Jiří Suchý: Elektrická puma (5)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Milí čtenáři následujícího „románu na pokračování“!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet. O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k „nevýpravnému muzikálu pro tři klauny“ – Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka. Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba. Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
Jsme rádi, že bylo Pozitivním novinám dovoleno, aby se původní Konečného ilustrace k Elektrické pumě mohly znovu dostat k čtenářům. - osu -

Jiří Suchý: ELEKTRICKÁ PUMA (5)

Kdo s koho

Když se Bond zbavil prvních pěti protivníků a ocitl se na schodišti, dostaly události poměrně slušný spád.
Františkovým cílem byla podzemní kobka; rozběhl se tedy po schodech dolů, tu však spatřil, že proti němu stoupá hlouček vojáků a tak se raději vrátil, rozhodnut použít ke svému sestupu zdviže. Byl však spatřen.
Vojáci rozpoutali prudkou střelbu po klesající kabině výtahu, na štěstí pro Bonda to však byli nováčci, kteří ještě neprobírali střelbu na pohybující se cíl a kabina jejich projektilům snadno unikala. Nebezpečí tím však zažehnáno nebylo. Jeden z vojáků, který pochopil, že střelbou ničeho nedosáhne, skočil na lano zdviže a počal je pilovat. Nejprve nad sebou, ale záhy si uvědomil, že by se zřítil do hlubin i s kabinou a začal pilovat pod sebou.
Přepilovat lano se mu však podařilo teprve v okamžiku, kdy kabina bezpečně přistála v přízemí. Polovina lana dopadla na její střechu, na druhé polovině pak zůstal viset nešťastný voják, jemuž pojednou pětipatrová propast počala nahánět hrůzu. Ostatní ozbrojenci, kteří byli svědky jeho neúspěchu, ponechali ho osudu a rozběhli se dolů za Bondem. Vzpomínka na klukovská léta jim náhle vnukla zlepšovák: k urychlení sestupu použili zábradlí, po němž sjížděli úctyhodnou rychlostí.
Ne tak velkou, aby František nestačil v přízemí zatlouci do zábradlí špičkou vzhůru mohutný hřeb, dřív než zapadl do nejbližších dveří.
Ke svému zděšení ocitl se hrdina v sále, plném ozbrojených vojáků. Když však tito sebou leknutím škubli jako jeden muž, pochopil František, že nebezpečí není tak veliké. Ozbrojený voják se zde nacházel pouze jeden, zato stěny sálu byly obloženy nesčetnými zrcadly! František pochopil, že je ve známé Hadžadžadžově míčovně, kterou tento zloduch vyložil zrcadly den poté, co mu jedna z jeho milenek řekla, že mu to při tenise sluší. Od toho dne zde krátil své dlouhé chvíle sportováním, při němž se zhlížel v zrcadlech a nejednou ve své ješitnosti, uchvácen sám sebou, vydával z hrdla vzdechy plné obdivu!!!
Zde tedy stanul František Bond a jeho přítomnost, zmnohonásobená spoustou zrcadel, způsobila, že jediný voják, který zde hlídkoval, propadl panice natolik, že počal pálit po Bondovi do zrcadel, zatímco tento stál téměř vedle něj.
Střelba přilákala však vojáky z chodby, kteří se zkrvavenými zadky, rozzuřeni na nejvyšší míru, vtrhli do sálu. Nespoléhali už na své nevelké střelecké schopnosti a dali přednost vejčitému granátu, kterým mrštili po Bondovi. Ten však pohotově sejmul se stěny tenisovou raketu a granát elegantně odpálil nazpět, aby explodoval tam, odkud byl vržen.
František Bond tím jako první napověděl, že raketa je zbraní budoucnosti!
Z míčovny vyběhl František opět na chodbu s nadějí, že se mu tentokrát podaří vklouznout do podzemí. Byla tu však další skupina pronásledovatelů, která ho proti vůli počala tlačit zpět na schodiště. Rozhodl se tedy vzhůru. Vojáci hodlali původně běžet za ním, ale pak dali přednost pohodlnější cestě výtahem. Nalezli do kabiny, pečlivě za sebou zavřeli dveře a pak už jen marně mačkali knoflíky, aniž by tušili, že lano zdviže je přeťato.
Bond zatím vyběhl nahoru a řítil se chodbou. Vojákovi, který se proti němu rozběhl s nasazeným bajonetem, v poslední chvíli uhnul, takže se voják zapíchl do futra dveří a František doplnil jeho smůlu přátelským kopanečkem.



