Jiří Suchý: Elektrická puma (4)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Milí čtenáři následujícího „románu na pokračování“!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet. O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k „nevýpravnému muzikálu pro tři klauny“ – Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka. Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba. Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
Jsme rádi, že bylo Pozitivním novinám dovoleno, aby se původní Konečného ilustrace k Elektrické pumě mohly znovu dostat k čtenářům. - osu -

Jiří Suchý: ELEKTRICKÁ PUMA (4)

A co zatím František?

Obloha na východě se počala jasnit a nové ráno se hlásilo ke slouti. František otevřel oči. Zdobeným oknem padalo na jeho tvář ranní šero, ve kterém mohl rozeznat některé jednotlivosti pokoje a s jejich pomocí si uvědomit, kde se nachází. Po jeho pravici ležela Regina, která nadobro ztratila svůj přísný výraz a její krása tím byla umocněna. Nespala. Hleděla něžně na probouzejícího se Františka a hleděla by tak na něj jistě mnohem déle, kdyby se náhle prudce neotevřely dveře. Stála v nich tlupa ozbrojenců.
František bleskurychle zmizel pod vyšívanou přikrývkou a dívka, tonoucí v krajkoví, nasadila pohotově neutrální výraz. Následovaly rozpačité úsměvy vojáků, omluvná gesta a dveře byly opět zavřeny. Jen kroky, znějící na chodbě, byly důkazem toho, že toto několikavteřinové intermezzo nebylo zlým snem.
Regina se počala vinout k Františkovi a zalila ho svým horkým dechem. Projev její lásky však nebyl opětován. František si pojednou uvědomil, že nesmí už ani minutu trávit v objetí této krásky, které se už dost revanšoval za její pomoc v nesnázi. Uvědomil si, že nyní je zapotřebí činů, hodných jeho slavného jména. Počal se oblékat.
Sotvaže se však ocitl v bílém sportovním tričku a v černých trenýrkách-podkolenkách, rozletěly se dveře podruhé a pronásledovatelé tu byli zas. Nejspíše v nich vzklíčilo podezření a jestliže je ponejprv nečekaný pohled na dámu v negližé poněkud odzbrojil, nyní byli odhodláni k důkladné prohlídce jejího budoárku. Nebylo jí však zapotřebí, překvapení bylo tentokrát větší než proslulá Bondova rychlost a tak vojáci na vlastní oči spatřili postavu v trenýrkách, která kvapně opustila pokoj oknem.
Regina omdlela.
František zatím dopadl na jakési nádvoříčko, po kterém všemi směry zmateně pobíhali vojáci. Přestože okamžitě zmizel v malém sklepním okýnku, byl spatřen a vojsko se vrhlo za ním. U okýnka vznikl nával. Každý ozbrojenec chtěl mít tu čest vlastnoručně dopadnout slavného agenta.
Zatím vojáci, nacházející se v pokojíku krásné Reginy, se prodrali k oknu, při čemž byla s nábytku smetena další spousta uměleckých předmětů. Po Bondově způsobu pak počali muži vyskakovat z okna, k jejich smůle však přímo na hřbety vojáků, tísnících se u sklepního okénka. Nastal zmatek. Ze tří stran přibíhali k okýnku další a další vojáci a na hlavu jim skákali kamarádi - za těchto okolností vniknout do sklepení nebylo možné.
Situace se stala pro Bonda výhodnou. Ve spletitých chodbičkách a tunelech se záhy ztratil tak, že jeho dopadení bylo přinejmenším na nějaký čas odročeno.
Ale po půlhodinovém bloudění chodbami, v nichž pozvolna ubývalo oken, František poněkud zneklidněl. Po stěnách tunelů stékaly proužky vody a mrazivý chlad počal na nedostatečně oděného hrdinu nepříjemně doléhat. Po dalších minutách ho pohltila naprostá tma. František ztratil orientaci a počal si uvědomovat, že podzemní chodby Hadžadžadžova paláce jsou proslulé svou nekonečností. Šel však stále kupředu. Prsty se mu smekaly po slizkých stěnách a pach plísně k dobrému pocitu nepřispíval. Občas se mu pod nohama ozval praskavý zvuk - spokojil se vysvětlením, že jsou to úlomky větví, ale pak se mu neustále vtírala myšlenka, že to budou kosti. A kolem stále tma, naprostá tma.
