I malá rozhodnutí nás dovedou k podstatně odlišným zítřkům

Sígiriya

Čeká nás další den putování za Srilandskými záhadami. Předmětem našeho zájmu budou posvátné skály, kameny a jeskyně.
Láká nás skalní monolit, který najednou z ničeho nic vyrůstá ze země, velká hranatá skála s výškou 200 m nad okolní krajinou plná přírodních jeskyní a skalních převisů, které po více než 2000 let upravovala a zkrášlovala lidská ruka.
Říkají jí Sigiriya (Lví skála) a jedno z tajemství, na které jsem za celou dobu svého pobytu nedostala odpověď, je: „ Proč Lví skála, když lvi na Sri Lance nikdy nežili?“
Stěny jejích jeskyní jsou zdobené nádhernými malbami starými alespoň 1500 let.
Lúďa se těší, že uvidí proslavené vnadné slečny rozličných tváří a kostýmů. Vědci se nemohou dohodnout, jestli mají nebo nemají náboženský význam. Že by je namalovali jen ve znamení krásy? Je v nich nerozluštěné tajemství, které probouzí fantasii, otázky a úžas. Po zásluze se staly symbolem Sri Lanky.
Nahoře na skále si mniši už ve 3. stol. př.n.l. postavili poustevnu, v 5 stol.n.l. ji rozšířili na klášter a dokonce ho i zásobovali vodou, kterou dokázali čerpat zezdola z důmyslných nádrží čerpadlem poháněným větrem.
Ve 14. stol. byl klášter opuštěn a jeho ruiny byly objeveny na počátku 20. století Angličany. Další záhada. Výstup na skálu je náročný sám o sobě a v tom vedru. Proto jsme spěchali. Každá minuta od východu slunce se počítá.
Sluníčko nás zastihlo už na cestě. Najednou se vyhouplo z pralesa a svítilo nám přímo do očí.

Mona Lisa a její skutečný původ

Chtěli jsme tam být brzy, aby… Když jsme dorazili ke skále, přístupovou cestou nelogicky odcházely zástupy školáků. Děvčata v bílých nabíraných sukních a bílých halenkách s kravatou a chlapci celí v bílém, ve školních uniformách. Odcházeli je slabé slovo, oni dolů běželi.
U pokladny jsme se dozvěděli, že nás na skálu nepustí, protože hluční chlapci rozzlobili sršně, kteří tam bydli. Několik chlapců prý ošklivě poštípali. Musíme prý počkat minimálně hodinu a půl, než se sršni uklidní.
Co teď? Jak vyjádřit, jak HODNĚ jsme chtěli na nahoru! Pokoušeli jsme se využít ochoty našeho řidiče a novinářské průkazy, abychom se na ni dostali HNED. Nemůžeme jen tak zbůhdarma čekat.
Aktivně jsme vystřídali několik kanceláří a rozdali mnoho propisek. Všichni se tvářili ochotně, ale když došla řeč na náš možný výstup nahoru bez čekání, vždy jsme narazili na pokrčení ramen a negativní kroucení hlavou. Nevzdali jsme to. Spoléhali jsme na již tolikrát osvědčenou metodu gramofonové desky a vedli jsme si pořád svou:
„Přijeli jsme až z Evropy, abychom navštívili vaši posvátnou skálu, máme jen jeden den čas a moc nám na tom záleží. O celé naší pouti píšeme do novin. To chcete, aby se všichni v Česku dozvěděli, že jste nám nechtěli vyjít vstříc?“
Uznávám, to nebyla pěkná věta, ale fungovala. Opakováním se dařilo do ní dostat stále více emocí a pořádně si ji procítit. Byli jsme v ní dobří! Vrchní manager nakonec rozhodl, že nás na skálu pustí, ale jen do jeskyní za slečnami a pouze na vlastní nebezpečí. Nahoru na vrchol skály prý nás rozhodně pustit nemůže. Ovšem zaplatíme plné vstupné.
„Tak co, půjdeme tam a nebo budeme čekat? Jak se máme rozhodnout? Panna nebo orel?“
Mám kouzelný nitěný náramek a piji jen z poloplných sklenic. Raději panna v hrsti. Vůbec jsme si nebyli vědomi, že by nám mohlo hrozit opravdové nebezpečí. Trochu mě zarazil až starostlivý tón našeho řidiče, když nás varoval, abychom byli opatrní.
Po cestě k vytoužené skále jsme viděli houkající ambulanci a sedící postižené. Dostali jsme přiděleného osobního průvodce, který bděl nad naší bezpečností a po ocelových schodech vzhůru do jeskyně jsme museli našlapovat potichu. Krásky byly neuvěřitelné. Měli je pojmenované podle krojů a stylů. Z původních 500 jich zbylo jen 20. Mezi nimi byla i jedna 1500 let stará Mona Lisa. Hezky ji Da Vinci okopíroval!

