Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

 

MOJE PALIČATÉ  IQ  (29)

Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává. Komické na tom ale bylo to, že nákladní auto a řidiče jí poskytla firma TIGR, v jejímž čele stál její bývalý manžel. Několikrát jsem k ní zašla, abych jí pomohla s balením věcí, které jí budou nadále patřit, jindy jsem se nabídla, že pohlídám dvojčata. Naše děti si s nimi zkoušely hrát, brzy to však vzdaly. Kluky nebavil ani Patrikův počítač ani cédéčka, která jim přehrávala Denisa.
Při jedné návštěvě mi Simona představila Dana. Právě demontoval kuchyňskou linku. Měla jsem ze setkání s ním dobrý dojem. Byl to milý, jistě i pracovitý kluk, který mou sestru asi bezmezně miloval. Na očekávanou otázku: - Tak co mu, ségra, říkáš? jsem pouze mlčky zvedla palec, abych Simoně naznačila, že jejího nového partnera a později snad i manžela hodnotím známkou jedna! Že to s ní chlapec nebude mít lehké, jsem ze zdvořilosti už zamlčela. Ani teď jsem se nedokázala smířit s představou, že moje sestra zamění dosavadní image kandidátky soutěže Miss Europe za pilnou včelku Máju!
V tomto čase bodovala i naše máma. Přestože zpočátku byla zásadně proti Simonině rozvodu, když k němu došlo, snažila se své mladší dceři dál dláždit cestičku životem. Například jí pomáhala se stěhováním. Simona bývala pokaždé vzteky bez sebe, když na korbě auta objevovala obratně zamaskované věci, které měly podle rozvodové smlouvy zůstat Viktorovi! Pánské závodní kolo, vrtačka, pár gumových holínek číslo 46 i holicí strojek. Pro naši mámu bylo nepředstavitelné nechat je někomu jinému. Kdyby se bývala rozváděla v manželství ona, určitě by tátovi vybíhala byt jak družstvo malířů! Naštěstí naši rodiče žili ve vztahu, který dnes, pár roků po tátově smrti, máma označuje dokonce i před námi dvěma, které netrpíme sklerózou, jako přímo ideální.
Jednou, právě když byla přítomna likvidační akci i máma, zastavil se u auta starý pan Grosman. - Budou mi tady chybět! svěřil se nám smutně.
- To jste si měl synáčka jinak vychovat! No, uchichtla se zlomyslně, - on vám brzy přivede novou!
- Jenže Simonu mám rád! A kluky taky! vedl si svou starý pán.
Máma se dál nahlas žlučovitě zasmála. - Tak se sem nastěhujte s Janičkou! A pak do toho spolu konečně praštíte. Co za ní máte co pořád jezdit do Lukavce, jako nějakej zamilovanej študent?!
- To není zas tak jednoduché...! prohodil Simonin tchán, rozloučil se a plaše zamířil k zadnímu traktu domu, kde bydlel.
Nedokázala jsem se ovládnout a sotvaže za sebou zavřel dveře, vyjela jsem: - Ty ale dokáže být někdy na lidi sprostá, mami!
- Nevím proč...?! bránila se a hned nasadila uražený výraz, což jsem si měla vysvětlit, jako že po příštích několik hodin, možná dní, neuslyší nic z toho, co budu říkat.
Jenže já jí nic nedarovala. - Pan Grosman přece nemůže za to, že se Simona s Viktorem rozvádějí.
- Nic tak hrozného jsem mu neřekla....! ozvala se přece jen na svou obranu.
- My to slyšely moc dobře! přidala se ke mně pohoršeně i moje sestra.
- Jste obě dvě nevděčné! prohlásila máma s nosem nahoru a od auta odpochodovala. Za chvíli už bez dlouhého vysvětlování si vykračovala po chodníku.
Daly jsme se okamžitě se Simonou do smíchu. Přece jsme naši neomylnou maminku znaly, ne?
Pak už jsem sestře pomáhala se stěhováním sama.
Když se měl Dan vrátit z Peklovsi s posledním autem odvážených krámů, seděly jsme chvíli u kafe.
- Musíš k nám brzy přijet na návštěvu! připomínala mi Simona. - Ale až budeme mít všechno zařízené!
- Jasně! slíbila jsem a rozhlédla se po poloprázdném bytě.
- Stejně je to hrozné, když se lidi rozvedou! Asi bych to nedokázala....!