Jestli bloudil půl hodiny nebo půl dne, nebude nikdy umět určit. Chodby byly chvílemi tak nízké, že bylo nutno chodit po čtyřech. Bylo to jako v horečnatém snu. A pojednou, ve chvíli, kdy už se cílil tak vyčerpán, že se mu počaly hlavou ploužit myšlenky na nejhorší, objevilo se na konci chodby malé světýlko. Zmobilizoval všechny své síly a slastně dorazil k okénku, které mu bylo poněkud povědomé. Pochopil, že se octl na místě, odkud včera vypálil ránu do Hadžadžadžovy dlaně.
Opět hleděl do známé kobky, plné vitrín a mučících nástrojů a objevil i nebohou Consuelu, připoutanou ke sloupu. Kousek dál klečel vrchní přisluhovač u popravčího špalku, na kterém měl rozloženy součástky revolveru, a ošklivě klel. Zbytek zbraně držel v ruce a šroubovákem se snažil cosi páčit.
Konečně se mu podařilo vyrazit z mechanismu revolveru zakleslou nábojnici, vztekle ji odhodil a počal pak skládat součástky zbraně opět dohromady. Když se mu to podařilo, oslovil s ironickou úklonou spoutanou Consuelu:
- Omlouvám se za zpoždění, madame! Nastalo z technických důvodů.
František, který celou tuto scénu napjatě pozoroval ze svého úkrytu, byl na nejvyšší míru rozčilen. V jeho ruce se objevil revolver, který nosil prozřetelně v kapse trenýrek.
Zlosyn zatím zasunul do sestavené zbraně náboj a namířil na Consuelu. Dříve než však mohl vystřelit, zmáčkl spoušť František.
Rána však nevyšla.
Tentokrát se zasekla nábojnice zachránci. Počal vztekle třepat revolverem, bušil do něho pěstí, znovu a znovu se pokoušel vystřelit - všechno však bylo marné. Dostavil se pocit zoufalství a bezmocnosti. František si pojednou zřetelně uvědomil, jak hluboce Consuelu miluje nekonečnou láskou - láskou nekonečnější, než jsou chodby tohoto proklatého paláce.
Přisluhovač stále dosud míří na Consuelu a kochá se jejími mukami.
- Učiním konec vašemu trápení, když mi odkážete svůj poslední polibek!
Na ta slova přistoupil přisluhovač ke Consuele, aby ji políbil. Bond zatím začal bojovat s vteřinami. Revolver se v jeho hbitých prstech počal rozkládat na části, až se objevila zaklesnutá nábojnice. Mezitím co vrchní přisluhovač vášnivě líbal Consuelu, připlížil se za jeho zády František ke špalku, hbitě popadl šroubovák, jako stvořený k páčení zakleslých nábojnic, a stáhl se zpět do svého úkrytu.
Přisluhovač se zatím nabažil polibků, poodstoupil od Consuely a suše ji oznámil své rozhodnutí:
- Dodržím svůj slib. Ukončím tvoje trápení.
Bond se zachvěl odporem, když slyšel, jak zlosyn po několika polibcích jeho Consuele tyká. Nábojnice byla vyproštěna a součástky zbraně se počaly neuvěřitelnou rychlostí slévat ve smrtonosný celek.
Přisluhovač pozvedl svou zbraň a namířil na Consuelu.
František zároveň se zasazením poslední součástky vystřelil — přesně ve stejný okamžik, jako přisluhovač. Zazněly současně dva výstřely.
Jeden způsobil, že se Hadžadžadžův přisluhovač zřítil k zemi, druhý pak, že se záda nebohé Consuely zalila krví.
Přisluhovač padl mezi ty, které sám před chvílí zabil, Consuela do mdlob.
Bond se rozběhl přes mrtvoly ke své nejdražší. Cestou strhl ze svého těla sportovní tričko a roztrhal ho na pruhy. Rozvázal Consuele pouta a ošetřil jí ránu.
Když po chvíli pootevřela oči, pravil:
- Je to jen paže. Mohlo to však být srdce.
Consuela znovu zavřela oči.