                   

Kdyby - tak by!

Souběh náhod a malých rozhodnutí v nepatrném čase způsobil, že jsme se sice nedostali nahoru na skálu, ale zase nás nepoštípali sršni, nemuseli jsme marnit den v místní nemocnici a čelit mnohem závažnějším rozhodnutím, například zda si nechat do sebe píchnout místní injekci nebo polykat místní pilulky.
A když to vezmu z opačné strany: kdybychom vyrazili později a na skálu jsme šplhali v poledne (to už by teoreticky byli sršni klidní), mohli bychom dostat úžeh z horka a místo dalšího cestování bychom se museli vrátit do hotelu.
Taky by se mohlo stát, že ani za dvě hodiny by nebyli sršni klidní a ztratili bychom další dvě hodiny.
„BYCH“ se točil v hlavě jako kolovrátek. Bylo těžké ho zastavit a užít si atmosféru magického místa s vnímavou myslí. Naší jedinou výhodou při vší smůle bylo, že jsme na skále byli jen my dva a náš ochránce. Všude kolem prázdno. A tichoučko. Nedovedu si představit, jaké by to bylo se v tajemných jeskyních prodírat hordami školáků a turistů a pokoušet se naslouchat hlasu dávné minulosti. Vlastně jsme klikaři. Krásně jsme si to užili. Náramku, díky!

Ještě o sršních

Dodatečně jsme se dozvěděli, že situace na Sygíriya byla celý den tak dramatická, že ji dokonce vysílali i v místní televizi. Sršni na skále bydleli odjakživa. Občas se stane, že je někdo rozzuří a většinou to špatně dopadne. Položili jsme otázku (dodatečně jsem uznala, že byla stupidní a trochu jsem se za ni styděla), proč tedy sršně nezlikvidují? Odpověď stojí za zamyšlení:
„Nikomu neškodí, lidé s nimi žijí v poklidné symbióze celá staletí. To, že se návštěvníci občas neumí chovat a zbytečně je dráždí, přece není dostatečný důvod, aby bylo jejich hnízdo zničeno. To přece není vina sršňů, ale lidí a jejich zbytečné agresivity."

Před zavřenou pokladnou

Ale náš výlet ještě neskončil. Ještě jsme se měli na co těšit. Čekalo nás mistrovské dílo sinhálského buddhismu, vyzdobené posvátné jeskyně v Dambulle.
 Když jsme tam celí natěšení dorazili, dostali jsme další sprchu. V tom horku nemůžu napsat, že studenou, byla spíš vařící. Taky jsme po ní zůstali stát opaření.
V pokladně měli hodinovou polední pauzu a nahoru nás nepustili. Ideální prostředí pro BYCHA a jeho rejdy.
„Kdybyste bývali počkali v Sigíriyi, mohli jste si prohlédnout i vrchol skály a nemuseli jste tady takhle mařit čas. Kdybyste nebyli tak zbrklí, mohli jste vidět obojí. Teď tu budete zbytečně hodinu čekat!“
Bych-nebych, nečekali jsme, šli jsme na oběd. Řidiče jsme požádali, že bychom chtěli ochutnat místní kuchyni. Zavezl nás do restaurace nedaleko se zelenými plátěnými ubrusy. Vařil nám starší štíhlý bělovlasý pán s oduševnělou tváří. Vařil skvěle, na doktora by ho byla škoda. Požádali jsme ho o pravé Srilandské karí turisticky HOT (jen mírně pálivé). Pro ty, co by rádi věděli, co jsme to vlastně jedli, připojuji malé vysvětlení.

