František Zborník - Zdeněk Pošíval: Šéf českého kumštu a biblioték

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

  
ŠÉF ČESKÉHO KUMŠTU A BIBLIOTÉK  
 

    Úvodní kapitola    

Dnešní host ROZPRAV úřaduje na Ministerstvu kultury České republiky jako ředitel odboru přes hodnoty lidského ducha: tj. krásy umu i literárních sbírek.
Je mým kamarádem, ale protekčně je mi to bohužel k ničemu; jako důchodce se na jeho úřadě nemám oč ucházet.
Pochází z jihočeského královského městečka Vodňan, známého velkovýrobou drůbeže, ale kdysi také velmi známým amatérským divadelním souborem. A protože se v těch končinách chovají i kapři se šupinkami přinášející štěstí do peněženek, poskytli souboru divadelníků inspirativní název Šupina.
Zmíněný kamarád býval principálem toho spolku, později dokonce i starostou porevolučního městečka a jako oddávající činitel má na svědomí nemálo manželství. Divadlu je však věrný pořád, učil o něm na vysoké škole a obcuje s ním i jako autor: amatéři v České Lípě nastudovali jeho hru Penzion; profesionální divadlo v Příbrami mu právě uvádí dramatizaci Jirotkova Saturnina a v pražském divadle ABC hráli donedávna i jeho zpracování Třech mužů ve člunu. Píše a vydává i knížky.


PaedDr. František Zborník

ředitel Odboru umění a knihoven MKČR
a spisovatel


• Narodil se 27. prosince 1950, vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, učil na středních školách ve Vodňanech, pak na své alma mater.
• Kantořina přerušena čtyřmi lety starostování města.
• Přechod na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2002 byl jmenován ředitelem Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), od loňska pracuje na ministerstvu kultury České republiky.
• Je ženatý, děti 2 + 2, žije v České Lípě.

ZP ••  V tvém případě se věru nehodlám spokojit s velestručný životopisem a s pouhým výčtem zaměstnaneckých postů, neboť dnešní ROZPRAVY vedu nikoliv jen s pedagogem a úředníkem, ale rovněž s divadelníkem a spisovatelem.

O sobě se hloupě píše. Já sice rád vyprávím kamarádům humorné historky ze svého (už poměrně dlouhého) života, zaplať Bůh je jich dost a dost, protože jsem se zatím opravdu nenudil a mám takovou pazgřivou vlastnost vidět se v okamžiku zážitku jaksi mimo sebe a shora a už v tu chvíli, kdy se věci dějí, si vlastně užívat příběh, který právě vzniká. Jenže do textu pro internetový časopis se zrovna tohle moc nehodí.
Na co ses to ptal?

ZP ••  Na počátku Rozprav mě nejvíc zajímají cesty k branži.
Když jsem dělal přijímačky na DAMU, zeptal se mě někdo z komise pedagogů, proč jsem si vybral za osobní cíl zrovna a právě divadlo. Mohl jsem sice takovou otázku čekat, přesto mě zaskočila a já drze odpověděl, že divadlo jsem si vybral patrně z téhož důvodu jako oni, co sedí v té komisi. Zasmáli se, od otázky upustili. Ovšem dneska od ní ustoupit nehodlám. Třeba jsi měl jiný důvod než komise a já. Zavzpomínej štědřeji: lakoničnost by neměla být tolerována.

