Janina Svobodová: Mám "ďábla" seniora

Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům

... Mám něco napsat o seniorech a počítačích. Ono se to lehce řekne, ale skládej písmenka tak, aby tě poslouchala a dávalo to smysl.
Já už vím, nejlépe je začít pěkně po pořádku. Ne vždy jsem byla senior a ne vždy jsem uměla pracovat s lidmi.
Na ekonomce jsme měli předmět lineární programování a ten mě docela bavil. Mám ráda logické myšlení a řekla jsem si, že tudy by časem mohla vést moje cesta. A dala jsem se do služeb výpočetní techniky. Začala jsem na mašinách velkých jako obývák, ťukala jsem do stroje připomínajícího něco mezi psacím strojem a dálnopisem. To, co z toho lezlo ven, byla děrná páska, která se dále zpracovávala v další obrovské místnosti… Začínala jsem jako operátorka. Práce operátorky mě až tak moc nebavila a chtěla jsem něco víc.
Začala jsem „pitvat“ jednoduché počítačové programy pomocí různých příruček, a metodou pokus – omyl jsem sama dávala něco do kupy. Po půl roce jsem absolvovala několik školení a světe, div se, z operátorky se pomalu stávala programátorka pro kancelářské myši. Účtařina mě nikdy neuchvátila, ale v počítači to dělalo divy. Už jsme neměli v kanceláři velké almary, ale slušivé slušovické TNS. Tato zkratka znamenala Ten Náš Systém.
Počítače se vyráběly v JZD Slušovice na Moravě poblíž Zlína. My jsme těm mašinám říkali Továrna Na Sny. Vypadaly jako větší televize, měly velkou klávesnici a dělaly děsné chyby…
Časem se výpočetní technika vylepšovala a vylepšovaly se i mé výkony. Z operátorky se stala programátorka, pak správce sítě a trochu i metodik, ale hlavně jsem pracovala s lidmi. No, pracovala… Spíše jsem je měla naučit novinky okolo počítačů a vysvětlit práci s programem. 
Vysvětlit jim, že v té bedýnce, kterou mají na stole, například jako běhají trpajzlíci, kteří se musí něčím nakrmit. Potravu pro ty počítačové trpajzlíky musí vymyslet programátoři, a my – obyčejní uživatelé – je musíme dokrmovat tím, co jim do klávesnice naťukáme. Podle našich výkonů můžeme očekávat jejich odezvu. Když jim tam klepnu nějakou blbost nebo myší kliknu vedle či jinak, tak mi většinou anglicky vynadá nebo si postaví hlavu a neudělá nic.
Tak mi pěkně léta ubíhala. Domů jsem počítač nechtěla, protože jsem ho měla za celý den v práci dost. Ale najednou nastal čas odejít do penze. Stala se ze mne důchodkyně-seniorka.
Doma jsem měla dalšího důchodce-seniora ( manžela), který po mně chtěl, abych ho naučila pracovat na počítači.
Co to pro mne znamenalo? Koupit domů počítač a obalit si nervy, protože učit vlastního muže není žádná sranda. Ale tak jo...
Objednala jsem počítač přes internet v práci, ještě když jsem byla zaměstnaná a jednu březnovou sobotu mi ho přivezli do domečku na venkově. Počítač jsem spolu s manželem vybalila a začala ho instalovat. Běžná rutina. Jako v práci, kde jsem se jich něco nainstalovala. Jenže doma to dopadlo trochu jinak...  
Potřebovala jsem kód SN - sériové číslo, abych vůbec mohla začít.
Kód je napsaný na zadní desce počítače, který jsme umístili dole pod stolem. Manžel leze po všech čtyřech pod stůl a diktuje. Nadiktovaný kód klávesnice nepřijímala a nenapsala ani písmenko; manžel tvrdí, že jiný kód tam není. Byla jsem z toho nešťastná. Blbej počítač. Dali mi šmejdskou klávesnici, která nefunguje. Reklamovat to mohu, ale musela bych vše rozebrat, zabalit a odeslat. No to se mi ale vůbec nechce. Raději koupím novou klávesnici.
Je sobota dopoledne, manžel jede do blízkého města, koupí novou klávesnici, zapojíme ji a znovu zkouším kód. Nic. Ani ťuk. Jsem naštvaná a vztekle všeho nechávám. V pondělí v práci koukám na zadní stěnu počítače (tam ho mám na stole) a vidím tam dvě řady čísel a uvědomuji si, že ten „můj poklad“ mi doma diktoval místo sériového čísla VÝROBNÍ ČÍSLO. No a tohohle pána já mám učit...?! 
 
