Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (6)

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Už chtějí ten článek, pane Čapku... (6)
Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf
 
Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba.
Karel Čapek 
Žije český autor nesprávně?
 
V obnovených Rozpravách Aventina vyšel zajímavý článek Pavla Eisnera, ve kterém se praví zhruba toto: Průměrný český román má ten typický znak, že autor málo ví, málo věcí poznal a skutečně prožil. Chybí tu ta ohromná vnější empirie, ze které se rodí velká literatura. Látková, situační, citová a prožitková empirie normálního českého autora je chudá a kusá.
Když vezmeme v počet nedostatky a znivelisovanou šeď našeho společenského života, jeho kapacita je přece jen větší než kapacita české literatury; náš život naši literaturu přerostl. Český autor se neodvažuje překročit svou sociální malost, vyhýbá se společnosti, vyhýbá se veřejným a hospodářským problémům, jež hýbají dobou. Český literát debatuje v kavárně o literatuře, místo aby žil; je spíš nepřítelem než fanatikem života. Zmocňuje se zevního světa s přílišnou reservou a ostýchavostí. Má nepatrnou zvídavost a životní hlad. Má malou vitalitu.
A Pavel Eisner ukazuje na Goetha, Balzaca a Shawa jako na obžerné hltavce života. Proti nim je český autor téměř abstinent života, outsider života, defétista života. Píše víceméně jen o sobě a o lidech z úzkého kruhu své empirie; zná jen lidový venkov, studentský proletariát, kumštýřský život, život městských spodin a středního měšťáctví až někam k odborovým radům a policejním komisařům. Má daleko k plnosti života, nepřekračuje svůj nejužší životní kruh, zkrátka žije nesprávně.
 
Potud citujeme, a nyní se podívejme, je-li tato diagnosa správná - a je-li celá. Metodicky bychom poznamenali, že je-li řeč (výslovně) o průměrném českém autorovi, neměl by být měřen zrovna Goethem, Balzacem nebo Shawem; chceme-li najít specifické zvláštnosti průměrné české literatury, museli bychom ji srovnávat s neméně průměrnými romány francouzskými nebo anglickými. I to srovnání by bylo zajímavé; ukázalo by nám, co praktických zkušeností, co moudré životní znalosti a společenského vědomí chybí české próze, ale také co jí uniká konvenčnosti, normalizovaných typů, běžných lží a víceméně pohodlných mravních měřítek. Tedy pozor. Nemluvme raději o průměrné literatuře, nýbrž o literatuře vůbec.
 
Podle svědectví Pavla Eisnera český autor „skutečně zná a proto dobře podává“ jen venkov, inteligentní proletariát, život městských spodin a středního měšťáctví až po odborové rady. Kdyby tomu tak bylo, tedy chválabohu, obzíral by důkladný kus života, a nemuseli bychom se trápit pro to, že nepíše o mravech plutokratické vrstvičky, které se u větších a bohatších národů říká hořeních deset tisíc. Pokud vím, Hamsunovi stačí norští sedláci a nějaký ten nesrstný inteligent; Anton Čechov nedospěl ani k společenským výšinám odborových radů a starý Dickens nepřekročil látkovou oblast městské spodiny a střední buržoasie; a přece se tomu říká světová literatura.
Tedy v tom asi nevězí ta pravá chyba, že empirický okruh českého autora bývá hodně úzký; spíš v tom, že se nedívá dost intensivně a že nepoznává dost tvořivě to, co ho obklopuje, Je-li v mnoha případech jeho zkušenost chudá a jeho svět papírový, není to proto, že nežije ve správném prostředí, nýbrž proto, že špatně pozoruje a špatně píše.
 
Mimochodem řečeno, poznal jsem dost významných spisovatelů z těch šťastnějších zemí, jež jsou nám dávány za příklad. Řeknu vám, že jsem nepozoroval, že by nějak hltavě žili; mají na to příliš mnoho práce. Většinou jsou to samotáři... jako ti naši; a jsou uvrtáni ponejvíce k psacímu stolu jako ten průměrný český autor. Jsou na tom lépe potud, že je literatura uživí a že tedy nemusí polovinu svého času věnovat jinému povolání. Naši autoři jsou většinou nuceni být žurnalisty, doktory nebo úředníky; je to těžký handicap, ale... není v tom i kus životní empirie?
 
Vezměme si příklad: politický román. Račte uznat, že základní politické pojmy a skutečnosti může a má znát každý normální občan; existuje cosi, jako politická empirie, která je ve vzduchu, k níž stačí soudně číst, vidět a trochu myslet. Vzpomeňte si na několik českých politických románů z posledních let; je přímo zahanbující vidět, jak si český autor představuje politiku: jaké tlachy, jaká falešná gesta, jaký vulgární a hloupý romantismus - zkrátka wie sich's eben der kleine Moritz vorstellt. Tady už nemůžeme říkat: český autor nezná prostředí atd. Nýbrž český autor je nechce znát, chce něco onačejšího a patetičtějšího a ve jménu literatury bortí a falšuje skutečnost, až to praští. To je jen část pravdy, že český život v mnohém přerůstá naše písemnictví; druhý kus pravdy je, že mnohdy se naše literatura snaží přerůst náš „malý, všední, střízlivý“ život, ale dělá to za cenu pravdy, prožití a životní poctivosti. Právo na fikci není právo na lež.
 