Na začátek by se patřil zážitek, vzpomínka, která jako první uvízla v mé paměti. Něco jako – tady to intelektuálně počalo.
První divadelní vzpomínka, to je vhodné; méně vhodné je to, že nevím přesně, zda je to autentický zážitek či zda jsem si jej neodvodil z vyprávění jiných, v tomto případě i z 8 milimetrového filmu, který natočil tatínek. Zkrátka sedím ve vodňanském loutkovém divadle, v první řadě (protekce pro potomky loutkoherců), představení skončilo, děti se hrnou ven, já s nimi (mám tak odhadem tři roky) a všichni šlapeme po mém zeleném kulichu, co se tam bezmocně povaluje na prkenné podlaze. Obraz dětských botiček a té ušlápnuté čepice s bambulí je snad ten první zapamatovaný otisk.
Typické je divadelní prostředí a to, že si tím nejsem jist.
Když jsem u těch ochotníků, nedávno po smrti tatínka, který mě k divadlu přivedl, jsem prohlížel jeho pečlivě vedený archiv a laskal v rukou staré divadelní fotky…
Také tu z Podskaláka, kde jsem prvně ve 4 letech veřejně vystoupil. Jsem na ní jako pouťový šašík ve společnosti medvěda a siláka v modrobíle pruhovaném přiléhavém trikotu. Hrál ho myslím holič pan Řehoř. S odstupem času mě fascinuje to prapodivné vábení, jež vede seriózního živnostníka (Služebníček, milostivá paní), aby na svou postavu vykazující enormní nárůst hmoty zejména v oblasti pupku, navlékl přiléhavou textilii, nalepil si směšný knír, narazil buřinku na holou hlavu a zvedal nad hlavu s tunovým úsilím papírovou činku.
Nic není méně závažného. Nic méně serióznost vzbuzujícího.
A přece tam pan Řehoř stojí, obecenstvo se směje, dámy si utírají oči do kapesníků a poťouchle ukazují na jeho ztepilost. Zítra bude v oficíně veselo. Co se to dělo? Ten kousek tu nebyl pro burcování národa, nesděloval vznešenosti. TÉMA!!! Tak proč? Lokální sláva místních hvězdiček? (Pane Řehoř, my jsme se vám včera tak nasmáli…). Nebo se jen prostě chtěli bavit a být spolu.
Jsem šťastný, že jsem u toho mohl jako kluk být. Sledovat třeba, jak si ti staří borci v komparsu fotbalových fandů v Poláčkových Mužích v offsidu vymýšleli úžasné detaily fandění, jak si vytvářeli v tom fandovství své vlastní minisituace.
To byla škola komediantské rozkoše a tvořivosti.

ZP ••  Účastnil jsem se ve Vodňanech spolupráce na několika inscenacích Šupiny, v nichž převládaly rozpustilé frašky, ale jednoho dne jsi dospěl k poznání, že jest ti zapotřebí zcela obměněného dramaturgického zaměření. Pocítils potřebu jiné výpovědi o světě. Změnila se tematika a forma. Nová poetika vedla i k proměně metodiky tvorby herce. Musím přiznat, žes tehdy udělal dobře. Soubor se pak odebral svéráznou a pozoruhodnou cestou.

To se stalo myslím někdy v letech 1982 – 83 a vliv na tu změnu měly tři věci.
Rok předtím jsme byli jako soubor na »dramatické« dílně v londýnské čtvrti Red Bridge. Bylo to naše první setkání s dramatickou hrou a jejími možnostmi. Pracovali jsme týden společně se skupinami dalších, tuším sedmi zemí včetně USA a Kanady. To nás hodně poznamenalo, otevřelo nový pohled na naše kreativní možnosti, na dosud netušenou divadelnost. Byla to studně divadelního znaku a metafor. Mne osobně to nasměrovalo na divadelní cestu, po níž až na malé výjimky kráčím dosud.
Ten druhý vliv vlastně souvisí.
V tom svobodném, otevřeném světě dílny a Londýna se jaksi oklikou přes La Manche zostřila optika na tu naši českou kotlinu. Najednou jsme viděli tu bídu doznívající normalizace bez omluv a vytáček. Tady někde se narodilo téma, které jsme pak vlastně hráli v každém dalším kousku, téma svobodného člověka, myslícího a cítícího doopravdy, nejen »jako«. Už to bylo znát v Mušketýrech, mnohem víc zaznělo v Markétě Lazarové, v Johance 1920, Mastičkáři, nejsilněji myslím pak v autorské hře Vyber si, synku.
Ten třetí vliv je lehce komický.
Na Hronově nás za Mušketýry zpucovali mimo jiné i pro špatnou jevištní řeč. Typické bylo, že jako další titul následovala má adaptace Markéty Lazarové a jak známo, Vančurův jazyk šuml neodpouští. Tak jsme organizovali semináře, jezdila k nám nějakou dobu lektorka Šárka Šternberková. Naučit jsme se to prostě museli, nebylo zbytí. No, byli jsme takoví jihočeští furianti… To téma nás už neopustilo, i když v poslední inscenaci Šupiny, Goldoniho Náměstíčku, jsme trochu co do sdělení odpočívali. Tam jsme se také víc věnovali hereckým dovednostem, žonglování a podobně, hráli jsme si zkrátka jinak.