Co je to KARÍ (CURRY)

Pod pojmem karí (také curry) se v našich evropských krajinách rozumí směs koření a nikoli nějaké jídlo. To nás mátlo.
Karí je svým původem tamilské označení pokrmu připomínajícího ragú, tedy kousky masa, ryby nebo zeleniny podávané ve většinou relativně husté omáčce. Jako příloha se podává rýže nebo indický chléb.
V označení nám nadělali zmatek Britové. Během své koloniální nadvlády začali slovo karí používat pro směs koření, které se k přípravě tamilského „ragú“ používá.
Když se směs koření (existuje v mnoha různých variantách) dostala do Evropy, zůstalo jí nesprávné označení.. V celé jihovýchodní Asii se dodnes pod pojmem karí (curry) rozumí jen pokrm, koření se říká masálá (v Evropě známé jako curry).
Oblast od oblasti je rozdílné, dokonce se liší I od města k městu. Je možné si ho koupit v obchodě už připravené (jako prášek nebo ve formě pasty), v mnoha případech si ho každá rodina míchá sama.
Masálá na severu Indie je většinou jemnější nežli pikantní až velmi ostré druhy v jižní Indii. V našich obchodech se směsí curry setkáváme dokonce v několika barvách. Žlutá barva je typická pro “indické curry”, “thajské curry” je zelené či červené ve formě prášku či pasty a je pěkně ostré.
Srilanské curry je hnědé a u nás ho neseženete (zatím?). Jeho složení směsi je pro náš jazyk silně varující, k nejčastějším komponentám směsi patří kurkuma, pepř, chilli, kardamom, koriandr, zázvor, kumin, muškát, skořice a další. Naše karí vypadalo následovně: veliká mísa rýže a několik mističek „ragú“ různé barvy a různé chuti. Neočekávaně jsme zažili chuťový orgasmus. Při konzumaci vepřaknedlazela ve veřejném stravování na něj myslím dodnes.

Dambulla

Pod vrcholem dalšího skalního monolitu asi 150 m vzhůru nad silnicí se skrýval vytoužený Královský skalní chrám. Skládá se z pěti samostatných jeskyní a ukrývá kolem 150 Buddhových soch na různý způsob. Dominantní je především ležící socha Buddhy dlouhá 14m a vytesaná přímo do skály. Velebnost ohromujících prostor skalní katedrály nám vyrazila dech. Jako místo bohoslužeb prosluly již v již v 1. stol. př.n.l.

Stropy a stěny jeskyní jsou do posledního místečka vyzdobené malbami ze života Buddhy a v temném šeru září především dvě barvy. Červená a zlatá. V jeskyních bylo příjemně, ale dlažba před jeskyněmi byla pěkně rozpálená. Auvajs auvajs. Ponožky jsme nechali v autě. Svým poskakováním jsme byli strážcům chrámu pro smích. Určitě budou hodně a dlouho zdraví a my na tom máme svou zásluhu.

Na návštěvě u rybáře

Dali jsme si pauzu. Je až neuvěřitelné, jak rychle si člověk na lenošivý život zvykne. Teplo je normální, šumění palem běžný folklór a mořské převalování běžná rutina. Počítala jsem to. Vlna se důstojně zvedne, překulí a sápe se na pobřeží. Začněte hlasitým Ššššššš a počítejte 1, 2, ……7. Pomalu! Ššššššš. Jednou hezký. Dvakrát romantický. Za chvíli je to pořád dokola. Už chápu, proč to Evu v ráji nebavilo. My jsme to taky nevydrželi a vyrazili na průzkum. Rybáři zrovna připlouvali a ze sítí vymotávali úlovek.