Dobře, vše odpuštěno – začínáme s učením. Vysvětluji, která klávesa co umí a on stále dává prsty jinam. Připadám si jako kantor z 19. století. Místo ukazovátka přísného kantora manželovy prsty usměrňuje moje tužka, která ho občas přes ty prsty klepne. Později přišla na řadu myš. Klikat myší je náročné, kurzor ho vůbec neposlouchá.
Zkusíme hrát na počítači hru „karty“, tam se
myš naučí ovládat. Karty ho ale moc nebaví. Tak je opustíme a přejdu k vysvětlování, co je složka a jak funguje. Založili jsme jeho složku s názvem POKUS. A co myslíte? Při dalším opakování po mně chtěl, abych mu našla jeho pokusné vložky... Zapamatoval si sice, co je složka, jen si trochu popletl název. Pak jsme přešli na internet. Tam už to šlo lépe. Dokonce už i „skypuje“, ale zpočátku mu nešlo do hlavy, že k tomu nepotřebuje telefon. Dnes, po dvou letech, už je s internetem kamarád, umí si najít všechny informace, které potřebuje, umí si spustit hru na počítači, otevře si poštu, a je spokojen...  
 
Nyní se vrátím o dva roky zpět.
 
Celý život jsem bydlela v Praze a na důchod jsem se přestěhovala do malé vesničky Klučov, kde se nachází dvě hospody, jedna samoobsluha, obecní úřad a KNIHOVNA. Zde jsem si splnila sen...
Slovo dalo slovo a stala se ze mne knihovnice! Před ostatními uchazeči jsem měla výhodu znalostí prací na PC a zacházení s internetem. Do knihovny je zaveden internet, tak jsem pro případné zájemce zavedla "školičku minima na PC", v tom se dobře vyznám, ale jinak jsem byla v knihovnictví laik.
Absolvovala jsem nějaká školení a instruktáže a dnes už knihovna „šlape“ druhým rokem. Získala jsem pro ni dotaci na nákup počítače a programového vybavení. Do knihovny se začali trousit zájemci nejen o knihy, ale i o počítače. Přesvědčila jsem i dříve narozené čtenáře, že práce na počítači je zábavná a že se mohou spojit s celým světem. Když si domů pořídí internet, tak se nejen něco dozví, ale mohou si popovídat s přáteli pomocí programu Skype a nemusí sledovat čas ani kredit v mobilu. Čiperná důchodkyně Emilka má ráda práci na zahrádce, tak si v knihovně na internetu hledá kytičky. Další „studentka“ krátce před důchodem musela změnit práci, a ejhle – chtějí od ní práci na počítači. Nevadí – knihovnice poradí a po pár sezeních píše na klávesnici třeba jen třemi prsty, ale ví jak na to.
Teď učím „mladíka“, který má 70. narozeniny už za sebou, ale do učení je jako ďábel. Neuměl ťuknout do klávesnice ani kliknout myší, ale dnes už ví, co je dvojklik, umí si založit i zrušit složku a dnes mi telefonoval, že má zavedený internet, jestli mi může poslat mail. Lidičky, já jsem jenom zírala! Ten člověk byl na našem sezení jen třikrát, ale pilně doma trénuje za pomoci syna a vnoučat.
Jestli je takovýchto seniorů více, tak náš národ s tou počítačovou negramotností brzy zatočí!
 
Začala jsem sbírat perličky mého „ďábla“ seniora:

28.3. 2009
Zpráva o znásilňování internetu
… Potvrzuje se čím dál více, že zatím největším úspěchem je probuzení zájmu o práci na počítači. Mluvit o nějakých výsledcích si netroufám. Včera jsem korespondoval s bratrem, avšak on , -nerozuma, mě zavalil obsáhlou odpovědí a m.j. poslal obrázky z létání.   
(Bratr létá na větroních v Ml. Boleslavi.) Vše jsem si přečetl, ale obrázky ne a ne objevit. Aby toho nebylo málo, tak jsem mu nemohl e-mailem ani odpovědět. (Naplnění koše signalizovalo 144%.) Teprve včera jsem důkladně vysypal koš a vše jede zase normálně. Dneska jsem měl odpověď od Romana a ten také poslal obrázek. Ten jsem ovšem s pomocí mobilu objevil.  Potom to už skutečně není tak těžké, jen je třeba aspoň jednou si to zkusit …
 