Únik

Hadžadžadž s ovázanou dlaní a na nejvyšší min rozčilen stojí před skupinou svých přisluhovačů. Důrazně k nim promlouvá:
- Jestliže vám přede dvěma roky utekl, dnes nesmí, rozumíte? Ručíte mi za to svými životy! Povolejte posily! Rozdejte další zbraně!! Dělejte něco a nečumte!!!!
Sám po těchto slovech shodil s ramen svůj plášť. Byl pod ním důkladně ověšen zbraněmi, ale přesto přistoupil k perletí vykládané skříňce, odkud počal vyndávat další a další pistole, dýky, granáty a navěšoval je na volná místa, kterých už na jeho povrchu bylo nemnoho. Zasouval je do rukávů, do nohavic - byl posedlý zbrojením. Když mu pak byl znovu přehozen přes ramena jeho pluviál, vypadal velmi neforemně a jen stěží se mohl pohybovat. Zdálo se však, že byl poněkud spokojen.
Náhle mu však cosi blesklo hlavou:
- Kam jste dali elektrickou pumu ?
Jeden z přisluhovačů sebejistě prohlásil:
- Je o ní dobře postaráno. Náš velitel ji dobře uložil a ví o ní.
A kde je ten váš velitel? - obořil se na přisluhovače Hadžadžadž. - Proč není tady? Povolal jsem vás přece všechny!
Jiný přisluhovač se nesměle pokusil obhájit velitelovu čest:
- Určitě má vážný důvod. Jinak by se dostavil. Byl vždycky vzorem dochvilnosti.
Nikdo z přítomných zde netušil, kam byla elektrická puma odnesena a nikdo proto neví, že velitel přisluhovačů leží ve sklepení s prostřelenou lebkou, jak ho tam zanechal František Bond.
František zatím odnášel na ramenou krvácející Consuelu. Při svém bloudění chodbami se mu podařilo pochytit jakýsi systém a důvěřoval své teorii natolik, že se znovu vydal do jejich spleti. Zdánlivě nesmyslné rozvětvení chodeb a tunelů mělo v sobě skutečně řád, který byl tak složitý, že zůstával nezasvěceným utajen. Ale byl to opět slavný Bondův důvtip, kterému neunikly určité maličkosti, jako například to, že širší chodby jsou zásadně orientovány jedním směrem - podle Františkovy teorie to nemohla být jiná strana, než východní, neboť všechno co bylo v těchto orientálních krajích kdy vystavěno, preferovalo tento směr. Rovněž postřehl, že některé chodby byly zpočátku lákavě pohodlné a končily v beznadějných bažinách, jiné pak měly ústí velmi neslibné, po několika desítkách metrů, se však tato situace silně zlepšovala. Toto opatření bylo zaručeně vymyšleno za účelem zmýlení prchajících. Bonda však nepřelstilo.
Prodíral se tmou tak dlouho, dokud se neobjevilo v dálce okénko. Došel až k němu. Sporé světlo, které jím vnikalo do chodby, osvětlovalo malé dveře. Byly otevřeny a vedly ven, na jakousi mýtinku.
Pohled na dvojici, která se po dlouhém bloudění ocitla v záři zapadajícího slunce, byl dojemný. Consuela stále krvácela a František, zpocený a polonahý, ve svých blbých trenýrkách, byl celý zbrocený její krví.
Uložil opatrně dívku do mechu a šel na malou obhlídku. Objevil potůček, ve kterém namočil cáry svého trička a omyl jím Consuelu, která se nacházela stále na hranici vědomí a bezvědomí. V dálce čněla silueta Hadžadžadžovy pevnosti, což mu dostatečně posloužilo k orientaci.
- Za chvilku bude dobře, - zašeptal Consuele, aniž by tušil, zda jeho slova vnímá. Naložil si ji na záda a šel.