Pak se hnal dál, na konec chodby, potom vpravo a zase skoro na konec a pojednou stanul u dveří, které se mu zdály být příliš povědomé, než aby je minul bez povšimnutí.
Vstoupil do nich bez zaklepání a ocitl se zase jednou v budoárku Hadžadžadžovy krasavice Reginy. Snad se chtěl potěšit pohledem do jejích krásných očí, snad se chtěl osvěžit douškem její výborné whisky. Ani jedno se mu však nesplnilo.
Pokoj byl zcela zdemolovaný, ztěží bychom zde našli jediný umělecký předmět, který by se dal zanést do seznamu věcí, které se zachovaly. A uprostřed zpřevráceného nábytku - ach, tamhle je postel, připomínající jedinou krásnou chvilku prožitou v tomto proklatém paláci - uprostřed proražené postele se bezradně potácí Hadžadžadž.
Vyráží ze sebe zvířecí skřeky, mezi nimiž František jen ztěží rozeznává dvě slova:
- Zradila… Hadžadžadže…
Nepozorován, hleděl František chvíli na nešťastného padoucha, balancujícího pod tíhou osobní výzbroje. Jeho bolest musela být nezměrná. Po tvářích se mu řinuly slzy a kvílení nebralo konce. Byla to troska bezmocného tvora a František v sobě nenašel sil, aby k ránám Osudu přidal jednu svou. Sklopil hlaveň revolveru a přistoupil k zlosynovi. Položil mu pravici na rameno a šeptl:
- Netrap se, to děvče ti za to nestojí. Byla ti nevěrná.
Hadžadžadž vykulil na Bonda oči. Nevěrná? To nedovedl pochopit. Věřil tolik ve svou neodolatelnost, že na nevěru svých milenek ani ve snu nepomyslel. Nicméně se mu počala Regina jevit v poněkud jiném světle a bolest z její ztráty snad už ani nebyla tak veliká. Věnoval Bondovi vděčný pohled a Bond se na něj na oplátku přátelsky usmál. Pak zmizel ve dveřích.
Hadžadžadž zůstal stát uprostřed postele a počal přemýšlet. Kde jen toho člověka viděl? Odkud zná tu sympatickou tvář? Rozhodně to nebyl nikdo z jeho blízkých. Jak se dostal tedy do paláce? Teď, v době zvýšeného ohrožení, kdy jeho zdi jsou neproniknutelné! Pojednou se mu rozbřesklo. Ano, viděl tu tvář přede dvěma roky. Hleděl do ní zcela zblízka. Patřila spoutanému muži, jehož jméno bylo… jehož jméno… bylo…
- B o n d ! - vykřikl Hadžadžadž a náhle propadl hysterii a počal se drát ke dveřím. Množství zbraní však znemožňovalo jeho pohyb a než se podařilo zloduchovi dosíci vchodu, nejméně šestkrát upadl.
Tato chvíle stačila Bondovi bohatě k tomu, aby zmizel.

František svůdcem! (Svádí krutý boj o elektrickou pumu)

