| ZPOVĚDNÍCI (4) Zita: Raději sbírám koření...
středa 17.6.2009
Milý Petře!
Rovněž jsem netrpělivě čekala na Vaši ozvěnu: jak bude asi znít, jakou bude mít hloubku v těch propastech, které nám nastražuje život, jak se bude asi odrážet v našich duších, které občas přestávají být pevnou skalou, a proto se ve Vašich řádcích chvílemi zračil i bezmezný smutek nad věcmi kolem nás.
Naštěstí jsem tam v závěru našla i naději, která nám dává touhu jít zase dál, i když se musíme prodírat často bolestně trnitými cestami života.
Skutečnost, že lidem dáváte šance, mně zase dává odvahu bez obav reagovat na podněty z Vaší strany - a budu si pamatovat, že dvě šance mám ještě od Vás minimálně k dobru :-).
Nemusíte se ale bát, že díky těm šancím bych záměrně mařila Vaše očekávání. Pokud bych se přece jen nevědomky dopustila nějaké neomalenosti, tak v žádném případě ne cíleně. Cíle takovéhoto typu si zásadně nekladu.
Kdybych se s Vámi skutečně měla setkat, asi by mně rovněž bušilo srdce, možná bych vzala do zaječích, protože moje spontánní přirozenost je těžko dopředu vypočitatelná. Takže je pro nás oba jednodušší se setkávat jako psavci :-) Zklamat bych Vás mohla jedině nějakým zbrklým nedopatřením.
Uvedu jeden příklad za všechny: Před časem mě jistá redaktorka poprosila o malé interview. Snažila jsem se popravdě vypovědět všechno o sobě, dokonce vlastní děti mě pochválily za pravdivou výpověď (hojně jsem se tam ve svých nedostatcích kritizovala) a já jsem se chvíli cítila šťastně; bohužel jen chvíli.
Najednou jsem se v noci probudila šílenou úzkostí: Co jsem to provedla? Proč jsem nic neřekla o své nejbližší kamarádce a současně i pracovní kolegyni? Proboha, na výsluní jsem postavila jen samu sebe! Najednou se mi rojily v hlavě divné spojitosti: Iva už nereaguje dva dny na mé e-maily ani na mé telefonáty, v nichž jsem chtěla obhájit tu strašnou chybu.
Dva dny jsem se opravdu mučila a téměř nespala. Třetí den mi "moje duše" volá a s typicky flegmaticky udiveným hlasem se táže: „Co blbneš, Zito, zbláznila ses? Víš, že stavíme a nic nestíhám... Byla jsem pryč, tak jsem se neozvala!“
Jak ten kámen, co během tří dnů nabral obřích rozměrů, žuchl, muselo být slyšet na druhém konci aparátu, protože Iva ještě dodala: „Co to tam máš za randál... že nic neslyším!“ (poslouchala jsem Beethovenovu Osudovou..)
Tak takovým způsobem bych Vás mohla nevědomky zklamat...
Ještě Vás musím upozornit, že i s origami jsem odmala na štíru. Kupříkladu mnou poskládaná vlaštovka byla, nevím proč, vždy odkázaná na krátkou dráhu doletu v jakékoliv soutěži vlaštovkiád, a ač jsem hodně soutěživý typ, tak jsem dodnes neodhalila tajemství jejího dlouhého letu. To bude mou technickou neschopností cokoli skládat.
Naštěstí pro mě, chcete úkon opačný, ale dobře té metafoře rozumím - dnes už umím parník a růži, tedy aspoň si myslím.
To jsem jen žertovala, abych Vás vyvedla z těch smutných, stojatých, nostalgických vod, ze kterých mám touhu Vás vyvést.
 Překvapivě jste opustil klidné romantické údobí let třicátých, které také miluji, a rovnýma nohama jste se ocitl na tomto světě, tak jako já v roce tisícím devítistém šedesátém.