Dvojnásobné utrpení Consuely

Byla noc, když došel potácející se František s Consuelou na zádech k chaloupce, ze které nedávno odešli. Z kapsy trenýrek vytáhl revolver a vstoupil dovnitř. Uložil Consuelu na lože a pozorně prohlédl celý interiér. Domek byl prázdný.
František odložil zbraň a pustil gramofon. Zazněla jeho oblíbená píseň a zatím co se František sprchoval, Consuela otevřela oči. Palčivou bolest v rameni dokázala přemoci, ale přesto se jí do očí vedraly slzy, jejichž důvod byl někde jinde.
Deska dozněla, ke gramofonu přistupuje František oděný v bezvadném odpoledním úboru. Krátkým pohybem zastavuje přístroj a v dobrém rozmaru pokračuje broukáním v melodii, která právě dozněla. Pojednou spatřil slzy v Consueliných očích.
Tak jak by je chápal každý, pochopil je i František a přisoudil je bolesti v prostřelené paži. Consuela však pravila:
- Nebyla jsem ti vůbec nic platná. Byla jsem jen přítěží a nebýt mě, dávno bys splnil svůj úkol. Nemůžeš mi to nikdy odpustit.
A dala se do usedavého pláče. František se k ní sklonil a pokoušel se jí vysvětlit, že to byla souhra nešťastných náhod, která ji vyřadila z práce, ale dívka nebyla k utišení.
- Neplač, Consuelo, a připrav se na to, že tě budu muset ještě na krátký čas opustit. Musím se vrátit do paláce, abych Hadžadžadžovi vyrval ze spárů, elektrickou pumu. To je moje poslání.
- Chci nést tvou nepřítomnost statečně, abych alespoň tím ti usnadnila práci, - pravila statečná dívka, stěží zadržující příval dalších slz.
Pojednou však jí blesklo cosi hlavou, zamyslela se a před očima se jí vynořil obraz vrchního přisluhovače, ukládajícího se svými pomocníky tajné břemeno do zdi kobky. Consuela se rozzářila a její tvář opět připomněla Bondovi blahé bezstarostné doby.
- Přece jen ti pomohu! Jsem jediný žijící člověk, který ví, kde se dnes elektrická puma nachází. Ach Františku, Františku, přece jen ti pomohu . . .
Opět se objevily na tváři dívky slzy, tentokrát to byly slzy štěstí a radosti. Consuela děkovala Osudu za ty hrozné chvíle u kamenného sloupu, bez kterých by nebyla dnes svědkem, jehož výpověď bude mít pro milovaného agenta takovou cenu.
Vstříc pronásledování
Vojska v Hadžadžadžově paláci začala běsnit. V domnění, že Bond je někde uvnitř, prolezly pátrací oddíly všechna možná i nemožná zákoutí, vnikly i do ložnic personálu a bajonety probodaly pokrývky s prachovým peřím.
Vojáci pak vnikli i do kuchyně, kde rozsévali hrůzu mezi omdlévajícími kuchtami, převraceli kotle a polévku prolévali velkými cedníky v naději, že v nich uvízne Bond.
I na střeše paláce se pohybovali muži v černých kombinézách a stříleli do komínů.
Nad palácem se vznášela jedna veliká otázka: Kde je František Bond?
Kde by byl? Na mýtince, kde mezi kapradím je ukryto ústí tajné chodby, kterou se včera večer dostali s Consuelou do bezpečí. Jeho cesta vede nyní opačným směrem: z bezpečí do krajního nebezpečí. Mezi rozrběsněné vojáky, kteří proměnili Hadžadžadžovo sídlo ve hnízdo zuřících sršňů.
Vylomenými dveřmi tam zatím vtrhli pronásledovatelé do pokoje služek. Některá děvčata byla polosvlečená a počala ječet. Vojáci však na jejich cudnost nebrali ohledy, naopak ji nevybíravými slovy komentovali. A s gustem počali převracet pokoj vzhůru nohama.
Služky se narychlo zahalily a stáhly se do jednoho kouta, odkud pozorovaly řádění vojáků. Jen jedna služtička s plachýma očima, snad nejmladší ze všech, nestačila v rychlosti popadnout něco, čím by se zahalila a hrubé pohledy na jejím poloodhaleném těle ji přiměly k tomu, že v návalu studu skočila z okna, což rozběsnilo její přítelkyně tak, že se s holýma rukama vrhly na ozbrojené muže.
Služtička s plachýma očima si však skokem z okna příliš nepomohla. Kýžená smrt se nedostavila, neboť děvče dopadlo na horu slamníků, vyhazovaných z právě prohlíženého skladiště a vystavila se tak na odiv dalším stovkám rozjařených vojáků. Hanbou takřka bez sebe vrhlo se stydlivé děvče do nejbližších dveří a ke svému zděšení ocitlo se na pánském pisoáru, odkud bylo vyneseno dvěma otlemenými vojíny v mdlobách.
Nahoře v pokoji zatím třetina mužů vykonávala prohlídku a zbylé dvě třetiny sváděly bitvu se služkami, které se držely víc než statečně. Vojsko se muselo nakonec dát na ústup.
Jakmile se za vetřelci zavřely dveře a služky s úlevou vydechly, čekalo je další překvapení: elegantní muž, který se objevil na konci místnosti a s lehkou úklonou pozdravil. Nohou při tom ledabyle zavřel poklop v podlaze.
Rozcuchané a rozedrané služky počaly před gentlemanem ustupovat jako před zjevením. Byl to František Bond! Procházel místností mezi zpřevráceným nábytkem a několika děvčatům, která ho zdvořile požádala, věnoval svůj autogram.
Když se ocitl u dveří, vyňal z kapsy revolver, usmál se na vyděšené služtičky a vrhl se do chodby.
Ozvaly se dva výstřely.
Dívky vykřikly zděšením. Když pak si po chvilce dodaly kuráž a vyšly na chodbu, spatřily tu ležet pět vojáků nejevících známky života, a po Bondovi nebylo ani stopy.
Dívky si oddechly.

(pokračování)

Ilustrace: Bohumil Konečný -
www.bimba.cz  

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 05. 2009.