste napsal své vzpomínky na události v Praze a celou další anabázi Vašeho dětství tolik poznamenaného holocaustem. Není to vůbec veselé čtení, ale troufám si napsat, že přesto pozitivní. Má silný náboj autentického svědectví tehdy mladého chlapce a mělo by se dostat hlavně k mladým lidem, které má velikou šanci oslovit. Takových svědectví je v dnešní době nesmírně zapotřebí. Denně se z médií dovídáme, že zase někde, bohužel už i u nás v republice, po dlažbě dupou mladí neonacisti, popírači holocaustu a různí krajní extrémisti zasévající rasovou a náboženskou nenávist. Jak víme, dějiny mají tendenci se opakovat, a proto je nutné takové plíživé zrůdné ideologii bránit všemi prostředky a stále připomínat, připomínat a zase připomínat.

 

 Za to, že jste na tomto poli stále činorodý, Vám posílám do krásné Austrálie  veliký dík a přeji do dalších let pevné zdraví a hodně radosti prožité s vnoučátky.

 

Se srdečným pozdravem

Jarmila Zídková, roz. Kolaříková

Roudnici nad Labem 
28.04.2009

jarmila.zidkova(a)seznam.cz
 

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2009.