Po složitých trampotách, absolvovaných většinou s lehkým úsměvem na rtech, vnikl Bond do sklepení, v němž ještě včera úpěla jeho Consuela. Rozhlédl se po vitrínách. Mezi spoustou mučících nástrojů záhy objevil drásadlo, které mu Consuela věrně popsala.
František rozkopl sklo vitríny a vstoupil dovnitř. Chopil se mučícího kola a počal jím otáčet proti směru hodinových ručiček. (I takové maličkosti si Consuela stačila povšimnout!) Ze zdi se zvolna vysunul balvan.
V tom okamžiku však začali ze všech stran vnikat do sklepení ozbrojenci. Než se František nadál, hemžily se mezi vitrínami desítky stínů a rozpoutala se fantastická střelba.
V minutě nebylo ve vitrínách jediného skla a mučící nástroje byly tím okamžikem zpřístupněny. Kruh pronásledovatelů se kolem Františka beznadějně stahoval. Náhle však vnuknutí přímo ďábelské problesklo mu hlavou a ve sklepení Hadžadžadžova paláce náhle ožil středověk v celé své hrůze.
František se vrhl mezi vojáky, několik jich porazil do železných ostnů, jiné se mu podařilo upnout do svěráků a obout do španělských bot, také drásadlo se dostalo ke slovu a díky geniálním úhybným pohybům Bondovým, zapletl se dokonce jeden voják do kola. Sklepem se začalo ozývat zoufalé kvílení.
František zpočátku tyto hrůzy nevnímal. Když si však dva vojáci, kteří se na něho hnali s popravčími sekerami, vzájemně setli hlavy, pojala ho hrůza a on vyzval slavnostním hlasem hrstku zbylých válečníků k jednání podle pravidel Ženevské konvence. Se Ženevskou konvencí zde však příliš neuspěl a byl tak de facto zlosyny donucen pokračovat v jejich vyhlazování.
Co následovalo, bylo víc než hrůzné! Mezi mrtvými těly, válejícími se na podlaze, poskakovala hrstka živých, mučedníci na skřipcích se dožadovali vody, setnuté hlavy sebou škubaly v posmrtných křečích a panty mučících zařízení skřípaly stejně jako zuby mučených, kosti praskaly jako trámy hořícího krovu a ozvěna vracela všechny tyto zvuky několikanásobně zpět, včetně výstřelů a šplouchání krve.
Když byla většina vojska umučena, zbytek se dal na útěk a jen velící poddůstojník zde zůstal, aby chránil čest své setniny. Byl to fanatický stoupenec Hadžadžadžův, jemuž vidina, že bude moci za ideály svého pána položit život, jevila se příjemnou. Tak byl pitomý!
František se rozhlédl po mučidlech. Všechna byla obsazena. Představa, že bude muset zabít tohoto nadšence konvenčním způsobem, Františka zneklidňovala. Cítil k němu určitou sympatii a rád by mu dopřál romantičtějšího skonu. Patřil totiž k oněm dobrodruhům z počátku století, dbalým stavovské cti. Pojem čistá práce mu ležel na srdci a za nic na světě by se neprohřešil proti harmonii jejího slohu.
Kdyby se František nacházel dejme tomu na mořském pobřeží, považoval by za nestylové likvidovat protivníky jinak, než s pomocí písku, vln a mušlí. V katedrále by je utloukl srdcem rozhoupaného zvonu anebo utopil ve svěcené vodě. A na nádraží, pokud by neskončil pod koly mezinárodního expresu Tirana-Paris, byl by padouch nutně umlácen pražcem.
Protože se nacházel v mučírně, hynuli ti, kteří mu ještě před chvílí ukládali o život, ve španělských botkách a na skřipcích. Zbyl zde jen jejich velitel a ten přece nemůže padnout ranou revolveru!

Železná panna!