To jsme se tu vlastně ocitli oba - podobně jako v té pohádce - jeden plaváček v košíku a druhá kdesi v chaloupce. Pointou pohádky bylo, že se ti dva po letech v dospělosti setkali, tak jako my - naprosto náhodně - v této životní kronice...
Já procházím spolu s Vámi těmi dekádami života, a možná proto, že jsem žena, vnímám je trochu jiným způsobem.
Léta šedesátá jsme bohužel krásně proflákly coby děti, zahrnuty veškerou péčí a láskou.
Sedmdesátá léta byla dobou vzdělávací, ale pro mě i dobou sportování a bezstarostných prvních platonických lásek.
V osmdesátých letech jsem údajně dospěla a potvrdila si to okamžitě manželstvím. Ta léta jsou pro mě ale hlavně roky krásného mateřství!
Léta devadesátá – podobně jako u Vás - hektickým pendlováním mezi prací - tisíci kroužky dětí - a zase prací ... Všechny mé záliby šly stranou jen pro mé děti. V té době jsem se cítila nejvíce ustaraná, uběhaná matka pluku, která den co den dobíhala autobusy s plnými taškami čehosi... Sametovou revoluci jsem také proběhla jen tak s kočárkem a násilně v sobě potlačovala touhy něco smysluplnějšího vytvářet.
Zato nové milénium se na mě konečně usmálo…-)
Děti dospěly k obrazu mému a já jsem vykročila do nové doby také prvním obrazem; zanedlouho jich přibývalo a spolu s nimi i zajímaví lidé, zajímavé okamžiky i naplnění nejen těch tašek!
Celou tu životní cestu vnímám spíše apoliticky, ačkoliv doba dravosti započatá léty devadesátými stále kulminuje a nějak si každý tu demokracii vykládá po svém. Doposud jsem se nenaučila vnímat strany s jejich nabubřelými programy, skandály i ostudami pozitivně, vidím za nimi spíše jednotlivého člověka, který se často za program schovává nebo ho využívá coby štít proti otravnému hmyzu.
Stále věřím v jakési dobro, které by mělo jako v pohádce zlo potlačit. Vždyť přece ne všichni se potřebují hnát pouze za penězi, snadnými výdělky a postavením, protože život je o něčem úplně jiném.
Mám kolem sebe takové lidi, tak stále věřím! Samozřejmě, že slušnost, vštěpovaná dětem od narození slušnými rodiči, by měla být viděna minimálně ve 30% u nové generace. Není to lichotivé procento pro náš svět, možná že je o něco větší, ale důležité je, že žebříček hodnot se začíná měnit ve prospěch dobra.
Zapomeňme tedy na bludné kořeny, vždyť život přináší tolik koření, jen ho umět správně namíchat.
ŠKODA ŽE NEJSEM BABKA KOŘENÁŘKA. Nemám nasušeno jako ona, ale sbírám, sbírám, abych později nebyla něčím příliš překvapena, ačkoli po příjemných překvapeních přímo prahnu.
Vy jste další příjemné překvapení mého života, jež se mi zničehonic postavilo příjemně do cesty. Proto ho ledabyle nepřekročím, neboť bych se vnitřně nesrovnala s faktem, že jsem pohrdla laskavými slovy, snad i JISTOTOU, kterou spatřuji z jiného úhlu pohledu než Vy.
Chápu Vaše jistoty ve smyslu opěrných berliček při našich cestách, ale vidím je i jinak: Vy jste pro mě jakousi jistotou na poli pochybností... Že si s vámi mohu poklidně vyprávět o možném i nemožném... ale JISTOTA BY BEZ POCHYBNOSTÍ neměla nikdy šanci slušně obstát!. Kolik jistot už svět přinesl bohužel v podobě zla a ničemných válek. Vždyť ani ta poslední jistota není jistá a má četné příznivce pochybovačů. Tak raději také pochybujme, aby naše budoucí jistoty byly jistější!
Těším se na nová příjemná překvapení.
Zita
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz |
