Jiří Suchý: Elektrická puma (2)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Milí čtenáři následujícího „románu na pokračování“!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet. O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k „nevýpravnému muzikálu pro tři klauny“ – Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka. Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba. Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
Jsme rádi, že bylo Pozitivním novinám dovoleno, aby se původní Konečného ilustrace k Elektrické pumě mohly znovu dostat k čtenářům. - osu -

Jiří Suchý: ELEKTRICKÁ PUMA (2)

Překrásná kapitola, věnovaná dojemnému setkání Františka Bonda s Consuelou.
Byla už tma, když s puškou na zádech, v nepřátelské uniformě a na armádním kole dojel František Bond k osamělému venkovskému domku. Zde slezl s kola a zbavil se tohoto dopravního prostředku tím, že ho spustil rumpálem do studny. Pak přistoupil ke dveřím domku a počal vyťukávat smluvené znamení. Byla v tom ťukání obsažena radost i bolest. Radost nad blížícím se shledáním, a bolest nad tím, že musí probudit ze sna dívku, o níž byl přesvědčen, že je tou nejúžasnější bytostí na světě.
Když se po chvíli otevřely dveře, stála v nich postava dívky, která musela být přímo ideálem krásy své doby. Oděna v župánku ne zrovna venkovském, s dokonale upravenou hlavou, hleděla do tmy nalíčenýma očima a voněla. Bylo jasné, že většinu volného času, o který na této samotě nebyla jistě nouze, trávila pečováním o svůj zevnějšek, což bylo to nejrozumnější, co zde mohla dělat.
Když před sebou spatřila postavu v děsivé uniformě Hadžadžadžových vojsk, vydral se jí z hrdla tichý výkřik děsu, který se proměnil ve vzdech úlevy a štěstí, když postřehla, kdo je v uniformě obsažen. Beze slova padla Františkovi kolem krku a setrvala tak několik okamžiků. Pak vešli do chaloupky a ocitli se uprostřed elegantního dívčího pokojíku.
— Dva roky je tomu, Consuelo, co jsme se viděli naposledy. Byla to pro mne dvě nejdelší léta, jaká jsem kdy prožil.
— Posaď se, nechceš trochu čaje?
— No, čaj bych si dal, — pravil František a posadil se.
Dívka odběhla uvařit čaj a když se vracela s kouřící konvicí, válela se špinavá uniforma na podlaze a František Bond stál uprostřed místnosti v bezvadném večerním obleku. Natáhl gramofon a pustil módní tango.
Hudba se rozezněla, František si nalil šálek čaje a Consuela byla tak krásná . . . Zrodil se jeden z mála nádherných okamžiků ve Františkově dobrodružném životě. Měl v sobě kouzlo vánoc, jarních nocí a odpočinku zároveň.
Snad proto, že podobných chvil prožíval tak málo, choval je vždy v živé paměti a tak když Consuela pravila:
— Dva roky už jsou tomu, co jsme spolu prožili to strašné nebezpečí. . . —, odpověděl František:
— Neprožili jsme spolu však ještě něco jiného, než nebezpečí, Consuelo?
Že spolu prožili kromě nebezpečí ještě něco jiného, potvrdila Consuela Bondovi již v jeho náruči. Polibek, který si ti dva dali, skrýval v sobě horkost, střádanou celé dva roky. Pojednou tango doznělo a Consuela pravila:
— Dej tam druhou stranu!
František uposlechl. Jestliže první tango bylo smyslné, druhé bylo přímo útokem na lidské vášně. František byl výtečným tanečníkem a světnička se těm dvěma proměnila v taneční sál, ve kterém hosté tajili dech nade dvěma plujícími bytostmi a šampaňské přestalo šuměl, z obavy, aby nevyrušilo ty dva z jejich reje. Byl-li František výtečným tanečníkem, nedalo se říci, že by byl tanečníkem vytrvalým. Tango ani nedoznělo, když se pojednou zastavil a upadl do hlubokého přemýšlení. Sál, hosté, šampaňské — vše zmizelo a František stál uprostřed prostého domku a starostí. Trvalo to chvilku, než promluvil:
— Budu potřebovat v Hadžadžadžově paláci pomocníka!
Consuela zvedla oči a zašeptala:
— Chceš snad říci pomocnici!
Ano, poznával svoji Consuelu, nezměnila se. Usmál se na ni plaše a místo odpovědi jí podal revolver:
— Dovedeš s tím ještě zacházet?
Consuela vzala revolver a znenadání se prudce otočila a vypálila otevřeným oknem několik ran.
Se stromu, zalitého měsíčním světlem, se zřítila tmavá postava. Consuela se obrátila na Františka s omluvným, ale neodolatelným úsměvem malého dítěte, které provedlo drobnou darebačinu.



