Jiří Suchý: Vzpomínka na Divotvorný hrnec
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Kdykoliv vzpomínám na hru Divotvorný hrnec, vždycky v dobrým. Když mně bylo sedmnáct let, chodil jsem očumovat Divadlo V+W a poslouchal jsem, jak se zdola linou na ulici skvělý tóny a jak pan Voskovec udílí svý režijní pokyny. A pak jsem se dověděl z denního tisku, že se to bude jmenovat Divotvornej hrnec a že je to vlastně americkej muzikál. No a jednoho dne jsem koupil lístky a jednoho večera jsem seděl v divadle. Rozpoutala se hudba a mně se vám zatočila hlava - doslova. Každej tón a každý slovo jsem prožíval a ty závratě z prožitého patří dodnes k nejkrásnějším závratím, který mě v životě potkaly. Jinak jsou závratě svinstvo.  Jedna krásná píseň stíhala druhou, Woody Richtarik se zatím skamarádil s Káčou Maršálkovou, Karel Vlach odváděl svou poctivou práci a v rohu jsem se krčil já s velikou touhou stanout jednou na takovejch prknech, třeba jenom v komparzu, a zpívat s ostatníma. Přece jenom z hlediště jsem si netroufal. No a pak přišlo to hlavní. Za bouřlivýho potlesku se ze studny pozvolna vynořil Jan Werich - totiž vodník Čochtan - a já koukal a poslouchal... Když jsem viděl Hrnec po pátý, tak jsem si potichu říkal všechno s Čochtanem a radoval jsem se ze všech přírůstků. Jan Werich, jako by tušil, že na to půjdu několikrát, obměňoval neustále ty svý monology a dialogy. Vždycky jsem objevil tu slůvko, tu větičku, tu fóreček, kterej dřív nebyl. Divotvornej hrnec mi pak zněl neustále v hlavě a já si v duchu (někdy i tak napůl nahlas) zpíval všechny ty songy od rána do večera. Ale doslova od rána do večera. Možná, že jste v roce čtyřicet osm potkali v Praze sedmnáctiletýho muže, jak jde zamyšleně a něco si tiše prozpěvuje jen tak pro sebe. To jsem byl já. Možná, že si vzpomenete - nosil jsem modrou rádiovku...! Rád bych vám zrekonstruoval děj a vyprávěl ho - v kostce. Ale nějak se mi to všechno popletlo, a navíc si nemohu vzpomenout, v čem vlastně záležela divotvornost hrnce, se kterým Manon Chafour tehdy tak pěkně tančila. Ale tím se mi částečně potvrzuje i má privátní teorie o divadle, podle který děj a konflikty se přesunou vždycky někam do pozadí, pakliže se objeví konkurence v podobě humoru a muziky. Skutečně. Děj si už nepamatuju, taky ta idea už je v trapu, zato bych ale mohl přesně vypočítat, co má Čochtan schovanýho: od sládkovejch holinek přes brejle krátkozrakýho řezníka až po brnění, co konalo svou povinnost. Písničky, ty ovládám dodnes, včetně textů a fíglů v aranžmá. Ale děj mi odpusťte. Když jsem byl na tom představení po několikátý a někdo byl se mnou, tak jsem ještě děj znal a zpravidla jsem to nevydržel a vykládal jsem dopředu, co přijde. To vždycky každýho potěší, znáte to. Vůbec, jako divák jsem byl neúnosnej, dobře, že jsem teď víc na jevišti, jako divák jsem měl pro svý bližní jedinou výhodu, že jsem byl malej. Že bylo zkrátka přese mne vidět. Ale zase jsem se smál tolik, že nebylo kvůli mně slyšet. Čochtan byl vodník ze Zlatý stoky, okres Třeboň. Český vodník, kterej přiručkoval po kabelu z Evropy do Ameriky. V původním americkým textu - nevím, nečet jsem ho - nešlo určitě o českýho vodníka, nejspíš šlo o vodníka americkýho. To by mě moc zajímalo, Čím se tak může lišit Českej vodník od americkýho. Určitě se lišit bude. Nebo snad jsou vodníci kosmopolité? Všichni stejný? Ne, to by nebylo hezký. Národní charakter si musí přece vodník uchovat. Aspoň v něčem. Náš vodník bude mít určitě daleko víc problémů. Jak se má třeba zachovat vodník-materialista, když má pod hrníčkama dušičky utopenejch? Sám problém topení má svý nevyjasněnosti: má topit i pracující, nebo se zaměřit pouze na příživníky? A jak je rozeznat, když jsou v plavkách? A když ještě nikdo k tomu nevydal směrnice? Americkýho vodníka si představuju v blue jeans, totiž v greenjeans, se zeleně kostkovanou košilí, jak chytá ryby do lasa a topí Rotschildy stejně jako stoupence mírového hnutí, protože je poměrně neuvědomělý. Oproti tomu ruskej vodník - pokud s ním v SSSR neskoncovali - ruskej vodník je velkorysej. Vaří si čaj v průtokovým ohřívači a netopí lidi. On ví, že se lidi topěj navzájem. On jenom odškrtává jména. Když se na Něvě vzedme vlnobití, vězte, že vódnik tančí na dně kozáčka. Stejně jsme dosud hodně dlužni důkladnýmu výzkumu vodnictva. Co my víme o vodnících? Že jsou zelený, že jsou voškliví, že nejsou, že mají plovací blány a žábry, že jim kape ze šosu, že topěj lidi a žijou na dně... a co dál? Jsou si všichni rovni? Jakej je způsob jejich života? Mají v oknech vodní sklo? A co když jim takový okno vyteče, jak dlouho to trvá, než jim ho zasklívací služba zase zaleje? Čtou vodníci úvodníky? Honěj vodu? Existuje u nich hierarchie - počínaje nadvodníkem a podvodníkem konče? A co závodníci - počítají se mezi vodníky? Zkrátka - moc toho ještě nevíme! Ale jde teď o Divotvorný hrnec, neměl bych odbočovat. Tenkrát v osmačtyřicátým roce byl pro mne požitek stát ve frontě na lístek na Čochtana. To je vám zajímavý! Když jsem si musel stoupnout třeba do fronty na jablka nebo na brambory, byl jsem otrávenej, zatímco fronta před divadlem - to bylo něco úplně jinýho. Tedy - stálo se stejně. Na dvou nohách, čelem dopředu, oči zabodnutý do nějakejch kostkovanejch zad (nikdy jsem nepatřil mezi ty, co se dívali nad hlavama stojících bližních) a pak najednou přišla na mne řada a už jsem si je nesl domů - ty lístky. Vy mi to nebudete věřit, ale ty lístky mě hřály v kapse! Skutečně. Dlouho jsem měl takhle vytápěnej svrchník. Podle toho, co jsem vám tu vyprávěl, mohl by ve vás vzniknout dojem, že jsem byl normální blázen. A já byl. A bylo to fajn. (Z rozhlasových Gramotingltanglů) |
Foto © archiv J. a O.Suchých
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2009.