Hned se jeden nachomýtl a všechno, co se právě dělo kolem nás, nám vysvětloval: že v noci přespávají pod jednoduchým přístřeškem, aby brzy ráno mohli vyplout, že ryby dřív, než se suší na slunci, se jeden celý den předtím nasolují, že můžou lovit jen, než nastanou monzuny a v monzunovém období nemají práci a jsou doma. Takových průvodců jsme potkali už bezpočet.
Začnou zeširoka a skončí žádostí o peníze. Byli jsme zvědaví, jak se příběh bude vyvíjet tentokrát. Měli jsme čas a zajímalo nás, jak žijí místí rybáři v 21. století. Ukázal nám betonovou placku, kde stál jeho dům, než přišla tsunami, vyprávěl, že teď bydlí v pronajatém domě, že má tři dcery, té nejmladší je 5 měsíců. Až sem to bylo zajímavé, ale najednou přitvrdil. Ta malá je prý nemocná, a jestli bychom jí nemohli dát peníze na mlíko. „Já křesťan ty křesťan, musíme si pomáhat“, ukazoval na malý zlatý křížek na krku.
OK. Když hra, tak hra.
„Tak my ti to mlíko koupíme, krám je jistě tady nedaleko!“
„Ale ona potřebuje speciální mlíko, to mají jen v lékárně!“
„Dobře, tak my ti ho koupíme v lékárně. Jak se to mlíko jmenuje?“
„To já nevím, já to mám napsaný doma na lístečku!“
„Dobře, a jak daleko bydlíš?“
„Je to odtud asi 10 minut!“
„OK, tak nám přines do hotelu, jak se to mlíko jmenuje a my ti ho koupíme!“
„ Ale když ho budete kupovat vy, tak vám dají mnohem vyšší cenu, než platí místní!“
To byla pravda. Evidentně všude platily dvojí ceny.
„A kolik chceš na to mlíko?“
„500 rupií!“ To bylo asi 100 Kč.
(„Co když opravdu potřebuje pomoci?“)
„OK, můžeme se k vám domů podívat?
Rybář se evidentně zarazil, ale jen na okamžik kratší než vteřina. Co se mu asi honilo hlavou?
„Teď chcete jít k nám?“
Což o to, mohli jsme ho trochu vyděsit, ale bylo moc horko a my jsme ho nechtěli vyšetřovat.
„Ne teď, až odpoledne!“
„To by šlo, kde na vás mám počkat?“
„Počkej na nás u hotelu před západem slunce.“
V pět hodin odpoledne na nás čekal vymydlený rybář v čistém tričku. Vedl nás cikcak po celé čtvrti. Asi aby všichni viděli, že si vede bílou návštěvu. Z holčičky se stal do odpoledne chlapeček, a kdo ví, jestli byl opravdu jeho. Lež má krátkou paměť, ale to jsme nevyšetřovali. Pro nás to byla příležitost podívat se, jak bydlí obyčejní lidé.
Domeček z neomítnutých tvárnic, sedlová střecha, betonová podlaha, místo stropu prostor až pod krovy, plastový nábytek, na zemi matrace a tři krásné dívky jako princezny. Kdyby byly vyšší, mají korunku královny krásy v kapse.  Pochovala jsem si chlapečka, pohovořila jsem s děvčaty, které údajně byly jeho dcerami. Mluvily velmi srozumitelnou angličtinou.
Lúďa si vyfotografoval celou rodinu. Nechali jsme jim nějaké peníze „na mlíko“. Evidentně neměli nazbyt a nám to nijak neublížilo. Rybář nám nabídl, že nám ukáže ještě kostel, když jsme taky křesťané. Zajímalo nás to. Zavedl nás do malé gotické katedrálky. K mému překvapení se povědomá šerost a zatuchlost našich kostelů nekonala. Hlavní prostor byl ze všech stran plný vzduchu a slunce. Po obou stranách hlavní lodě bylo těsně vedle sebe mnoho dvoukřídlých dveří a všechny dokořán.

To byl přívětivý a přátelský stánek páně. Bylo evidentní, že v životě místních lidí hraje významnou úlohu. Sem se obrací o pomoc, když je nejhůř, tady našli útočiště, když se přivalila tsunami a odtud se rozdělovala humanitární pomoc. Kostel se hodil se ke zdejšímu zelenému ráji. Líbilo se mi tam.
Slunce už padalo do moře, tak jsme se rychle rozloučili. Dnešní západ slunce patřil k nejkrásnějším.

Rudý kotouč jen a jen se namočit, rybáři spravovali sítě, mládež hrála plážový volejbal, katamarán právě před námi připlouval, mráčky se nadouvaly a slunce barvami nešetřilo.
K lidskému štěstí stačí jen velmi málo…







Lenka Nováková a Luděk Novák
sponzor cestování SMART GALLERY