Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...

Rubrika: Literatura – Zábava

I rozneslo se po celém království, že prase patřící místnímu královskému novináři (říkejme mu třeba Pepa), chytilo na procházce chřipku, když si u rybníka povídalo s labutí. Od té doby smrkalo, kašlalo, kýchalo a posílalo svého dobrodince novináře do apatyky tu pro kapky, tu pro ženšenový kořen, tu pro babku kořenářku, kterážto masti všeliké míchat dovede. A tak si to prase na léčení zvyklo, že si řeklo: „byla by škoda toho nevyužít, když už se o mě můj novinář Pepa tak krásně stará...“ A jak řeklo, tak udělalo.
Začalo si hrát na „je mi hůř“, a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu...“ Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.
Království bylo veliké jen od potoka k vedlejší řece, ale sousední království měla samozřejmě v malém království své pozorovatele a dopisovatele a tak zpráva o nebohém praseti trpícím chřipkou, obletěla celý svět. Tedy kromě severní točny, protože tam to zprávě ve vzduchu podkluzovalo a tak se raději vrátila zpět než by riskovala omrzliny případně boule. Celý svět okolo toho maličkého království žil příběhem prasete, které chytlo od labutě chřipku. Noviny denně přinášely ty „zaručené“ a „nejčerstvější“ zprávy. Apatykáři ze všech koutů světa se dušovali, že mají zaručený lék na prasečí chřipku a tak prodávali kvanta placeba, která míchali z limonády a piva. Babky před trafikou živě diskutovaly o tom, že „jestlipak to pani neni nakažlivý“ a „to víte, že to nakažlivý bude, když to chytlo i to chudák prase“ nebo „a co budem pani dělat? Kdyť nás ta chřipka může schvátit všechny!“.
Vypukla vám panika jako ve chvíli, kdy v Sarajevu padlo těch sedm kulí. Babky denně obléhaly apatyku, běhaly po královstvíčku s šátkem na puse, vykuřovaly pokoje „kdyby snad nedej Bůh něco“. Babka kořenářka se zabarikádovala ve své chaloupce a odmítala už otevřít i Karkulce, protože míchání mastí a čajů ji už úplně vyčerpalo.
Mezi tím prase novináře Pepy odpočívalo v pokoji na divanu, zahaleno do županu, spokojeně chroupalo svůj denní příděl krmě a pochrochtávalo si blahem nad svým věhlasem. Ale to ještě netušilo, co je čeká. Ke královstvíčku mezi potokem a sousední říčkou se blížil od lesa Honza. Jak známo, Honza je sice zván hloupým, ale téměř ve všech pohádkách vše vyřešil a půlku prasete či království a ruku sličné panny princezny získal. Honza si vesele vykračoval, pískal si a pozpěvoval. A proč také ne. Vždyť se chystal vysvobodit prase z úzkých a zbavit ho chřipky. Než však k chalupě Pepy přišel, převlékl se do takové té lékařské kombinézy, kterou nosí chlapci lékařští od záchranky, přes rameno hodil brašnu s léky, kterou mu za hamburgera věnoval polokouzelný automatický dědeček.
Když zaklepal na dvéře, myslelo si prase, že jde zase nějaká ta novinářská či jiná delegace a začalo strašlivě kašlat, sípat, smrkat (mělo pro tento případ trošku šňupavého tabáku v kapesníku) a úpět. Když vešel Honza s brašnou přes rameno a s vyhrnutými rukávy, rozkašlalo se leknutím doopravdy a to tak, že začalo modrat, prohýbat se v pase a vůbec tak nějak vypadalo na umření. Honza nelenil, přiskočil, milé prase popadl za nohy, zatřepal jím, plácnul je do hřbetu, prase vykuckalo bonbon, který mu zaskočil, sedlo si na podlahu a se slzami v očích Honzovi děkovalo, že mu zachránil život. Jak bylo celé popletené a polekané, přiznalo prase Honzovi, že žádnou chřipku už nemá, ale že se mu tuze líbilo, jak se jeho Pepa o něj krásně stará a že se mu moc zamlouvalo, jak jsou všichni novináři a apatykáři světa tak citliví, že je zajímá osud jednoho jediného prasete.
Pepa byl zrovinka v královské redakci a připravoval další plošné výzvy na pomoc svému praseti, když jej dostihla zpráva o jeho zázračném uzdravení udatným Honzou odvedle. A bylo všude plno slávy, zátky bouchaly, pivo teklo proudem (o víně nemluvě), jídla bylo, že se stoly prohýbaly, Pepa s Honzou tančili a zpívali, babky seděly okolo stolů a říkaly si „pani, je to zázrak, zázrak, povidám, vždyť já to prase viděla, já ho znala už od malinka, bylo mu pořád něco, ale ta chřipka... no proč myslíte, že mám porád u sebe v kapse ten šátek..!?
A prase? To se má tak, jako kdyby žilo v žitě, protože od doby, co nesimuluje, mu novinář Pepa s radostí podstrojuje nejrůznější dobrůtky.
To je konec (?) pohádky...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Lucie Hendrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 05. 2009.