Ano, to se rádo říká a ještě horlivěji cítí, že náš domácí život je malý, všední a střízlivý. Nejsem si tak docela jist tím, že hodnota a zajímavost lidské duše se řídí podle sociálního postavení, prostředí a hmotných prostředků; shodneme-li se na tom, že předmětem literatury je především lidská duše, nebudeme snad tvrdit, že český autor je obdařen látkou méně cennou a méně nevyčerpatelnou než ti druzí.
Malé poměry mohou rozteskňovat venkovskou slečinku, která se domnívá, že by mohla zpívat v opeře nebo být kinohvězdou v Hollywoodu; ale člověk, který má na světě co dělat, nežije v malých poměrech a setkává se se světem velmi dramatickým.
„Malá, střízlivá a všední“ skutečnost vzniká teprve trapnou konfrontací jakýchsi subjektivních snů a představ s realitou, jež jim ovšem neodpovídá; pro přímé a poctivé pozorování není žádné malé a střízlivé skutečnosti, ani žádné výjimečně veliké a opojné. Nýbrž je jen jedna skutečnost, a ta je všude a odjakživa nekonečná, nic víc a nic míň. Tak jako vesmír je stejně veliký, ať stojíme kdekoliv.
 
„Malá, střízlivá, přízemní“ česká skutečnost vzniká zpravidla v očích lidí, kteří mnoho a poněkud naivně čtou; protože se dívají na náš život brejlemi literatur, jsou desilusionováni: hledají fikci, místo aby nalézali skutečnost; chtěli by, aby se náš život podobal románům... dokonce cizím.
Toho zvláštního rozladění nejsou prosti autoři, ale nejsou ho prosti ani kritikové. Kolikrát jsme se setkali s kritickým ohrnutím nosu, že ta ona knížka je, jak zní oblíbený termín, příliš přízemní; že jejím hrdinou je, dejme tomu, „jenom“ maloměstský berní nebo že se autor s nízkou zálibou obírá „jenom“ obyčejnými lidičkami, a tak dále.
Román o drobných, pozemských, nevýjimečných lidech našeho světa je téměř automaticky považován za jakousi nižší a umělecky podřadnou literaturu, která nám nemá co říci. Tenhle strach před životní obyčejností má do velké míry na svědomí typický útěk před skutečností, který tak často nacházíme v českém písemnictví v několikeré podobě:
1.   Aby ušel všednosti českého života, píše náš autor dejme tomu román o benátském šlechtici nebo mezinárodní kurtizáně, nebo honí své figury po Deauvilleu, Monte Carlu a lůžkových vozech C.J.W.L. Tomu se může říkat romantická xenofilie.
2.   Opačný případ: romantická idealisace domácího ražení. Prchaje před všedností našeho světa, uchyluje se autor na neporušený venkov nebo do nějakého zámečku prostřed lesů, kde lze v umělé isolaci od kontaminujícího prostředí pěstit vášně a osudy lidí v žádoucí velikosti a čistotě.
3.   Nebo zase naopak: negativní grimasa. Když autor už musí mluvit o domácím prostředí, dává najevo, že protestuje proti jeho malosti a že je s ní ve víceméně radikálním konfliktu. Odtud v české próze tolik figurek kreslených se zřejmou a téměř mstivou chutí ponížit je; řekl bych tomu básnická nespravedlivost.
4.   Jiný útěk: odvrat od skutečnosti vůbec a fingování lepšího, jaksi vznešenějšího, méně plebejského světa. Připomeňte si romány a dramata, ve kterých se hrdina nesmí jmenovat Novotný, Pospíšil nebo jak jinak se čeští lidé obyčejně jmenují, nýbrž nějak libozvučněji, Bojar nebo Varhan; kde dívky slují Kordelie nebo Marcely; kde vystupují potomci starých patricijských rodů, bohatí a zajímaví mužové bez bližšího povolání, abbéovští duchovní hodnostáři a podobná neskutečná společnost; kde se odehrávají veliká gesta, neobyčejné vášně a veliká slova, a tak dále. Zkrátka papírový, čistě a jenom literární svět, osvobozený od všedního života a také mu dokonale nepodobný.
5.   Vnitřní xenofilie, kulturní závislost na cizích literaturách. Věčná horlivost transplantovat k nám cokoliv, co přinesl literární a duchovní vývoj bez ohledu na jiné životní předpoklady. I stane se, že náš Budulínek z dědiny dělá Prousta, nebo že český malíř pilně pokrývá plátno španělskými kytarami. Obsahy ani formy nevyrůstají z domácí oblasti, ale z cizí; neplynou z poznání domácích věcí, nýbrž z okukování cizích výtvorů. To je jedna z nejvážnějších příčin, proč naše literatura nám namnoze tak málo povídá o životě - a proč ten náš zná tak špatně a nepravdivě.
6.   Další únik před empirií: ustavičné mesiášství. Český autor má pořád pocit, že nestačí, aby naši „malou a všední“ skutečnost poctivě pozoroval, ale aby jí soudil a aby napravoval svět. Odtud ta heslovitost, ta snaha něco řešit a dokazovat, ta primitivní psychologie, jež těm hodným dává zásadně za pravdu a ty druhé zásadně vyvrhuje z úst svých. Kdo chce dokazovat, ten se obyčejně dívá málo a špatně; místo zkušeností klade ideje a místo světa pomyslnou konstrukci. Kdyby autoři přestali poučovat, mohli by se začít učit sami - hlavně pozorovat a poznávat. V žádné literatuře bychom nenašli tolik „záměrného“, tolik „ideových kladů“, tolik „řešení problémů“, jako se u nás požaduje.
 