9.4. 2009
Opožděná zpráva
Posílám pozdrav do Klučova a pochopitelně, tak jak to patří k jaru, přání hezkých svátků, bohatou pomlázku a pro nás to nejdůležitější, zdraví. Já jsem byl zhruba týden mimo počítač a tak jsem se nemohl ozvat. On totiž vnuk mě tam provedl nějaké napojení a "on chcípnul kanárek". Dcera, která dělá na Finančáku, mně poslala odborníka a ten to dal na patřičnou míru, jak to má být. Ovšem on mně to vylepšil natolik, že jsem si „ani neškrtnul“. Totiž nějaký Google mě ne a ne oslovit a tak musel zase nastoupit vnouček a probudit pro mě osvědčený Seznam. Tak teď budu moci pokračovat ve svých experimentech…
 
19.4.2009
Často k radosti stačí - to v mém případě - i docela málo, např. donutit k poslušnosti toto pekelné zařízení. Někdy jsem u toho zpocený více než při jízdě na kole. Mám ale jistou výhodu. Pokud si neumím poradit sám, musí zaskočit vnuk Ladík a všechny neznalosti, které mám napsané na papíře, a není toho málo, mně vysvětlí.
 
Závěrem mám vzkaz pro dříve narozené
 
Bojíte se počítače? To je zbytečné, ti počítačoví trpajzlíci umí opravdu zázraky, ale musíte jim pomoci, aby věděli kam patří a pomohli vám tu mašinku zkrotit. Báli jste se telefonu, televize, automatické pračky? Každý objev v technice se musí vyzkoušet! Tak zkuste být v roli objevovatele a vydejte se hledat taje vám dosud nepoznané a uvidíte, že budete mít radost z úspěchu.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

OHLASY NA ČLÁNEK

Přečetl jsem si o učení starších lidí pracovat s počítačem a smál jsem se. Úplně chápu.
Je mi 67, někdy v 80-tých letech jsem musel, namísto předávání rukopisů jakýchsi technických protokolů sekretářce oddělení, aby je přepsala, pochopit k čemu je klávesnice a k čemu myš. Ano, na počítači ze Slušovic, kterým nahradili sekretářku. Čas běžel, zvykal jsem si, posléze přibyl Internet a dneska jsem s počítadlem téměř srostlý: spojení s lidmi, pošta, informace, vlastní i pro jiné webové stránky, nějaké ty letáčky, sdělení, statistka v excelu ........
S bratrem, o devět let starším, jsme mnoho společných zájmů neměli. Až do doby pořízení si počítačů domů. Dnes přes ICQ, mailem či IP telefonem trávíme spolu docela dost času.
Můj den začíná stažením pošty, nakouknout do zpráv a pak teprve vše nutné, co začínající den po mně žádá.
Někdy v roce 2000 můj bratranec, ročník 27 (dnes mi už dost chybící) se od devadesátých let zabýval rodokmenem svého rodu. A všechno na psacím stroji, kopírování někde v krámě i fotografie přes kopírku....
A tak jsem mu začal trošku "vymývat hlavu", jak je právě pro tohle užitečný počítač. Ze začátku se bránil, ale podlehl ukázkám, koupil si starší počítač a pak jsem ho učil, co jsem se kdysi naučil já.
Od té doby jsem přesvědčil řadu známých, vesměs starších ročníků, aby si pořídili počítač, a po čase mi děkovali. Také jsem pořídil počítač jakémusi spolku pamětníků starého Žižkova, a tam, kdo má zájem, naučí se metodou ne nepodobnou té o těch trpaslících, zapnout, podívat se na internet, napsat text a vytisknout, poslat mail a přečíst si zprávy o kdečem. Nemám s takovými žáky větší problémy, jen se na ně nesmí s nějakou teorii a vysvětlováním co v té bedně je, co se tam děje. Jeden problém se ale pravidelně objevuje - ovládání myši, resp.
koordinace toho, co s rukou myší dělají a co se děje na monitoru. Kurzor nasměrují, leč poťukat, popojedou s myší a stěhují ikony, klikaji na plochu a dost dlouho trvá, než to zvládnou. O pravém a levém tlačítku nemluvě. To si ale pamatuji i z mých začátků. Mluvím o lidech přes sedmdesát, kteří s podobnými věcmi nikdy neměli nic společného. Zvládnout myš pro ně bývá docela obtížné.
Ale když pak objeví, co všechno se dá na internetu najít, že dopis, ve chvíli kdy zmáčkli tlačítko odeslat, má obratem někdo v tu chvíli doma, že se dá poslat stejně rychle fotografie vnoučat a pod., mají nepředstavitelnou radost, a popravdě možná ještě větší radost z toho mám i já.
Tak ať se vám daří.

Petr Kallista, 24.2.2010
kallista/a/seznam.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 05. 2009.