ZP ••  Myslím, že z předchozích slov je již patrné, že Šupina nebyla obyčejným tělesem, jak je míváme uložené v povědomí o ochotnických či amatérských souborech. Zdaleka v něm nešlo o pouhou zájmovou činnost party nadšenců. Šlo tu o mnohem víc, co bylo chápáno jako vlastní společenské poslání, nikoliv nepodobné snahám někdejších českých obrozenců. A to myslím smrtelně vážně. Rád bych navíc ještě v Rozpravách dosvědčil, že v době působení Šupiny bychom z hlediska emfáze i entuziasmu hledali jen s obtížemi paralelu k nějakému souboru profesionálnímu, pokud bychom ji vůbec dokázali najít jinde, než v divadle bytovém. (Poznámkou připomínám, že v té době hráli v soukromých bytech herci a autoři totalitnímu režimu protivní či zakazovaní: například tomuto způsobu performance se věnovali Vlasta Chramostová, Pavel Landovský, Václav Havel aj.)
Jsi vyučený pedagog, ale edukaci sis promísil svou provázaností k dramatu.

Už jsem mluvil o té londýnské dílně. Ovlivnila mě i profesně. Tehdy i u nás sílilo hnutí dramatické výchovy či tvořivého dramatu. Příznivci především z řad divadla hraného dětmi se tenkrát sjížděli na národní přehlídku do Kaplice, kde se konala úplná smršť tohoto nového pojetí divadelní práce s dětmi. Nebyl jsem jediný z kantorů, kdo rychle pochopil tu velkou šanci spojit divadlo s učitelskou profesí. Když jsem pak začal vést cvičení a semináře na fakultě v Českých Budějovicích, využíval jsem dosti vágně formulovaného učebního plánu pro didaktiku literatury a tyhle divadelní prostředky jsem tam k potěše studentů hojně vpašovával.
Na Pedagogické fakultě UK v Praze už z toho byla samostatná disciplina. Tenkrát jsme se - podobně postižení kolegové z fakult vychovávajících učitele - často sdružovali, vzájemně se inspirovali a také společně blbli. Neboť co jiného byl náš antikoncept tzv. harddramatu (kde základním výchovným instrumentem měl být ostnatý drát a železná tyč) než záchranná smíchová reakce na ušlechtilost dramaticky vychovávaných dušiček?

ZP ••  Krátce po roce 1989 jsi usedl do starostovského křesla. Připadá mi to jako dost podstatný skok od tvých předchozích aktivit a lecčíms to vzdoruje i povědomí o tvém mentálním založení. Upřesním to. Řízení města vyžaduje dost výraznou organizační odpovědnost a obrovskou schopnost při jednání s lidmi. Ani v nejmenším nepochybuji o tvých schopnostech komunikačních, ani o tvé sociální reflexi, ale nejde mi do hlavy ta potencionalita organizační. Vypráví se, že při jedné školní výpravě na hory jsi zapomněl doma lyže a že i na dobře značených cestách obvykle zabloudíš.

Úplná rozkoš tohle poslouchat.
Už jsem v úvodu vzpomínal svou zálibu ve vyprávění historek. Jedním z jejich, pravda z nejoblíbenějších, témat je má, řekněme, manuální nezručnost a mizerná orientace. Obojí je částečně skutečnost, částečně. Ale správně se říká »nekazme tyhle příběhy pravdou«, já si ty historky domýšlím, dotahuji je k pointám. Z toho možná pochází to tvé tvrzení. Na důkaz osobního vývoje dodávám, že jsem na našem baráčku udělal spoustu věcí těmahle rukama, třeba postavil celou dřevěnou terasu, vydláždil chodník. Všechno to drží a slouží dodnes. Je to k nahlédnutí, včetně krvavých kapek z ran, jež jsem si přitom utržil…
Zkrátka jsou to pomluvy a ty bys jim neměl naslouchat. I ty lyže jsem zapomněl jen jednou.
A pokud jde o radnici, tam na tyhle věci máš lidi. Starosta tolik neorganizuje, starosta koncepčně vymýšlí, přesvědčuje, řídí. A je pak za to po zásluze hnán k odpovědnosti.

