V sedmdesátých letech jsme se na „šperkárně“ o určitých současných umělcích neučili. Ale věděli jsme o nich a některé jsme navštěvovali, například Vladimíra Komárka z Nedvězí u Semil – od Turnova kousek. Podle mne byl Komárek Velký Malíř: Velký postavou – dle vlastních slov plných „120 kg brutto“, i Malbou – prodchnutou citlivostí a hloubkou, touhou a jemnou barevností. Takovým malířem byl pro mne i FRANTIŠEK RONOVSKÝ.


ZROD UMĚLCE

Narodil se na břehu pražské Vltavy v roce 1929. Uměleckou průpravu dostal na lidové škole umění a školení u Hynaisových žáků Růžičky a Pařízka. Po absolutoriu figurativní malby u Miloslava Holého na pražské Akademii výtvarných umění (1953) tvořil portréty a figurativní kompozice. Po aspirantuře v roce 1961 u profesorů Holého a Součka přišla první významná fáze jeho tvorby. Malby na podkladě smysly vnímané skutečnosti, konkrétně z pražských kaváren, a ženské akty, tématem blízké dílům Miloslava Holého. Paralelně vznikající expresívní malby a kresby Piet a Ukřižovaných, které předznamenaly dramatičnost děl následných let a zároveň se vymykaly sebemenšímu vlivu.
Ronovský byl členem výtvarné skupiny Etapa. V letech 1959 a 1964 podnikl cesty do Paříže a po Francii. Tehdy se zabýval nefigurativní malbou, krajinou, výjevy z poutí i akty, figurou ve spojení s abstraktním prostorem. Pobýval v Itálii (1966 – 1968), kde cíleně vyhledával díla renesančních mistrů, především Piera della Francesca a Pabla Picassa. Kdy jsem se setkala s jeho dílem skutečně poprvé?

Studium dějin umění a výtvarných projevů jsem si doplňovala návštěvami zámků, muzejních a galerijních výstav. V Kolowratské obrazárně v Rychnově nad Kněžnou jsem se dozvěděla, že nad ní – ve druhém patře zámku – sídlí Orlická galerie. Od roku 1981 jsem zde začala pracovat. Při prohlídce sálů s výtvarnými kolekcemi jsem narazila na díla nejen Vladimíra Komárka, ale i Františka Ronovského. Cítila jsem, že jsem na správném místě…

KRESBY

V brilantních perokresbách umělce (1965 – 1971) se mi vybavily práce znamenitých malířů italského quattrocenta a cinquecenta, které velmi obdivoval. Jimi sám potvrzoval, jak se kresba může z pouhých studií a figurálních kompozic vyvinout v osobitou tvorbu, tlumočící myšlenku či záměr a nesoucí nezaměnitelný rukopis. Stát se svébytným výtvarným projevem, mnohem spontánnějším a osobitějším nežli plátno, nezřídka tvořené právě na podkladě kresby. Stejně jako jeho renesanční předchůdci, tak i František Ronovský bezprostředním kresebným záznamem viděného a prožitého po/zastavil věčný koloběh času a uchoval kouzlo okamžiku. Zachytil neopakovatelnost situace i ladnou křivku postav v harmonické hře linií, světel a stínů, nadechnutou spletí čar či pečlivou propracovaností.
Půvab kreseb tkví v graciéznosti a v lehkosti. Všechny jsou označovány jako mistrovské: podávají přímá svědectví o dramatických událostech života a o obyčejných příhodách lidí – o jejich složité existenci v moderním světě. Vynikají suverénním uměleckým zvládnutím námětu, dokonale propracovanou kompozicí a hlubokou obsahovou náplní. Většina nese zárodek budoucího obrazu, a přesto je každá sama o sobě dílem definitivním, svébytným a v souladu s autorovou tvorbou malířskou podřízena autorovým uměleckým zásadám. Například Vzpomínky, Vzpomínka na Paříž, Z Paříže, Na ulici, Dvůr u Vančurů, Výlet, Spáči, V sauně, Venkovská svatba či více studií k obrazu.

V Orlické galerii bylo v mé náplni připravovat besedy s umělci. Začali jsme Vladimírem Komárkem – výborným vypravěčem. Další besedu jsme připravovali s Františkem Ronovským. Předcházela ji návštěva jeho pražského ateliéru: tátovsky působící muž s živýma očima, který nám připravil kávu málem do hrnků od anilinek, mi k dílům neseděl. Ale na besedě v galerii hovořil mezi svými obrazy odborně a velmi zaníceně.

OBRAZY

Civilní náměty kaváren, rezonujících s tvorbou umělců čtyřicátých let, a řada aktů: u nich Ronovský poprvé použil jednu z nejobtížnějších malířských technik: enkaustiku. Plně vyzněla v málo vystavovaných Kalváriích – jimi vyznačil svou tvůrčí cestu k obrazu jako vnitřní proces zachycení osudového lidského dramatu. Ani on se v šedesátých letech nevyhnul abstrakci. Ale následné figurální kompozice v sériích maleb z Paříže, vzpomínek a loučení, byly již plné slavnostního klidu. Jimi jako by se připravoval k enkaustikovým triptychům, plných vzruchu, pohybu a dramat. Absorboval a zároveň překračoval prameny svých začátků, vyznačených dílem Degasovým, Rouaultovým a předkubistickou tvorbou Picassovou.
A setkání s díly umělců rané renesance otevřelo jeho malbě nové dimenze. Kromě pařížských motivů se objevily náměty naprosto všední: Hody, Venkovské svatby, Rodiny. U těchto enkaustikových, stejně i akrylových triptychů, vystavených právě v Orlické galerii, jsem si uvědomila, že se autor projevuje jako malíř monumentální, zpodobující lidský život. Později užil vyváženě obou technik v cyklech intimnějšího charakteru, například Loučení nebo Hajská, v nichž soustředil a zúročil zkušenosti tvorby ze všedního prostředí. Dokázal je proměnit v divadlo světa.

Letošní výročí velmi význačného umělce Františka Ronovského je od začátku května do konce srpna uctěno velkou retrospektivní výstavou, která se koná v Jízdárně Pražského hradu a končí 9. srpna 2009.