- Kdyby tvůj manžel chlastal, bil tě nebo střídal děvky jak spodní prádlo, taky ne...!?!!
S nezakrývaným sebevědomím jsem prohlásila: - Naštěstí k tomu nemám důvod!
Simona se zadívala na svou nedokouřenou cigaretu a obracejíc ji jakoby zálibně v prstech, podotkla: - Závidím ti, že jsi Lubošem tak jistá!
- Jo, jsem! řekla jsem rozzlobeně. - Protože mu věřím.
- Být ale na tvém místě, asi bych si i na tak ideálního manžela dohlédla!
- Zatím k tomu nemám důvod! odsekla jsem. A hned se na sestru skoro rozlítila: - Nebo podle tebe snad ano...?
Simona se potutelně usmívala. - To nevím...! prohodila a pak, s cigaretou v ústech, odešla do kuchyně pro svou koženou kabelku. Chvilku jí trvalo, než z ní vytáhla tlustou obálku.
- Tyhle fotky jsi viděla?! zeptala se a hodila ji přede mne.
- O žádných fotkách nevím! podotkla jsem a bez většího zájmu sáhla po obálce. Obsahovala barevné fotografie z pobytu našich mužů v Kostarice. Rychle jsem je prolistovala. Většinou byl na nich Viktor, ve výjimečných případech také Luboš.
Pouze na posledním snímku americké kolekce byly tři postavy. Naši dva muži a opálená dívka v odvážných plavkách. Seděla Lubošovi na pokrčeném koleně, držela se ho kolem krku a mávala na někoho, kdo je fotil.
Roztřásly se mi ruce. - Tak to je ten jejich penzion! vydechla jsem bolestivě.
- Ne tak docela, Martino! Penzion v Kostarice skutečně firma TIGR koupí. Už tam na tom pracuje jejich právník. Ale takovéhle kočičky tam na naše hochy už týden čekaly, zatímco my dvě se unavovaly v New Yorku!
Nedůtklivě jsem zahučela: - Vidím jen jednu! Bohužel tu, co utěšuje Luboše!
- Pokud má něco podobného i Viktor, tak na tomto snímku není! Fotila je zrovna! Ostatně, i kdyby v záběru byla, Viktor by určitě takovou fotku zničil hned, jak je vyzvedl od vyvolání! Tuhle obálku jsem našla docela náhodou v jeho psacím stole...!
Sáhla jsem znovu po fotografii, která mě nejvíc zajímala, a důkladně si opálený objekt prohlížela. - Je to hezká holka, podotkla jsem, přemáhajíc žárlivost.
- Přece si chlapi tak daleko nepovezou šeredy.... ty mají doma! posmívala se naprosto zbytečně Simona. Přitom především ona byla stále ženská, za kterou se chlapi otáčejí. Neušla jejich pozornosti ani tehdy v New Yorku. Pojednou zvážněla. - Víš, váhala jsem, jestli ti tu fotku mám ukázat, svěřila se mi. - Ale nakonec jsem si řekla, že by ode mě nebylo fér, abys jednou dopadla jako já....!
- Neomlouvej se, zarazila jsem ji, - jsem ráda, žes mi otevřela oči!
- No nevím...! pravila sestra v rozpacích.
Pořád jsem tu fotku z pláže držela v ruce. - Nosí brýle, všimla jsem si.
- Jo a docela parádní! potvrdila můj postřeh sestra. - Ty stály určitě pěknej balík!
- Ty, Simčo?! Nevíš náhodou, jak se jmenuje?!
- Proč to chceš vědět?!
- Nemám ráda anonymní soupeřky!
- Že tys jich tak do téhle doby musela od Luboše odhánět. Co bych měla říkat já?! zasmála se. A později, po novém zaváhání, pokračovala naprosto věcně: - Jmenuje se Aneta...!
- Hm... tak Anetka! Hezké jméno! Myslím, že se k ní docela hodí...! Tu fotku si vezmu! prohlásila jsem nekompromisně a jako bych se bála, že o ni mohu přijít, přitiskla jsem si ji k prsům.
- Jak ses dozvěděla, že se ta holka tak jmenuje?
- Když jsme se zase jednou s Viktorem hádali, ukázala jsem mu tyhle fotky a to jméno z něho náhodou vypadlo. Tvrdil, že tam měl holku jenom Luboš, on prý ne! Ale někdo je přece musel fotit, ne? Na koho jiného by ta holka cenila zuby?! Simona mne najednou chytla za paži a začal mne přesvědčovat:
- Ty, Martino, opravdu se na mne nezlobíš, že jsem ti tu fotku ukázala? opakovala znovu.