To pravila, shodila ze sebe župánek a ocitla se před Bondem v průsvitné noční košilce, která však vzápětí následovala župánek. Pak si počala kvapně oblékal uniformu, kterou ze sebe Bond před chvílí svlékl. Zatím co jemu byla poněkud malá, Consuele padla jako ulitá a dalo by se říci, že jí i slušela. Když si pak uložila své krásné rusé vlasy pod koženou přilbu a pod nosem upevnila falešný knírek, stal se z ní pěkný vojáček, s Bondovým revolverem v kapse.

Consuela přestala zlořečit Osudu za to, že ji obdařil poněkud malými ňadry a byla v tuto chvíli štastna, že se nyní jejich skromnost stává Františkovým spojencem. Pohladila je dlaní a František pochopil. A v duchu si svatosvatě slíbil, že i on pohladí oba své spojence, ale až po vítězné bitvě!
Pak vyšli František s Consuelou před chaloupku a byla noc plná hvězd a cvrlikání cikád. Rumpálem vytáhl František kolo ze studny, Consuela nasedla a elegantně odplula do tmy. František se ještě dlouho smutně díval za červeným bodem jejího zadního světélka a pak přistoupil k bezvládnému tělu, ležícímu pod stromem. Consuela má stále dobrou mušku — krev se hrnula mrtvému přímo ze spánku. Nebyl to nikdo jiný, než voják, jemuž se ztratilo kolo. Jak se dostal Bondovi na stopu, to už nepoví.
Františkovi bylo vojáka na několik okamžiků líto. Pak se k němu sklonil a vyňal mu z kapsy doklady.

Zpráva, která způsobila na čele Hadžadžadže zlověstnou vrásku.
Jestliže František Bond trávil noční hodiny tváří v tvář krásné Consuele, nemohl si ani Hadžadžadž naříkat na samotu: seděl na klíně statné krasavice.
Byla to černá dívka, původu nejspíše italského a kdyby povstala, uviděli bychom, že převyšuje svého milovníka o hlavu. Hadžadžadž se k ní vinul a mhouříc oči mručel.
Pojednou se rozletěly dveře a do místnosti vstoupil jeden z přisluhovačů — jediný, který měl Hadžadžadžovo svolení, vyrušovat i v těch nejintimnějších okamžicích. Měl totiž tento muž vzácný dar rozpoznat důležitost zprávy a dosud se nestalo, že by nikterou přecenil a vyrušoval zbytečně.
Přisluhovač přistoupil k Hadžadžadžovi a zašeptal mu cosi do ucha. Do Hadžadžadže jako když bodne. Seskočil krasavici s klína a zesinal hněvem. Ovládl se však dokonale a jako by šlo o nějakou bezvýznamnou věc, polohlasně prohodil:
— Nuže dobrá, přivítáme ho. Neboj se, Kvítku, zesílíme stráže.
Kvítkem nazval Hadžadžadž svou krasavici a zesílení stráží bylo provedeno tak, že hubení hlídači před palácem byli vystřídáni zavalitými. Hadžadžadž pak odložil svůj plášť a další půlhodinu byl dvěma sluhy zaplétán do jakéhosi postroje — složité spleti řemenů, na nichž viselo množství revolverů, dýk a vejčitých granátů. Když byl takto ozbrojen, přehodil si opět svůj plášť přes ramena a skryl pod ním všecek ten arsenál.
Vyšel pak před svůj palác a pozoroval, jak koňský potah právě vleče na nádvoří Bondův letoun.
Na obzoru se objevil první příslib svítání.