ZP ••  Starostování bylo, zdá se, jakýmsi krokem k přijetí dalšího úřadu s orientací na kulturu, ale tentokrát již vyššího typu.

To nebylo takhle přímo. Já jsem opustil starostování, protože mě to táhlo zpátky na školu. Také jsem viděl, jak se do toho našeho městečka vkrádá komunální politika, jak přestává jít o město, jak se těžiště přesouvá na partaje, pozice a výhody z nich plynoucí. U toho jsem být nemusel a nechtěl. Když dneska přijedu do Vodňan, je mi z toho, co se tam potom událo (a neudálo) smutno. Ta energie první svobodně zvolené polistopadové rady byla ohromná. Myslím, že jsme se tenkrát s tím naším městečkem všichni úplně ztotožnili, třeba s různými náhledy na řešení problémů, ale s velikým nasazením a s ním souvisejícím emočním vkladem. Přeli jsme se do krve kolikrát až do půlnoci, ale nerozcházeli se ve zlém. Trval jsem na tom, že po zasedání rady jdeme všichni na pivo, bez výjimky. Tam se vášně zklidnily a my si mohli s čistým svědomím podat na rozloučenou ruku.
Nabídku řídit NIPOS jsem dostal až v závěru roku 2001. Opouštěl jsem školu nerad, ale neváhal jsem. Bral jsem tenkrát jako odborný asistent Karlovy univerzity 12 000 korun hrubého, dojížděl sto kilometrů z České Lípy a musel si měsíčně vydělat dalších deset tisíc jako příležitostný lektor, abych své rodině měl co dát, také jsem psal, ale z toho zbyly jen drobné. Na NIPOSu mi nabídli dvojnásobek fakultní mzdy, navíc možnost být, byť z jiného pohledu, u kultury (a amatérského kumštu zvlášť) a já se tak stal úředníkem v kultuře.

ZP ••  Měníš pracovní sídla nemalými zeměpisnými skoky: z jihočeských Vodňan do Prahy, pak do Českých Budějovic, potom přestěhování bydliště do České Lípy, ležící na severu, a odtud dojíždění každodenně do Prahy. A to nemluvím o tvých návštěvách a služebních pobytech po celé republice. Nebloudíš? Jde takové přejíždění vůbec přežit? Mne by to určitě zabilo.

Z Lípy do Prahy a zpět jsou čtyři hodiny denně. Vyjíždím před šestou. Kolem sedmé večer se vracím. V zimě je to zlé, protože prakticky nepotkám denní světlo, vycházím za tmy, vracím se za tmy. Bere to víc energie, než bych si dokázal připustit. Prahu mám rád na jaře a na podzim, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostla. Do Vodňan jezdím za maminkou a přáteli, vodňanský už ale nejsem. V Lípě jsem nehrál kuličky, je to přátelské, ale pro mě nevlastní sídlo. Naštěstí jsme si tam postavili domek na nádherném místě skoro na samotě. Dokonce jsem si tu zbudoval i malý jihočeský rybníček s rybami. Tady jsem doma, tu nebloudím.

ZP ••  Když se o někom řekne, že byl vícekrát ženatý, ihned se vybaví asociace, že jde určitě o člověka lehkovážného, osobu promiskuitní a nespolehlivou. Jenomže tohle všechno zaručeně nejsi. Znám tě jako muže mimořádně odpovědného, mravného, skromného a rozhodně žádného sukničkáře.

Mně vlastně žádná z těch charakteristik nic doopravdy neříká, je to jen střelivo bulvární publicistiky a nálepky kýčařů, ať už jsou na stránkách knih nebo v ústech pavlačových diskutérek. Já myslím, že každý jsme nějak ustrojen, že se s tím ani nedá moc dělat. Teď nemluvím o tom, že jsem vdovec a pak se i rozešel s matkou svých milovaných dětí a že teď mám ženu, kterou jsem hledal.
Mám na mysli tohle:
Představuji si svůj život jako krajinu, je rozmanitá, je naplněná svou růzností, a přece ta jinakost má cosi společného, co tomu dává smysl. Tak ji mám před očima. Kdyby tam něco dlouhodobě scházelo, budu to instinktivně hledat, protože člověk je sám v sobě i k jiným dobrý, když je jaksi úplný. Tu plnost představují i lidé v té krajině. Ti ji zaplňují, jakož i já doufám plnit tu jejich. Souvisí to s hledáním i se stálostí, s erotikou i s mými rodiči a dětmi, s přáteli. Potřebuji mít v sobě tu krajinu celou, jestli mi rozumíš.
Snad jsem to moc nezašmodrchal.