- Ne, to je v pořádku. Simčo! řekla jsem co nejklidněji.
- Tak se měj! A dej mi brzy vědět, kdy se k vám mohu přijet podívat!
Znovu mi to přislíbila. Na dvorečku si ale vzpomněla: - Jo a tu fotku...?!
- Tu si pro všechny případy nechám, víš?!
Simona upadla do mírných rozpaků. - No, jak myslíš...! řekla potom zdrženlivě a šla mě doprovodit k autu.
Doma jsem tu fotografii podrobila velice důkladné expertize. Mé oči přitom totiž vedla žárlivost, jakou jsem nikdy předtím nepocítila.
V závodě o přízeň mého muže ta polonahá holka na snímku, ta Anetka, získávala přede mnou náskok hned o několik délek. Byla totiž ještě neuvěřitelně mladá, hezká a sexy!
Narozdíl ode mne mohla být ovšem vyloženě omezená, pitomá, možná až blbá. Mému muži se to všechno mohlo zdát ovšem roztomilé!
Asi zblbnul! Jak se tady domýšlivě tváří, když ta holka po něm leze, krasavec! Proto se asi se mnou od svého příjezdu z Ameriky ještě nemiloval! Předstírá, že je unavený, ospalý, už je pozdě, Martino...! Teď chápu, proč si tam nevzpomněl ani na dárek, který by koupil svým dětem!
S Viktorem na nás tehdy ušili pěknou boudu! Letěli do Kostariky za obchodem! Pěknej obchod. Leda tak s lidským masem! Nevěřím, že tam budou nějaký penzion kupovat! Kdo by takovou dálku jezdil! Snad jen pár děvek a blbečci, jako je ten můj...!
Rozhodla jsem se, že hned večer, ať předstírá sebevětší únavu a ospalost, si s Lubošem hezky o té dívence z fotografie popovídám.
Bohužel jsem se ho nedočkala. Pozdě večer jsem volala Viktorovi, zda o něm neví, ale telefon bral starý pan Grosman. Trápila jsem se tedy další den a kus noci.
Naše setkání probíhalo přesně podle scénáře, který jsem předem promyslela. Když se Luboš osprchoval a převlékl do pyžama, zeptala jsem se ho zcela klidně: - Budeš něco jíst?
Nad poštou, kterou zběžně listoval, prohodil: - Ne .... byl jsem na večeři!
Scénář pro mne předpisoval další naprosto nezávaznou větu, třeba: - Budeš něco pít? nebo - Patrik dostal ve škole třikrát pochvalu! Jenže místo toho jsem sladce zasyčela - S Anetkou?! Přitom jsem předstírala, že musím právě teď srovnat v kredenci všechny hrnečky a sklenky.
Luboš neodpovídal. Otočila jsem se tedy na něho dozadu a zahlédla jeho vytřeštěný pohled. Nezahučel například: - S jakou Anetkou? čímž by byl téměř omilostněn, ale mlčel a já navíc nacházela v jeho očích strach.
Konečně zareagoval: - Jistěže jsem byl na večeři sám. U Čtyř kamenů, když to chceš vědět. Jestli nevěříš, klidně tě tam hodím a můžeš se na mne sama zeptat, já zatím zůstanu v autě...! nabízel mi trapně alibi.
Vytáhla jsem ze zásuvky tu fotku z pláže a hodila ji před něho na stůl. Vzal ji štítivě do dvou prstů, chvilku na ni zblízka hleděl a potom ji zase s odporem odhodil. - No co? řekl posléze. - Nechali jsme se s Viktorem na pláži vyfotit...
- Jen s Viktorem?!
- No tak je tam i ta holka, no bože...! obrátil pohoršeně oči ke stropu. - Je to tam takový zvyk, že když tě fotí, dají k tobě něco jako pozadí...! vysvětloval mi.
Dělal ze mne vyloženě blbce. - Takže je to podle tebe úplně neznámá holka...! řekla jsem, jako bych mu chtěla užuž věřit.
- Jo, úplně neznámá! potvrdil.
- Tak jak to, že Viktor dodneška ví, že se jmenuje Aneta?!!! Luboš opět znejistěl, levá tvář mu dvakrát znatelně zaškubala. - To on ti řekl....?!