Zraky Františka Bonda padly pojednou na figuru, provedenou v ryzím železe a opatřenou dobrotivým úsměvem. Stála v koutě, nepovšimnuta, a její okovaná náruč byla toužebně pootevřena. Dlaně této svůdné sochy byly opatřeny nesčetnými nožíky a otvor v její hrudi dával tušit skrytou vysouvací dýku. Na Františka čekala nejsložitější práce dnešního dne: unikat poddůstojníkovi a jeho střelám tak dlouho, dokud při tom neprostuduje systém mechanismu smrtonosné figuríny.
Natáhnout péro dokázal poměrně snadno, neboť záhy objevil, že panna má zezadu kliku. Uvést však figuru do chodu nebylo snadné, než i to se nakonec podařilo, když objevil, že levá prsní bradavka je vlastně zároveň tlačítkem, kterým se spouští mechanismus.
Františkův prst se dotkl tlačítka. Z útrob panny se vydraly vrzavé zvuky a rachocení. Pak se její pravá noha zvolna pohnula dopředu. Panna se dala na pochod.
Nasměrovaná Bondem vydala se k bledému poddůstojníkovi, který pochopil kolik uhodilo a nebyl schopen se hnout s místa. Strachy celý bez sebe čekal v koutku na železné objetí a dočkal se ho.
František si zacpal uši, aby přeslechl křik a posléze už jen praskot kostí padouchových.
Hleděl na železnou bytost, rozechvívanou vášnivým mechanismem, pozoroval tento zvláštní akt, nemilosrdný a milostný zároveň, a pojednou pocítil… hlubokou náklonnost… k této kovové ženě! Zmocnila se ho palčivá touha po její náruči, a počat závidět poddůstojníkovi jeho smrt.
Středověký mistr, který tento smyslný stroj zkonstruoval, dokázal mu nejspíš vdechnout i magickou moc, které agent, stojící na samém prahu vítězství, pojednou podlehl. Železná panna upustila na podlahu krvavou hmotu, která ještě před chvílí byla poddůstojníkem, a obrátila se. František zahlédl dýku, která se zvolna zasouvala zpět do kovové hrudi a pak se mu zatmělo před očima a on, váben čímsi nepochopitelným, šel panně v ústrety.
Po několika krocích mu však blesklo hlavou jasné vědomí a za ten okamžik si stačil uvědomit všechny okolnosti svého poblouznění a zburcovat v sobě síly, které by ho vytrhly z magické moci panny. Stalo se tak v poslední vteřinu, kdy panna už k němu vztahovala své ostré paže a na její kovové tváři se rozehrál neskutečný úsměv.
František uskočil. Panna se obrátila za ním. Znovu uskočil. Panna pojednou zvážněla, úsměv jí zmizel z tváře a František pochopil, že má před sebou dalšího nepřítele. Nepřítele, se kterým nepočítal a na kterého zřejmě nebudou platit ani střely jeho revolveru.
Kovová žena si Františka zamilovala a bylo jasné, že se ho nehodlá vzdát. Její pohyby ztrácely počáteční topornost a František jí již jen ztěží unikal. Navíc ještě musel odolávat magickým vlivům, jejichž působení stále lehce pociťoval. Zdálo se mu, že ho opouštějí síly, a to se nesmělo stát. Odhodlal se proto ke zběsilému skutku. Oběhl pannu a uchopil ji zezadu. Objal ji. Její nebezpečné paže byly náhle sevřeny mohutnou silou člověka, zachraňujícího si holý život.
Dýka z hrudi se vysunula do prázdna. František stiskl. A znovu. A ještě víc! Jeho ruce svíraly pannu přinejmenším takovou silou, jakou ona drtila kosti svých obětí. Panna vyhekla a pak se počala vzpírat. František si pojednou uvědomil, že její tělo není kovově chladné. Železo mělo teplotu lidského těla a čím více se panna vzpouzela, tím více její teplota stoupala a její vzdechy byly horečnatější. Františkovo sevření však bylo beznadějně pevné. Po pudu sebezáchovy se v něm probudily i další pudy a osud panny byl tím zpečetěn.
Když pak po několika minutách otevřel svou náruč, zřítila se kovová žena na zem a ze železných rtů se jí vydral poslední sten. Nebyla v něm však obsažena bolest, nýbrž štěstí. František chvíli postál nad nebohou pannou. Byl prvním a posledním člověkem, kterému snad bylo dopřáno poznat rozkoš stroje, drtícího člověka.
Pak si však náhle uvědomil své poslání, vyrval ze zdi vysunutý kámen, za kterým podle Consuelina sdělení skutečně našel elektrickou pumu, a opustil sklepení, které se stalo hrobem několika desítkám vojáků, jednomu poddůstojníkovi a železné panně.