ZP ••  Důležité pro okolní krajinu jsou ovšem tvé aktivity umělecky tvůrčí: pokud vím, napsal a vydal jsi už řadu knížek, publikuješ, hlavně ale píšeš dramata a hry.

Divadlo jsem dříve provozoval amatérsky ve Vodňanech, Šupina bývala na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech dobrá značka, jak již řečeno, ostatně to ti netřeba vysvětlovat, protože jsi nám tenkrát v začátcích pomáhal a já se dobře pamatuji, jak jsem se ti »díval na ruce«, jak to děláš. Začali jsme s Jardou Dejlem, který ale brzy odešel do Třebíče.

ZP ••  Mou pomoc nepřeceňuj: já jsem vám pomohl jen s metodou rozkrývání herecké situace, funkcí mizanscény a možná i tvorbou gagu, ale u programově hlubšího ponoru tematického sdělení jsem se již nenacházel. Zmiňovaný dramaturgický přerod Šupiny v orientaci na metaforický příběh je zásadně tvým dílem.

Postupně se vytvořila naprosto mimořádná – herecky, muzikantsky, kreativitou a hlavně lidsky – parta, v níž jsme žili prakticky denně. Asi jsem nikdy potom nežil tak intenzivně a vlastně tak šťastně. Ta komunita byl štít, kryt proti bolševické omezenosti a proti okolí, jež ji potichu akceptovalo. Šupina vykrystalizovala jako divadlo silného tématu, metaforického obrazu a hmatatelné vnitřní pospolitosti, jež pomáhala překonávat neobratnosti profesní. Směřovala k autorství ve všech složkách. Dramatizoval jsem pro nás Vančurovu Markétu Lazarovou (o tu jsem pak i jako režisér pokusil znovu v Jihočeském divadle), filmovou povídku Sviť, sviť, má hvězdo pod názvem Johanka 1920, napsal hry Lišťastní a liveselí (na motivy Gulivera v zemi Liliputů) a Vyber si, synku. V České Lípě jsem pak pro místní soubor napsal a režíroval hry Na druhé straně řekyPension. S profesionály jsem se ještě spustil v autorské spolupráci s Divadlem Pod čepicí v Českých Budějovicích. Pro režiséra Milana Schejbala jsem zdramatizoval známé prózy uvedené pod názvy Tři muži ve člunu a pes (Divadlo ABC) a Saturnin (Divadlo A. Dvořáka v Příbrami), krom toho byla na stanici Praha realizována původní rozhlasová hra O lásce k velkému stromu a několik rozhlasových adaptací poetických textů (Rilke, Hrubín). Vyšly mi dvě knížky pro děti, O dívce Hanako a nejkrásnějším draku, Naháči a načesáči a pak také souborné vydání autorských scénářů her pro rožmberské slavnosti v Českém Krumlově.

ZP ••  Jsi autorem historické hry, uváděné jednou za rok ve vzácných a chráněných barokních prostorách Zámeckého divadla v Českém Krumlově, nad nímž dokonce drží záštitu UNESCO.