Consuela vniká do paláce způsobem, po jakém neprahla.
Za svítání už byl Hadžadíadžův palác obklopen tlouštíky. Zesílení stráží tak bylo dovršeno.
Vojáci však byli neklidní, neustávali pozorovat okolí a jakmile něco šustlo, hned měli zbraně připravené ke střelbě.
Do této situace vstoupila Consuela. Chovala se bezvadně. Spoléhala na to, že uniforma a falešný knír jí poskytují ochranu a zcela nenucené si vedla kolo k bráně paláce.
Když míjela stráže, ledabyle zasalutovala, podobně jako voják, který šel pár kroků před ní, a jako on hodlala vejít na nádvoří. Náhle k ní však přiskočil jeden ze strážných a popadl ji za ramena. Consuela však neztratila klid.
S úsměvem se pokoušela vzbudit dojem, že nechápe, proč je zadržována. Nebylo jí totiž známo, že jí chybí půlka falešného kníru a tím se stává nanejvýš podezřelou. Snad v jiný okamžik by to strážím ušlo, ale pověst o Bondově příletu už vešla ve známost a vojáci zostražitěli.
Na strážnici vznikl poplach a zadržená Consuela byla ihned obklopena beznadějným množstvím vojáků.
Pak se dostavil důstojník se studeným pohledem i uškubl Consuele zbývající polovinu kníru. Bylo nepochybné, že zpod přilby hledí na vojáky dívčí tvář.
Consuele byly svázány ruce na zádech a byla odvedena do paláce. Pochopila, že ji nečeká nic příjemného. Seděla se staženým hrdlem v chladné kobce a její myšlenky patřily Františkovi, který netuší, že štěstí, jak se zdá, přeje Hadžadžadžovi, který neví, že v paláci, do kterého se chystá vstoupit, nebude mít pomocníka, na kterého tak spoléhal.
Nejhroznější co může člověka potkat, je bezmocnost.

Přepadení
Zatím co Consuela tak zoufale vzpomínala na toho, kdo jí byl nejdražším, František Bond spal. Docela obyčejně a zdravě spal, aby si odpočinul po uplynulém dobrodružství a připravil se na nové. A když člověk spí, ledacos mu ujde.
Třeba taková důležitá věc, jako že se k chaloupce slečny Consuely blíží přepadový oddíl Hadžadžadžových vojsk, vedený statným vlčákem.
Část oddílu se vrhá k zabitému pod stromem, část se jich rozbíhá, aby střežila okolí a ti ostatní ke dveřím chaloupky. Je zamčeno, ale dveře přece jen povolí pod několika údery pažeb.
Těch několik úderů však stačilo Bondovi, aby se probudil a skryl. A tak když vojsko vnikne do chalupy, je prázdná. Vojáci prohledávají všechna možná i nemožná místa nikde nic. Krásný Consuelin pokojík se změnil k nepoznání. Zpřevracený nábytek svědčil o úpornosti pátrání a trosky drobných předmětů o vzteku vojáků, kteří se stali neuvěřitelnými vandaly,
Skupina vojáků se chopila postele, na které ještě před chvílí František spal, a převrátila ji. K velikému úžasu byl pod postelí objeven muž.
— Už ho máme, — zakřičeli vojáci sborem a předčasně.
Se země se zvedl k smrti vystrašený mladík, který se roztřásl a počal blekotat:
— Přísahám, že jsem její bratranec . . . !
Všem bylo jasné, že to není Bond, ani v přestrojení. Přesto však byl mladík spoután a voják, který ho první spatřil, byl postižen záchvatem zvýšené ctižádosti. Nikdo jiný by Bonda nehledal pod kobercem, jenom on. A skutečně, pod malou perskou předložkou objevil dvířka v podlaze.
Opatrně je odklopil a do vzniklého otvoru strčil hlavu. Vzápětí se však stáhl zpět a zavrávoral. Pod okem se mu počala tvořit podlitina, která mu však nezabránila v tom, aby ztropil důkladný povyk.
Jeho kamarádi už byly opatrnější. Rafinovaně, jak je to učili ve vojenském učilišti, se přiblížili k otvoru a pak náhle do něj vystříleli několik zásobníků.
Když měli za to, že ve sklepení nemůže být živé bytosti, dodali si odvahy a jeden po druhém se jal sestupovat do záhadného otvoru. Jako poslední se k nim přidal i ten, který byl tak překvapivě poznamenán záhadnou pěstí.
Když se všichni vojáci ocitli v podzemí, počaly se zvolna otevírat dveře skříně a z nich vystoupil — František Bond. Hbitě zavřel dveře v podlaze na závoru a přetáhl přes ně koberec.
Consuelin domek svědčil o tom, že některé velmoci se o své špionky starají lépe než Německo o Matu Hari.
Přes položený koberec pak kráčel Bond směrem ke svázanému mladíkovi — jedinému svědku této scény. Mladík se rozklepal nepoměrně víc, než předtím a znovu oznamoval, že přísahá, že je její bratranec.
— Tak pojď, bratranče. A koukej opustit tenhle domek a zbytečně se neohlížej, — pravil Bond, pomohl mladíkovi na nohy a aniž by ho rozvázal, vytlačil ho hlavní svého revolveru ze dveří chaloupky.
Vojákům, kteří hlídali okolí, naskytla se pojednou zvláštní podívaná: drobnými krůčky, pokud mu provazy dovolí, šine se z domečku svázaný mladík a neustále brebentí:
— Přísahám, že jsem její bratranec, přísahám, že jsem její bratranec, přisahám . . .
Vojáci se nechápavě zahleděli na toto zjevení a úplně jim ušlo, že za jejich zády vyskočil oknem František Bond.