V těchto všech případech nestačí kázat autorovi, aby zvětšoval extensitu svých životních zkušeností; spíš by bylo na čase kácet ty papírové stěny, které se u nás vsunují mezi literaturu a život. Mám za to, že to byl úkol pro kritiku. Ale buďme skromnější; žádejme na ní, aby aspoň nebyla spoluvinna na tom, co českému písemnictví chybívá k plnému poznání života - a k plnému češství. Chudá, omezená, jednostranná znalost života je malý hřích; těžším hříchem je vnitřní nepravdivost a neúcta k pravdě. Je-li český autor životně skromný a ostýchavý, budiž mu prominuto; horší je, je-li jeho nedostatečná životní empirie založena na intelektuálním přezírání složité a těžké, všední a víceméně obyčejné skutečnosti lidské a národní.
 
Zmínil jsem se o kritice; zajisté i od ní bychom měli žádat ten zájem o život, všestrannou znalost skutečnosti nebo aspoň vášeň empirie. Dejme otázku, jak dalece bývá kritika schopna kontrolovat životní pravdivost literatury, kterou posuzuje a kterou chce vést. Bludné budou cesty písemnictví, pokud bude souzeno očima, jež nepoznaly o mnoho víc nežli svět knížek. Takovým očím ujde mnoho... dokonce i v české literatuře.
 
15.října 1933
Volf Jaroslav
Poznámka autora PN:

Novodobý spor o pravdivost či vyumělkovanost (nejen formální ale spíše obsahovou) stále přetrvává, třeba se některé drobnosti odlišují. Na tomto Čapkově textu je mi sympatická snaha pojmenovat věci jaké jsou, bez účelové odtažitosti. Sympatické je, že vymezuje nemalý prostor pro české autory, nijak tím ale nezmenšuje prostor pro cizí literaturu, ať překládanou, ať čtenou v originále. Ne ale napodobovanou či prostě opičenou. Půvabné je - aniž napadá P.Eisnera - že ho vlastně JEHO argumenty usvědčuje z povrchního a odtaženého pohledu na českou literaturu. Naopak po právu poukazuje na určité mechanické zlozvyky či prostředky českých autorů, kteří prchají před realitou - a logicky k nim přihazuje též vysokou a odtaženou kritiku.
Na rozdíl od všech těch dobových Eisnerů, Šaldů a dalších teoretiků má však Čapek tu výhodu, že o literatuře (ať vysoké či přízemní) nadmíru jenom nehloubá, umí ji kriticky přesně posoudit - ale navíc ji spoluvytváří svými díly, netoliko se jí věnuje pouze „učenými traktáty“ - a to je proti „teoretikům“ podstatný rozdíl.
Dílo samotné by mělo být nejlepším autorovým důkazem, že to TAKTO lze dělat v konkrétním žánru či formě, ne o tom jen teoretizovat a zaštiťovat se „kritickou erudicí“. Ani Eisner ani Šalda (ale též jiní kritici či teoretici) nevytvořili dle svých „teorií“ či esejí žádné „literární nebo dramatické“ dílo, které by mělo hodnotu jimi obecně požadovanou - natož aby zaznamenalo čtenářský respektive divácký úspěch. Shakespeare - na rozdíl od pozdějších „autorů“ - nepotřeboval při svém rozletu psát teoretická pojednání o dramatu či sonetu.
Historie se žertovně opakuje: Hic Rhodus hic salta! Čapkovi to problémy nedělalo - za to mu patří upřímný dík! 
  
Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public)
Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf

Na žádost autora nebyl text upravován. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2009.