Nechtěla jsem lhát, ale současně nemínila shodit Simonu. - Prostě jsem se to dozvěděla! prohlásila jsem. - A nejen to! taky vím, že ses kvůli ní vrátil až v neděli! Byla to zatím pouze moje domněnka, kterou mi v hodinách nejistoty a čekání na mého muže náhodou přihlásila žárlivost. Teď jsem si ji mohla nenápadně ověřit.
- Ten parchant...! zařval nepříčetně Luboš a začal obíhat kolem stolu. - Takhle mě shodit!
Věděla jsem, komu je ta nadávka, bohužel neprávem, určena. Luboš myslel, že mi o jejich pobytu v Kostarice všechno vycinkal Viktor. Neprohlédl mou léčku, do které se tak naivně nechal chytit.
Jeho přiznání mě však současně zmrazilo.
Má ženskou! opakovala jsem si v duchu. Dokonce mladou ženskou! zdůrazňovala moje ublížená hrdost.
Cosi ještě vykřikoval, že všechno je to blbost, výmysl. Má snad taky právo nezávazně se s někým cizím pobavit, přijít na jiné myšlenky, neslyšet jen, co zase provedly děti ve škole a že v koupelně kape vodovod....!
- Jistě! teď chápu, proč už se mnou delší dobu nechceš nic mít! připomněla jsem hořce a chtěla odejít.
Vztekle mě zadržel. - Počkej! zařval.
Nenávistně jsem na něho přes rameno pohlédla. - Co ještě chceš?!
- Víš, že odjakživa nesnáším to tvoje naivní ženské žárlení. Vždycky jsi žárlila! A dělalas mi scény kvůli tomu, že jsem s někým promluvil! Teď zas kvůli té holce na fotce...
- Kvůli Anetce...?! zazpívala jsem zmijím hlasem, jako bych si nebyla jista, o které ženě právě mluví.
Na zlomek vteřiny se zarazil. Polkl a pak zadrmolil: - Jo... myslím, že se tak jmenuje! Prostě s ní NIC NEMÁM, ROZUMÍŠ....?!!! řval už na mne vztekle.
Nesnažila jsem se mu odporovat.
Do kuchyně vešly naše rozespalé děti v pyžamech. - Už s zase hádáte?! řekla s výčitkou Denisa a protírala si oči.
Trochu nám tím zase křivdila! Nehádali jsme se s Lubošem zas tak často! A pokud mezi námi k hádce došlo, odbývala se většinou v noci, když už dávno spali.
- Proč na mámu řveš?! zeptal se s výčitkou v hlase Patrik. Lubošovi nebyla jeho otázka příjemná. Vztekle se na děti utrhl: - Vypadněte...!
Beze slov jsem je odvedla do jejich pokoje a znovu jim vysvětlila, že tatínek je rozčilený, protože má moc práce.
- Táta nemá moc práce, ozvala se z vedlejší postele Denisa. - Táta má ženskou!
Užasla jsem. - Co to, prosím tě, povídáš?!
- Má, viděla jsem její fotku! pokračovala dál umíněně moje dcera. - Tetin Olda mi ji ukazoval, ještě než se odstěhovali....!
- A kvůli tomu se teď hádáte! zaznělo za mými zády. Zavrtěla jsem hlavou. - Ale ne, vysvětlovali jsme si spolu úplně jiné věci...! A teď spěte! pronesla jsem přísným tónem. - Ráno máte jít do školy.!
Zachumlali se poslušně pod přikrývky. Když jsem jim zhasínala, oslovila mě ještě Denisa: - Mami? Vy se budete rozvádět?!
Znovu jsem se k ní vrhla a mnohoslovně přesvědčovala nejen ji, ale i sebe, že o něčem takovém s tátou vůbec neuvažujeme, pořád se máme rádi...
- To bych zrovna neřekl! ušklíbl se tmě můj desetiletý syn.
Pochopila jsem, že nemá význam dál s nimi diskutovat a odešla rovnou do ložnice. Nesvítilo se tam. Ale i v matném světle, které tam pronikalo záclonou z ulice, jsem hned u dveří zjistila, že pravé lůžko v našich manželských postelích je nejen prázdné, ale že tam schází polštář i přikrývka. Pochopila jsem, že můj muž nemíní strávit tuto noc vedle mne.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 06. 2009.