Ne jedné. Městské divadlo v Českém Krumlově mě na konci 90 let požádalo o vytvoření divadelní hry s tematikou rodu Rožmberků, jež se měla uvést při místních Slavnostech pětilisté růže. Stalo se, já to i režíroval. (Hráli mimo jiné Jan Kačer a Jitka Smutná. Základ ale tvořili amatéři místní a z jihočeského okolí). Podařilo se a ta spolupráce trvá snad s dvouletou pauzou dodnes. Je to naprosto specifická práce, open air představení mají své zvláštnosti, rok co rok jsem tedy napsal pro Český Krumlov komedii, kterou jsme s tou jihočeskou sebrankou nazkoušeli a na slavnostech několikrát předvedli. Ta poslední, Dvojí pravda o životě Viléma z Rožmberka, se myslím hraje už třetím rokem, bude mít něco kolem 50 repríz.
Nádhernou prací byla i představení na terasách krumlovského zámku. Obecenstvo je sledovalo přes řeku, ta voda, zámecké exteriéry skýtaly netušené šance. Poprvé jsem mohl hrát se čtyřmetrovými loutkami M. Plítka, počítat se stínem vysokým 25 metrů a využívat nejfantastičtějších technických fines, dovézt herce do hry po řece na lodích, použít kouzelnou akustiku vodní hladiny. Navíc jsem měl téměř volnou ruku v tvorbě scénáře i ve zvolených prostředcích. Záleželo jen na nás, k čemu dospějeme. Prostě tvůrčí sen! Podstatná část těch scénářů pak vyšla v knize. Skoro celou tu dobu mi pomáhal přítel Jarda Kubeš, který je takovým mým celoživotním postrkovačem. I proto si nejvíc vážím těch kamarádství, která tam vznikla a drží dodnes, to je ta má krajina…

ZP ••  Mimochodem: co si myslíš o otáčivém divadle v Krumlovském parku, které jako sporný problém zamotalo hlavu a tížilo srdce již několika ministrům kultury?

Ač se necítím být odborně kompetentní, názor mám. Myslím, že by točna měla v zámeckém parku zůstat, jestli na úplně stejném místě či o několik metrů posunutá, je mi jedno. Je dneska v nejlepším slova smyslu atrakcí, zvláštním a neopakovaným druhem divadla, který právě do toho úzkostlivě chráněného parku zve lidi. Kdo a proč by tam jinak do toho hrozného krpálu vyfuněl? Divadlo s tím parkem podle mého názoru už dneska tvoří celek, který jistě není ani architektonicky ani památkářsky čistý, ale funkčně a významově si své místo obhájil.

ZP ••  Myslím si totéž: ke krumlovskému »točáku« mě váže jistá nostalgie. Kdysi jsem tam měl režii galakoncertu Porty. Když jsme tu během předchozí noci připravovali představení podle technického scénáře, bylo nutné za venkovní tmy připravit i nasvícení jednotlivých sekvencí pořadu. Jenomže nám nepřálo počasí. Pršelo, jen se lilo. Občas byl slyšet z dálky hrom, a protože nebylo možné otálet, vytáhli jsme žebříky a jeden odvážlivec (jmenuje se »Robert« Radosta) vyšplhal ke každému reflektoru; nechal jej rozsvítit a nastavil na potřebné místo. Světelný park byl tudíž pod proudem, bylo to dost riskantní, ale posunout či odložit to nešlo. Když jsme promoklí před ránem končili, svítalo a přestalo pršet. Byla to nejenom jedinečná práce, ale ve výsledku i neopakovatelná příležitost pro milovníky folkové hudby a zpěvu spatřit oblíbené interprety ve spojení se živou krajinou a v neobvykle pohybových situacích.
Často se mluví o tomto jevišti a hledišti jako o atrakci balancující na hraně vkusu. Nechápu to: atrakce se s uměním nemusí nutně vylučovat. A propos: kdykoliv někde prozradím, že jsem právě cosi inscenoval v Českém Krumlově, čímž mám na mysli budovu a instituci Městského divadla, snad každý se zeptá, »jestlipak už jim to divadlo zbourali?« Tazateli naskočí zřejmě představa »točáku«. Ze všech krumlovských scén je »točák« prostě nejproslulejší a to je přitom budova Městského divadla starší než Národní divadlo v Praze a ještě ke všemu se v Krumlově na hradě nachází i světově jedinečný divadelní barokní unikát s původními dekoracemi a zachovalou strojovnou.

A navíc se mi ještě zdá, že dnes v tom sporu o »točák« už jde mnohem víc o tvrdé hlavy než o divadlo a zahradu.