Františkův únik a Hadžadžadžův zánik

S bombou pod paží doplížil se František na nádvoří. Tady uprostřed širokého prostranství stál jeho dvojplošník, před několika dny koňským potahem dotažený. U letounu se procházel ozbrojenec. František si ho vzal na mušku. Pak ale náhle sklopil zbraň. Zdálo se mu pojednou, že té krve už bylo dnes poměrně hodně, a proto vsunul svůj colt zpět do kapsy a náhle se rozběhl proti strážnému. Ten byl tímto výpadem tak ohromen, že nestačil ani sejmout pušku s ramene a Bond už vhazoval pumu do letadla. Pak skočil k vrtuli a pokusil se nahodit motor. To však se nepodařilo.
Zato z paláce se vyřítila skupina vojáků. František se dal na úprk. Vojáci za ním.
František oběhl celé nádvoří a vrací se k letounu. Vojáci stále za ním.
Míjeje letadlo, pokouší se znovu nahodil motor, ale opět marně. Obíhá tedy znovu nádvoří. Vojáci, zpitomělí z jeho počínání, běhají stále za ním.
Ještě několikrát se František pokusil bez úspěchu nastartovat letoun, zchvácení vojáci jeden po druhém odpadali, ale noví zase přibývali a nakonec se dobrá věc podařila: vrtule se počala otáčet. František se naposledy rozběhl a oběhl nádvoří. Jeho úprk byl fantastický. Každou vteřinu získával značný náskok, takže když opět přiběhl k letadlu, byli pronásledovatele ještě tak daleko, že mohl zcela pohodlně nasednout a odstartovat.
Hlouček vojáků se přitiskl k zemi, když několik centimetrů nad jejich hlavami zasvištěl podvozek letadla. Pak se však vzchopili a počali střílet po letadle. Střelba vyburcovala další a další vojsko, celá posádka byla náhle na nohou a všichni stříleli po letadle, které se sice několikrát povážlivě zakymácelo, ale nakonec přece jen se vzdálilo šťastně z dostřelu.
Vojáci otráveně odkládali pušky, když tu se mezi nimi objevil sám Hadžadžadž, modrý vzteky, a počal bezmocně tlouci mužstvo pěstmi. Obtížen zbraněmi sotva se držel na nohou. Vojáci však k němu vzhlíželi s nábožnou úctou a nechaly dopadat rány na své hřbety, nechali si spílat a jeden z nich si dokonce nechal vypíchnout oko.
Náhle několik vojáků vykřiklo a počalo užasle ukazovat k obloze. Bondův dvojplošník se vrací!
Nikdo si nelámal hlavu s pátráním po příčině tohoto nepochopitelného skutku, všichni se radostně chápali zbraní v naději, že se přece jen budou moci svému nejvyššímu veliteli zavděčit.
Zatím František seděl v letadle a v ruce třímal elektrickou pumu. Byl bledý a vážný. Nevzpomínal na to, kolik desítek vojáků dnes připravil o život. Myslel na to, že drží v ruce prototyp zbraně, proti které jsou všichni pod ním bezmocní.
Stavovská čest dobrodruha v něm protestovala proti takovému vyhlazování. Ale byly tu další momenty. Potřeba zničit tento prototyp, potřeba ukázat světu jeho hrozivou sílu a konečně i likvidace Hadžadžadže, jehož přisluhovači určitě už znají tajemství elektrické pumy a záhy by to dali světu pocítit!
Pak se náhle jeho mysl obrátila ke Consuele, zatím co ruce zvolna odjišťovaly smrtonosnou zbraň.
Hadžadžadžovi vojáci se chystali zahájit střelbu, když si povšimli, že z letadla cosi vypadlo. Nikdo nevěděl co to je, ale jakási zlověstná předtucha byla ve vzduchu.
Padající předmět se náhle rozzářil a vyšlehlo z něj několik blesků.
V ten okamžik počaly jiskřit kovové části všech zbraní a vojáci, zasaženi vysokým napětím, se hroutili na zem.
Hadžadžadž, ověšený zbraněmi, jiskřil vlastně celý. Kroutil se a nadskakoval, při čemž začal ze sebe strhávat nejen dýky a pistole, ale i granáty, které okamžitě explodovaly. Do výbuchů se mísily výkřiky. Výkřiků ubývalo, výbuchů přibývalo. Nakonec celá pevnost, plná munice a zbraní, vyletěla do povětří.

Závěr

Jarní slunce svítilo oknem do útulného pokojíku Consuelina domku. František Bond leží v posteli a spí. Vedle něho leží Consuela, ale nespí. Hledí očima zářícíma štěstím do tváře, do níž události posledních dnů vryly malou vrásku.
Františkovy očí se pootevřely. Na tento okamžik Consuela toužebně čekala:
- Když to bude chlapeček, jak se bude jmenovat?
František se lehce usmál a aniž se docela probudil, pravil:
- James.
Pak zavřel oči a spal dál

K O N E C

Ilustrace: Bohumil Konečný - www.bimba.cz  

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2009.