Consuela a dvakrát překvapený Hadžadžadž

V uniformě, ale bez přilby, s vlasy spadlými na ramena, stojí Consuela obklopená množstvím vojáků a přisluhovačů. Přímo proti stojí sám Hadžadžadž. Má co dělat, aby unesl hrdý a neohrožený pohled dívky s rusými vlasy. Všichni přítomni s napětím čekají na její odpověd.
— Neřeknu!
Jediné slovo zaznělo sálem. Bylo proneseno jasným a klidným hlasem, při kterém několika přisluhovačům naskočila husí kůže.
— Je to tvoje poslední slovo?, — zeptal se Hadžadžadž stroze.
— Ano, — pravila Consuela. A pak ke všeobecnému překvapení dodala:
— Totiž ne.
Hadžadžadž byl touto odpovědí překvapen. Už se smířil s tím, že z tohoto děvčete nic nedostanou a ani od mučení si příliš nesliboval. A najednou takovýhle obrat! To však nebylo ještě vše. Consuela náhle upustila od svého hrdě vzpřímeného postoje, lehce se zavlnila v bocích a pak vrhla na Hadžadžadže několik významných pohledů.
Hadžadžadž očividně zneklidněl. Ty pohledy . . . a ten slibný pohyb boků . . . Chvíli se bezradně rozhlížel, ale od kamenných ksichtů svých přisluhovačů se rady nedočkal. Rozhodl se tedy sám a pokynul všem přítomným, aby ho nechali s dívkou o samotě. Předtím se však dlaní, nenápadně, zato však důkladně, přesvědčil, že všechny jeho osobní zbraně se nacházejí na místě.
Za několik okamžiků stáli proti sobě sami. Mocný Hadžadžadž a svázaná, bezmocná Consuela. V její krásné hlavě zavířilo na tisíce myšlenek. Ani jediná však nepronikla na povrch tváře.
Hadžadžadž počal polykat přebytečné sliny a Consuela se změnila ve stydlivé děvčátko. A když se Hadžadžadžovy ruce počaly dotýkat jejích ramen, vlasů a ňader, vrhla se dívka na jeho hruď a dala se do usedavého štkaní:
— Miluji vás, Hadžadžadži, nekonečně vás miluji . . .
Hadžadžadž zaváhal. Celá ta scéna se mu zdála být podezřelou. Ale slzy dívky, které mu kanuly do dlaní, byly opravdové. Její slova byla pronášena s takovou naléhavostí a citem, že Hadžadžadž se rozhodl a jedním pohybem ozbrojené ruky, přetnul Consuele pouta. Odměnou mu bylo vášnivé objetí jejích paží které ho v okamžiku zaneslo na vrchol blaženosti.
Jeho šťastný výraz tváře se však náhle a podstatně změnil, když od něj pojednou Consuela počala s novým pohledem odstupovat, držíc v každé ruce jeden z jeho těžkých revolverů. A protože hlavně těchto zbraní mířily shodou okolností na Hadžadžadžovo beztak již krvácející srdce, nezbylo mu nic jiného, než zvednout obě paže a to, na přání dívky, hodně vysoko. Consuela pozvolna ustupovala ke dveřím ochotna si pak dále prostřílet cestu ke svobodě. Hadžadžadže při tom nespouštěla z očí. Neměla však tušení, že po celou tu dobu, kdy chtěla věřit, že jsou v sále sami, byli sledováni nejméně tuctem párů očí. A nyní se počaly neslyšně za jejími zády míhat zlověstné stíny. Zpoza sloupů a z nábytku se počaly vynořovat postavy přisluhovačů a Consuela vcouvla jednomu z nich rovnou do nastavené náruče. Byla sevřena železným objetím.
Hadžadžadž se dal do pištivého smíchu. Počal tleskat rukama a vyskakoval, až mu z pod pláště počaly padat granáty a pistole. Štěstí mu opravdu dneska přeje.

Pokračování
Další díly najdete zde

Ilustrace © Bohumil Konečný
S životem a dílem B. Konečného se můžete seznámit na stránkách www.bimba.cz 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2009.