ZP ••  Přiznám se ti, že v té naší krajině mám problém s pojmem kultura.
Podle mého soudu jde o kategorii, která ve svém souhrnu obsahuje veškeré hodnoty plynoucí z lidského ducha. Determinuje se hlavně historicky a pochopitelně etnograficky: například se dá hovořit o kultuře římské říše, či alžbětinského údobí, pak i třeba o kultuře africké, latinskoamerické a tak podobně. Patří sem nejen náboženství té které doby a země, ale i sociální vymoženosti, vyspělost technická, hygienická a v neposlední řadě i politická.
I apelace tohoto magazínu k pozitivnímu vidění světa je dílem nesporně kulturním, neboť vyplývá z určitého duchovního rozměru a vzpouře proti atavisticky pudové jednoduchosti, mizantropii, atd.
Chovám však jakési podezření, že marxisté-leninisté si »s tou kultůrou« nevěděli rady; možná jim vadil onen duchovní rozměr jako hodnotová podstata, a tak si z pojmu učinili obecně srozumitelnější synonymum s pojmem umění. My samozřejmě víme, že kultura a umění jsou dvě rozličné kategorie, ale společnost setrvala u příšerně zjednošujícího návyku: ve zdrcující většině denního tisku jsou dosud stránky označované »kultura« věnovány výhradně umělecké tvorbě.

K tomu není moc co dodat, snad jen dvě poznámky:
Pokud jde o pojem umění, díky některým moderním trendům je rozostřen a poněkud znesrozumitelněn i tenhle pojem. Kdo viděl loňskou expozici současného moderního výtvarného umění v Národní galerii, může mít podobně jako já s chápáním, co je a co není umění, potíž. Myslím, že jednou z podstat umění je jeho nedefinovatelnost a neuchopitelnost, že si nakonec každý sám v sobě utvoří pro to, co on považuje za umělecké dílo, své hodnotové kritérium. Já mám rád, když se umělecké dílo neprezentuje jen nápadem, gestem, ale když v něm můžu vedle toho obdivovat i dovednost, mimořádnou práci v tom díle ukrytou. Vlastně jsem zčásti přejal renesanční názor, že umělec je »výjimečný, inspirovaný řemeslník«.
A k té kultuře v obecnějším slova smyslu:
Když prohrál v osmdesátých letech na Spartě anglický fotbalový klub Watford 5 : 0, čeští novináři kvůli tomu popichovali jeho tehdejšího majitele zpěváka Eltona Johna. Odpověděl: »Ano, hráli jsme katastrofálně, ale co to je proti vašim záchodkům?« Smál se naší nekultuře.

ZP ••  Bloudím trochu i v pojmu »postmodernismu«, přestože vlastním překlad anglické Encyklopedie postmodernismu a něco jsem z ní přelouskal, četl jsem knihu Češi a dějiny v postmoderním očistci od Dušana Třeštíka a dokonce mi kdosi přisuzoval vliv postmoderny na můj poslední román. Nedávno se mě na to zeptal kamarád na zastávce a já nevěděl, co bych mu odpověděl. Jako na zavolanou tam však s námi čekal na tramvaj jakýsi seriozně vyhlížející pán ve večerním černém obleku s motýlkem, ale se zářivě červeným batohem s odrazkami zavěšeným na zádech.
„Ejhle“, odvětil jsem kamarádovi náhle osvícen, „zde vidíš názorný příklad vlivu postmoderního smýšlení!“
Promiň mi poněkud záludný dotaz, ale uvěř, že mě tvá odpověď neobyčejně zajímá. Co soudíš právě ty o tendencích postmodernismu? Uměl bys jeho podstatu vysvětlit svým dětem?

Zkusil bych to takhle:
»Vítku, představ si traktor. Jezdí, má sílu, protože má vše na svém místě, volant, řadicí páku, pedál brzdy, výfuk, v motoru válce, v něm písty. To vše je poskládané s nějakou zkušeností, která je pochopitelná, nenáhodná, vymyšlená, odzkoušená. Pak přijdeme my dva, celý ten traktor rozebereme a poskládáme pak součásti jinak, trubici výfuku k volantu, písty nasadíme na sedačku, řadicí páku vložíme do válce, trochu náhodně, trochu, jak se nám to zalíbí, trochu s nadějí, že zlepšíme funkci. A ještě to celé necháme plavat na voru po řece. Traktor nejspíš nepojede, ale vznikne tu něco nového, dosud nekomunikující součásti se navážou jinak než dřív jedna na druhou, vznikne nový druh vztahů a vazeb, nový druh zážitku a snad í krásy. Inženýři si budou ťukat na čelo a my budeme možná okouzleni novou nevídanou skutečností.«
Takhle bych to zkusil, ale také bych toho dvanáctiletého mudrlanta upozornil, že by nás někdo mohl pokládat za neumětely, co oné mašině nehoví. A že by mohl mít i pravdu. Že produkty postmoderny mohou někdy být i prostým alibi k tomu, že to jinak nedovedu, čímž nijak nesnižuji ta opravdová díla.

ZP ••  Zatím jsme se nedotkli oboru, jenž je rovněž náplní tvé ředitelské práce, a tak na závěr skočím do problému rovnýma nohama: jaký je tvůj osobní názor na projekt Jana Kaplického Národní knihovny na Letné? Já sám chovám k projektu i k vyvolaným problémům určité rozpaky. Nejde mi ani tak o samotnou estetiku architektonického návrhu, myslím si, že na něj dokážu přistoupit a respektovat jej, nechci-li uvíznout a lebedit si v konzervě anachronismu, ale spíš bych asi dokázal porozumět pochybnostem urbanistickým.

Kaplického knihovna mě zajímá. Je to příklad toho, jak se původní »cosi«, stane-li se to díky médiím veřejným majetkem, a tedy předmětem využitelnosti zájmových skupin, posune daleko od svého původního účelu, a tudíž podstaty.
Vysvětlím.
Nová budova Národní knihovny vznikla z potřeby umístit nové knihovní fondy, pro něž, jak deklarováno tehdejším vedením, nebylo v Klementinu místo. Mezinárodní architektonická soutěž proběhla podle mezinárodních, ve světě uznávaných, pravidel. Zvítězila studie (návrh) extravagantní, mimořádná co do řešení i co do ceny za realizaci. Následovala diskuse ve stylu líbí - nelíbí. Vše v pořádku. Takhle se řešila i Eiffelovka či Tančící dům. A pak do diskuse zasáhla politika. Náhle nebyly k dispozici pozemky, zpochybnila se soutěž, nebyla vůle. To je zlé, protože politika nemá zasahovat do odborných rozhodnutí, to bychom se vraceli do dob nepěkných. Nicméně věc veřejná byla uchopena a Kaplického studie se stala klackem, kterým se veřejní činitelé mlátili přes hlavy. To už bylo bez souvislosti s potřebami knihovny, neboť mezitím se připravuje depozitář v Hostivaři a nové vedení Národní knihovny dokonce prohlásilo, že »po smysluplně provedené revitalizaci Klementina bude ono dostatečně reprezentativním a moderně sloužícím centrem knižní kultury a informací a vlastně nebude nové budovy zapotřebí«. Milovníkům moderní architektury to sice může být líto, ale když není proč, není důvod řešit co a jak. Ale politici s »chobotnicí« dále hrají, neboť je to věc veřejná, klacek, jímž se lze ohánět. Má to, jak to vnímám, tyhle dvě stránky, obě jsou bohužel ruby (nebo naruby obrácené), jinými slovy, dosti nepěkná zpráva o naší veřejné kultuře.

ZP ••  Tak pravil ředitel českého umění a českých knihoven.
Díky, Františku, a dodávám, že jsem si vědom tvé dobré vůle, neboť dnešní Rozpravy vznikaly ve velkém tlaku na tvou osobu; byly vedeny ve chvílích nečekané výměny české vlády, následované přeobsazováním rolí na postech jednotlivých ministrů a pulzujících v atmosféře všeobecného rozechvění, provázeného pochopitelnou nejistotou zúčastněných osob, zejména těch slušných.


    

Dr. František Zborník na schodech Jiráskova divadla v Hronově s manželkou Vlaďkou (se slunečnicí) a členy souboru z České Lípy.

Příště:    MALÍŘKA NĚŽNÉ BÁSNIVOSTI

O Elišce Peroutkové, scénografce a malířce, o její účasti na divadle a hlavně o tom, proč si vybrala jako předmět své umělecké tvorby ilustrování básní, jež ji zároveň inspirují pro její volnou obrazovou tvorbu, a také o jejích nesměle smělých pokusech literárních i o lecčems ze života.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2009.